Terapeutický přístup v krizových situacích aneb co může dělat učitel v situaci, kdy žák „vybuchne“

Text vychází z mé terapeutické praxe a nabízí konkrétní pohled na to, co se v těchto momentech děje a co může učitel udělat. Nároky na učitele v oblasti duševního zdraví žáků rostou – a pedagogické a terapeutické přístupy se ve školním prostředí stále více prolínají. Vnímám ve vypjatých situacích velké nejasnosti i strach učitelů, nejen ze samotných konfliktů, ale i z toho, co si mohou „dovolit“ z pohledu práva. 

V praxi se setkávám se situacemi jako nahrávání na telefon, žáci pod vlivem návykových látek, vyhrožování nebo útěk ze školy s informací, že chce žák spáchat sebevraždu. V těchto okamžicích nastává zpravidla chaos a učitelé nebo učitelky nevědí co dřív. Je to pro ně samozřejmě velký stres.  

Znalosti nestačí, rozhoduje praxe

Jak se opakovaně potvrzuje, teoretické znalosti, informace a vzdělání samy o sobě nestačí ke zvládnutí emočně náročných situací s žáky. Intelektuální pochopení a informace mají významnou hodnotu. Izolované od prožívání a zkušenosti však narážejí na tvrdou bariéru praxe a právě tam se rozhoduje. Cesta terapeutického přístupu nás vede do poloh, na něž nejsme zvyklí. Jde za hranice běžných nástrojů, které učitelé znají – odměn, trestů a pravidel. Vyžaduje hlubší kontakt s vlastní psychikou jako pracovním nástrojem. Je proto důležité například znát osobní přesvědčení, potřeby i styl výchovy, který nás formoval. V komfortu emoce neobtěžují, nastupují až pod tlakem, a přesně to krize udělá. Drsně odhaluje a testuje, co uneseme. Vše se promítne do konfliktu a rozhoduje o dynamice propojení, kdy se mohou stát jen dvě věci:

• Dojde k nevědomému odehrání emocí, obvinění dítěte.
• Dojde k vědomé práci (celá tíha leží na učiteli), zvládnutí a udržení situace.

Zvládnutí neznamená, že se něco rychle vyřeší nebo naplní naše očekávání. Vyhrocení nemusí být překážkou, ale samotnou cestou k budoucímu pochopení toho, co se stalo. Nejnáročnější fází takové práce je přijmout, že když už „vítězí“ emoce, nedá se vyjednávat. Nesetkáváme se totiž s žákem, jehož známe z výuky. Doslova na nás útočí vzorce, které ho formovaly od útlého dětství v rodině i v jiných prostředích. Ožívají minulé zkušenosti, o kterých vůbec nic nevíme. Záleží na nás, co uděláme.

Nutná je jednoduše odvaha k praxi. Odolnost se buduje až reálnou zkušeností, opakovaným vystavením se tíze, kterou nám dítě předkládá – ne racionalizací problému, kdo za co může. Nejde o techniku nebo splnění metodického pokynu, ale o vnitřní osobní „radar“ pro rozlišování vlastních a cizích emocí. Cílem není přehnaně vysvětlovat a dokazovat, i když máme autoritu a moc to zařídit. Tím většinou ztrácíme možnost vztah s žákem zlepšit. Dobrou cestou může být sdílení příběhu s kolegy nad konkrétním případem, supervize nebo výcviky – to otevírá dveře k dovednostem, které jsou potřeba.

Kdy konflikt eskalujeme my sami

Cítíme ve vypjatých chvílích ponížení? Chceme v nich dokazovat svou hodnotu, potvrdit autoritu? Chceme poskytnout rychlou úlevu a zbavit dítě smutku? V krizi komunikuje nevědomá část psychiky. Ve školním prostředí to může často vypadat jako osobní útok na učitele nebo učitelku – testování síly a hranic. Tam, kde jsme silní, situaci zvládneme. Tam, kde je zasaženo naše „citlivé místo“, dojde k překvapení a máme tendenci okamžitě reagovat. Jsme přesvědčeni, že jednáme správně, přitom můžeme konflikt prohlubovat. Chvíle odstupu a nezasahování je první stupeň ochrany před vtažením do náročné dynamiky konfliktu.

Odstup není pasivita, ale vědomá volba. Vnitřní práce, kterou okolí nevnímá. Cílem je zachování kapacity vlastní psychiky na to, co může dál následovat.

Proč je někdy nejlepší reakcí nereagovat?

V psychickém prostoru se děje spousta věcí, i když nejsou vidět zvenčí. V interakcích se plně účastníme všeho, co „bublá“ pod povrchem. Přepnout do „terapeutického módu“ chce trénink. Pro někoho to pochopitelně může být těžké a nepříjemné. Výuka kolabuje, musíme improvizovat. Časem ale zjistíme, že emoce jsou jako vítr – proměnlivé, přicházejí a odcházejí. Nemusíme s nimi lítat sem a tam. Nemusíme okamžitě zasahovat. Někdy stačí položit jednoduché otázky, krátce vyslechnout, zorientovat se, přijmout stav a navrhnout možnosti – zařídit kontakt s psychologem nebo asistentem, pokud je na škole. Takový proces pak potřebuje své podmínky a bezpečný prostor.

I my jsme vychováni reagovat určitým způsobem na vlastní nepohodlí. Je běžné mít „horší den“ nebo cítit únavu. Tlak na rychlé řešení a rady je i pro terapeuty jedna z prvních pastí – převzetí role experta, přehnaná potřeba řešit a dokazovat si hodnotu. Na straně učitele někdy panují obavy, že má žákům vyhovět, přizpůsobit se a dělat pro ně něco navíc. Učitel nemusí „měnit“ svou osobnost a dělat mechanicky něco, s čím není vnitřně v souladu, ustupovat ani nechat se ponižovat. Přijetí stavu žáka neznamená souhlas a schvalování jeho chování. Stačí rozlišovat a pojmenovat: „co je mé a co je tvé“. Uznání je projevem síly a umožňuje změnu. Praxí pak v mnoha případech zjišťujeme, že se vztahy upraví, dokonce zlepší. To je delikátní proces udržení hranic. Strach ze ztráty kontroly je jedna z iluzí, která způsobuje zvyšování napětí. V takové chvíli by měl pracovník věnovat větší úsilí sebereflexi než hodnocení projevů chování žáka.

Připravme se na náročné situace a předem s nimi počítejme. Překvapení nebude tak velké. Je dobré si krok za krokem rozšiřovat své dovednosti a jistotu jednání v dalších krizích. A to platí pro každého, kdo s dětmi pracuje.

Autor se věnuje lektorování témat osobního rozvoje v oblasti krizových situací s žáky a krizové intervence.