Spokojenost, či vyhoření: jak je to ve skutečnosti s wellbeingem učitelů?

Víceletá gymnázia mohou být pro rodiče vhodné individuální řešení. Jsou však systémový problém, říká Hřebecký

Když EDUin koncem února v Senátu představil analýzu víceletých gymnázií, vyvolal tím mezi experty i rodiči dětí různé reakce. Programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký v obsáhlém rozhovoru popisuje, v čem může být přínos víceletých gymnázií, hovoří ale i o jejich špatných stránkách. Upozorňuje také na to, že bez redukce těchto škol nelze zvýšit kvalitu těch základních.

Analýza víceletých gymnázií v Auditu vyvolala u veřejnosti různé reakce. Někteří ji vnímají jako hodnotově zatíženou nebo neobjektivní. Dá se připustit, že ji lze interpretovat různě v závislosti na individuálních zkušenostech?
Rodičům vždy říkám, že mají plné právo dát dítě na víceleté gymnázium, pokud jim to přijde lepší. Není to trestné ani ostudné – ostuda je, že stát tento systém provozuje. Mnoho rodičů ví, že tento model je systémově špatně, ale pro jejich dítě výhodný, a proto se ho snaží využít. A to je pochopitelné.

Tato analýza je ale vytvořena z pohledu vzdělávací politiky, která se zabývá školstvím na úrovni celého státu a celé společnosti. Problém je, že většina lidí ji vztahuje jen na sebe a své děti, a pak mají pocit, že jim tím něco vyčítáme. To jsou dvě různé roviny, které se často míjejí. Ano, může se stát, že někdo má dítě na víceletém gymnáziu, které bylo na základní škole šikanované, a tak hledal nejlepší řešení a rozhodl se pro gymnázium, kde se situace zlepšila. To ale neznamená, že víceletá gymnázia jsou automatickou záchranou pro všechny děti a že na všech základních školách dochází k šikaně. A i kdyby to v některých individuálních případech platilo, je skutečně v zájmu celé společnosti, aby takto exkluzivní systém fungoval? Participuje na něm jen deset procent dětí. Zbytek se do tohoto systému nedostane, což má negativní dopady – oslabuje se kvalita druhého stupně základních škol, na víceletých gymnáziích se vytváří tlak na výkon a v důsledku toho se zhoršuje i duševní zdraví dětí.

Když se tedy bavíme o prospěšnosti víceletých gymnázií, musíme si říct: mluvíme o prospěchu jednotlivce, nebo celého systému? Dlouhodobě víme, že víceletá gymnázia nepřinášejí vyšší přidanou hodnotu, že spíše rozdělují společnost podle socioekonomického statusu, než aby byla skutečně výběrová podle studijního nadání. A to je podloženo daty, není to jen otázka hodnotového nastavení.

Jak ale lze kvantifikovat přidanou hodnotu a kvalitu vzdělávání? Není to složité, protože do toho vstupuje mnoho faktorů, nejen socioekonomický status? A neměla by se do hodnocení promítnout i subjektivní rovina – tedy jak se dítě ve škole cítí?
Ano, kvantifikace kvality je složitá, ale určité indikátory máme. Existují jednotné metody, které používá Česká školní inspekce jak pro základní, tak pro střední školy. Samozřejmě můžeme zpochybňovat metodiku, že má určité nedokonalosti, ale pokud inspekce hodnotí všechny školy stejnou metodou a ve výroční zprávě například uvede, že se u nás meziročně zhoršila individualizace žáků na gymnáziích o 15 %, tak jsou to data získaná na základě kvalitativních pozorování zkušených inspektorů, bývalých učitelů s praxí, kteří jsou metodicky centrálně školeni. To je jeden možný indikátor.

Jaký je další indikátor?
Dalším indikátorem, i když s určitými limity, mohou být standardizované testy. Pokud zadáme stejný test žákům základních škol i víceletých gymnázií jak na vstupu, tak na výstupu, můžeme sledovat, jak se během té doby posunuli. Ano, studenti na gymnáziích dosáhnou v absolutních číslech lepších výsledků než žáci na základkách. Ale pokud měříme přidanou hodnotu, tedy jak moc se dané dítě posunulo oproti své výchozí úrovni, zjistíme, že tyto posuny jsou celkově výraznější na základních školách.

Celý rozhovor Patricie Martinů čtěte na webu EDUinu.