Soubory cookie používáme, abychom vám pomohli efektivně se pohybovat a provádět určité funkce. Níže naleznete podrobné informace o všech souborech cookie v každé kategorii.
Soubory cookie, které jsou kategorizovány jako „Nezbytné“, jsou uloženy ve vašem prohlížeči, protože jsou nezbytné pro umožnění základních funkcí webu....
Technické cookies jsou pro správné fungování našeho webu nezbytné, proto není možné je vypnout. Bez nich by na našich stránkách např. nešel zobrazit žádný obsah nebo by nefungovalo přihlášení při vkládání komentářů
Personalizační cookies se starají o to, abychom vám mohli doporučovat ke čtení další články, které máte rádi. Součástí jsou i cookies třetích stran, se kterými EDUin na doporučování článků spolupracuje.
Díky analytickým cookies víme, které texty mají naši čtenáři nejraději a jaké články jsou u nás nejčtenější. Součástí jsou i cookies třetích stran, jejichž vydavatelem jsou instituce jako Google aj.
Výkonnostní soubory cookie se používají k pochopení a analýze klíčových výkonnostních ukazatelů webových stránek, které pomáhají poskytovat návštěvníkům lepší uživatelský zážitek.
Marketingové cookies pomáhají informovat Vás třeba na sociálních sítích o nových článcích a EDUcastech a nabízet vám to zajímavé, co jste ještě nečetli nebo neslyšeli. Součástí jsou i cookies třetích stran, jejichž vydavatelem jsou instituce jako Facebook, Seznam.cz, Google a další.
Tento text k nám doputoval během debaty o smyslu výuky literárního dějepisu v českých školách jako reakce na blog Tomáše Feřteka (ZDE). Jeho autorkou je středoškolská studentka Laura Blažková.
Literatura je krásná, naučná, zábavná, tragická a má mnoho dalších podob. Má však jednu vadu, a tou je její nálepka – POVINNÁ. Žákům se při tomto slově rozklepou nohy a raději se knihám vyhýbají obloukem, protože už z dětství víme, že to, co je povinné a do čeho nás nutili, nikdy nebylo zábavné. Vzpomínám si, když mi máma nutila punčocháče jako malé holce a já ze vzteku, že jsem si sama nemohla vybrat své oblíbené, jsem prostě protestovala a nakonec jsem nechtěla nosit žádné.
Punčocháče jsou teď vlastně takovou literaturou, nutili nám ji tak dlouho, dokud se nestala povinnou a nám protivnou. Myslím, že to splnilo svůj účel. Učíme se, posloucháme, víme, kdy se narodil Milan Kundera a kolik měl dětí, jestli vůbec. Dáme učitelům, co chtějí, a oni si mohou odfajfkovat kolonku „splněno“. Kundera probrán, takže jdeme dál. Ano, Kundera probrán, díla mi někdo vypsal na tabuli a hlavně abych v závěru věděla, kam ho zařadit. A teď?
Představuji si, že bych se měla s panem Kunderou zítra potkat ve vlaku. Sedl by si naproti mně a začali bychom si povídat. Přemýšlím, co bych mu asi řekla. Nevím, jestli by ho zajímalo, že vím, že se narodil v Brně a jeho otec byl významný klavírista. Nevím, jestli by byl potěšen, že po tolika letech práce, vypsaných slov, snahy a boje za literaturu, po něm ve školních lavicích zbylo jen to, že vím, kdy se narodil a umím zařadit jeho dílo. Při první zastávce bych vystoupila z vlaku a hanbou bych se propadla. Vše, co jsem mu nabídla, bylo to, že vlastně o jeho literatuře nevím nic.
Proto navrhuji, aby se přestalo literatuře říkat literatura, ale auturatura. Prostě nauka o autorech.
A prosila bych literaturu – tu opravdovou tvář, jako samostatný předmět.
ilustrační obrázek. by paulbence (flickr.com)(CC BY-NC 2.0)