Živnostenské listy: Tam, kde selhaly obce, nastupují podnikatelé

Když jeho syn nastoupil do první třídy základní školy, čekalo na Stanislava Svobodu, v té době vysoce postaveného manažera ve společnosti Procter&Gamble, nemilé zjištění.„Myslel jsem, že se od dob komunistického drilování v českém školství všechno změnilo, a zjistil jsem, že se nezměnilo skoro nic. Zaměření na chyby, nedostatky, všemožné dys, zatímco nadání a mimořádné schopnosti žáků byly ignorovány,“ popisuje Svoboda důvody, které ho vedly spojit se s dalšími rodiči, ale i učiteli a psychology a založit školu pro nadané děti. Ta se nachází na Praze 6, nazývá se Cesta k úspěchu a první žáky přivítala v roce 2007. Budoucího prvňáčka této školy nečeká jen standardní zápis, ale musí projít přijímacím řízením. V případě, že uspěje, musí si jeho rodiče připravit necelých 100 tisíc korun na roční školné. „Hlavním rozdílem mezi naší a běžnou státní základní školou je, že dáváme dětem svobodu. Svobodu myslet, rozhodovat se, vyjádřit svůj názor. Nejde jen o to, kolik se toho naučíte. Jde také o to, jak se to naučíte a jak své znalosti v životě dokážete použít,“ říká Svoboda.

Baby boom a spící obce

Právě to, aby už během povinné školní docházky měly děti lepší podmínky než na běžné základce, to znamená nadstandardní péči, rozšířené osnovy, individuální přístup, méně žáků ve třídách, si přeje stále více rodičů. Zatímco například soukromých středních škol v tuzemsku v poslední době mírně ubývá, nezávislé základní školy rostou jako houby po dešti. Podle údajů ministerstva školství jich za posledních pět let v zemi přibylo zhruba padesát. Z toho 21 v posledním roce, díky čemuž je v Česku v tuto chvíli 145 soukromých základních škol, ve kterých se vzdělává více než 10 tisíc dětí.

Ještě výraznější nárůst nových soukromých zařízení je pak možné sledovat u předškolního vzdělávání. Za poslední rok v zemi přibylo 33 soukromých školek, které zvýšily celkový počet těchto zařízení na 333.

Skutečnost, že soukromých školek i základek v poslední době rychle přibývá, je do značné míry ovlivněna baby boomem, který mají na svědomí Husákovy děti a který už zvolna odeznívá. Potomci této generace museli tvrdě bojovat o své místo ve školkách a následně zamířili v nezvykle hojných počtech k zápisům na základních školách. „V posledních letech došlo k vcelku výraznému demografickému nárůstu, na nějž bohužel nedokázaly všechny dotčené obce, kterým náleží primární zákonná odpovědnost za zajištění podmínek pro předškolní a základní vzdělávání, dostatečným způsobem reagovat,“ říká Pavla Katzová, místopředsedkyně a tajemnice Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska.Mnohde tak podle ní nové soukromé mateřské a základní školy vznikly jako občanské iniciativy suplující veřejné školství.

Rodiče proti „průmyslovému“ vzdělávání

Rostoucí poptávka také logicky znamená příležitost pro zájemce v této oblasti podnikat.

„Zatímco například soukromé vysoké školy s úbytkem v populačních ročnících dost často bojují o přežití tím, že hledají studenty mimo hranice Česka, a to hlavně na východě, v případě základních škol se zdá, že nastal relativně vhodný čas podobný projekt založit,“ konstatuje Bob Kartous, vedoucí komunikace obecně prospěšné společnosti EDUin zabývající se vzděláváním.

Nedostatečné kapacity státního systému předškolního a základního vzdělání ale nejsou jediným důvodem, proč v této oblasti roste význam soukromého sektoru. „Zvyšuje se počet rodičů, kteří mají jasnou a fundovanou představu o tom, jak by jejich děti měly být vzdělávány, a jsou ochotni investovat určitý objem finančních prostředků, aby tyto jejich představy byly naplněny,“ říká Pavla Katzová s tím, že v této souvislosti roste zájem zejména o mateřské a základní školy, které nabízejí různé alternativní metody vzdělávání.

To potvrzuje i Bob Kartous. „Nárůst počtu nezávislých mateřských a základních škol je v celku pozoruhodný. Evidentně se zvyšuje množství rodičů, kteří volí pro své děti takzvaný opt-out z veřejného vzdělávacího systému. Nelíbí se jim, že vzdělávání v něm stále do značné míry stojí na průmyslovém modelu, v němž jsou děti jakýmisi jednotkami, které je třeba naplnit určitým penzem měřitelných znalostí a naučit je disciplíně a respektu před domnělou nezpochybnitelnou autoritou.“

Každý den do jurty

Rostoucí zájem rodičů o „netradiční“ pojetí vzdělávání potvrzuje také Jana Bocek Teichertová, jednatelka společnosti Ekolandia, která provozuje dvě soukromé mateřské školy a zhruba za dva roky by měla otevřít i základní školu. „Když jsme před pěti lety dělali zápis do naší první školky, která se nachází v Čelákovicích, ještě nebyla zcela dokončená rekonstrukce a rekolaudace budovy. Probíhaly bourací práce v koupelně a měnily se parkety. Zápis jsme dělali na zahradě školky a rodičům ukazovali, jen beton s dírami na toalety, že tam budou mít děti koupelničku. Rodiče to ale neodradilo, líbila se jim myšlenka a filozofie školky a zřejmě nám věřili, že do konce prázdnin rekonstrukci stihneme,“ vypráví Teichertová.

Hlavní rozdíl mezi Ekolandií, jejíž druhá pobočka brzy přibyla v Brandýse nad Labem, a klasickou školkou je ve velikosti tříd. Respektive v tom, že jedna učitelka se stará maximálně o deset dětí. Nejstarší z nich se vzdělávají v lesní třídě v jurtě, ve které se teď v zimě zahřívají u kamen, po obědě odpočívají na ovčích kožešinách a svítí pomocí energie ze solárních panelů. „Všechny naše děti jsou minimálně čtyři hodiny denně venku. Vyučování probíhá v souladu s přírodou, kterou se děti naučí milovat a později ji budou chránit,“ říká Teichertová.

Soukromá, ale se státní pomocí

Pokud dítě navštěvuje Ekolandii každý pracovní den v týdnu, platí jeho rodiče 72 tisíc ročně, tedy 6 tisíc za jeden měsíc, čímž se školka řadí mezi levnější soukromá zařízení v zemi. To je z části umožněno tím, že Ekolandia dostává dotace ze středočeského kraje na provoz a mzdy pedagogů. Kraj má podmínku, že ve škole musí působit jen kvalifikovaní pedagogové. „Navíc dostáváme dotace z Ministerstva životního prostředí na investice do vybavení zejména na výuku přírodních věd. Například nám koupili keramickou pec a mikroskopy. Tento rok jsme požádali o příspěvek i město,“ říká Teichertová. I díky těmto dotacím může podle ní školka věnovat dětem nadstandardní péči a pedagogům nabídnout nástupní plat 20 tisíc korun hrubého, což je zhruba o 5 tisíc víc, než za co nastupují učitelky do běžných mateřských škol. Kombinace příspěvku rodičů a kraje zajišťuje takzvanou pozitivní nulu, na kterou podle odborníků cílí značná část tuzemských soukromých školek a škol. „V našem případě se nejedná o nějaký výdělečný byznys. Mám dvě malé děti ve věku 2,5 a 4 roky, dělám to pro ně,“ konstatuje Teichertová.

Nekomerčně i jako zlatý důl

Zatímco svou „neziskovostí“ se školky a školy rády pochlubí, v případě, že zisk generují, ať už jakkoliv zasloužený, zpravidla o jeho výši nehovoří. Sdělení „vyděláváme na vašich dětech“ je z pohledu PR poněkud nešťastné. V každém případě, pokud je škola například s.r.o., tedy podnikatelský subjekt, může vytvářet zisk a požívat ho jinde. Ovšem jen v případě, že od státu nečerpá takzvanou zvýšenou dotaci. Na základní dotaci má totiž nárok úplně každá soukromá škola (samozřejmě po splnění mnoha podmínek). Požádá-li ale o její zvýšení, musí se zároveň zavázat, že bude veškerý svůj zisk vynakládat zpět do své vzdělávací činnosti a školských služeb. V těchto případech je tedy pojem „soukromá škola“ trochu zavádějící.

„Na úrovni mateřských, základních a středních škol se setkáme spíše s těmi, které fungují s výhledem na pozitivní nulu, tedy v podstatě nekomerčně. Oproti tomu ve vysokoškolském sektoru bývá hlavní motivací zisk,“ shrnuje Bob Kartouse z EDUin. Na druhou stranu je ale podle něho možné pojmout jako úspěšný byznys i nižší než vysokoškolské vzdělání. „Abych nebyl příliš osobní, použijme příklad americké International School of Prague. To je soukromá střední škola, kde se vyučuje v angličtině a podle vzdělávacího programu, který vede k dalšímu studiu na zejména anglosaských univerzitách. Za školní rok zde rodiče zaplatí zhruba půl milionu korun. To už je vcelku slušný byznys. A i na některých školách s českým programem dosahuje školné dost podstatné výše.“

Záleží na subjektivních dojmech

Z pohledu poptávky hraje samozřejmě významnou roli poměr mezi výší školného a kvalitou výuky. Porovnávat jednotlivé soukromé školy mezi sebou ale není tak úplně jednoduché. „Stejně jako mezi veřejnými školami je velmi široké rozpětí kvality, tak i mezi školami soukromými najdete špičkové i podprůměrné. Tedy platí to o mateřských, základních a středních školách, u těch vysokých je situace poněkud odlišná. Špičkové soukromé VŠ nemáme,“ tvrdí Kartous.

Školu jsme podle něho zvyklí posuzovat podle určitých parametrů, nejčastěji podle výsledků v testech. To ale nemusí odrážet kvalitu v podobě klimatu školy, důrazu na rozvoj osobnosti dítěte a na další stránky, které nelze jednoduše testovat. Takové hodnocení je tedy značně zavádějící. „Druhým problematickým faktem je, že se kvalita škol v Česku systematicky nesleduje, takže je to do značné míry otázka subjektivních dojmů. Mimochodem, poslední přímé srovnání kvality soukromých a veřejných škol na jedné škále, tvořené souhrnem základních gramotností, proběhlo před 15 lety,“ upozorňuje Kartous. Dobrá pověst soukromé školy a s ní spojený dostatečný počet zájemců o studium tak mimo jiné vyžaduje i schopný marketing.

Povinně už do školky

Každý, kdo uvažuje o podnikání v oblasti školství, by měl podle odborníků počítat se stále rozsáhlejšími regulacemi ze strany státu. „Někdy to má smysl, stát jako garant vzdělávání by neměl přihlížet tomu, že dochází k jeho degradaci na úroveň prodeje titulů. Z role, kterou má vzdělávání pro společnost, také vyplývá, že stát bude do značné míry bdít nad jeho obsahem. Zároveň ale nutně musí nechat prostor pro odchylku, pozitivní deviaci, která ukazuje cestu vpřed,“ upozorňuje Kartous. Celkově prý v posledních letech vnímá snahu státu omezit soukromé školství na všech úrovních. Jako příklad uvádí trend zpřísňování při udělování akreditací soukromým vysokým školám, či loňské úvahy tehdejšího ministra školství Chládka o změně (snížení) finanční podpory soukromých škol ze státního rozpočtu. K té ale zatím nedošlo a podle vyjádření ministerstva školství ani v nejbližší době nedojde.

O tom, že stát přichází se změnami, které znamenají nové regulace, hovoří také zakladatel školy Cesta k úspěchu Stanislav Svoboda. „Stát se chystá se získat kontrolu nad výchovou a vzděláváním dětí již v předškolním věku zavedením povinného předškolního ročníku. Jako zřizovatel školy bych se možná mohl radovat. Ale jako občan si zoufám, kde to skončí. Jak dlouho bude trvat, než stát zavede povinné jesle a bude rodiče kontrolovat, zda s batoletem v době povinné docházky nepojedou na výlet?Z toho mě jímá hrůza. Komunismus se vrací komínem,“ konstatuje.

Kraje nestojí o nové obory

Pavla Katzová ze Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska, vnímá jako problematickou roli krajů. Právě ty jsou totižnejvýznamnějšími zřizovateli škol. Zároveň však krajským úřadům náleží řada významných kompetencí v oblasti státní správy ve školství, kterou na ně stát zákonem přenáší. V rámci těchto kompetencí tedy krajští úředníci jednají jménem státu, nikoliv jménem kraje jako územního samosprávného celku. „V této oblasti dochází k takzvané systémové podjatosti, kdy krajské úřady při výkonu státní správy zcela pochopitelně nejednají nestranně, a prosazují a hájí zájmy svých, tedy krajských škol na úkor škol jiných zřizovatelů,“ vysvětluje Katzová. To se podle ní promítá zejména v oblasti financování regionálního školství, ale třeba i při udělování souhlasů se zřízením funkce asistenta pedagoga pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami nebo při rozhodování ve věcech školského rejstříku. Sem patří kapacity škol nebo třeba zápis nových oborů vzdělání. „Souhlas k vydání nového unikátního oboru musí v posledních letech schvalovat také Asociace krajů, jejímž záměrem je nerozšiřovat nové unikátní obory. Umělecky zaměřené školy, jako je ta naše, mají tedy už několik let smůlu. Rozšířit unikátní obor či jej nahradit jiným, bývá velký problém,“ potvrzuje Ondřej Štěpánek, jednatel střední a vyšší odborné školy Michael, zaměřené na reklamu a uměleckou tvorbu. Podobné postoje krajů jsou podle něho v rozporu se snahou zkvalitňovat vzdělávací systém.