ČOSIV: rozhovor s ředitelkou školy Zdenkou Juklovou

Přečtěte si rozhovor se Zdenkou Juklovou, ředitelkou ZŠ Velké Hamry, který byl publikován na webu ČOSIV v rámci Týden pro inkluzi (ZDE). Dříve pracovala jako pedagožka na Masarykově základní škole a Obchodní Akademii v Tanvaldě a na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Jak chápe inkluzi a co je velkým problémem pedagogických sborů?

Jak byste popsala školu ve Velkých Hamrech?

Naše základní škola je běžnou školou venkovského typu. Máme zhruba 260 žáků v devíti ročnících. V současné době evidujeme 19 žáků individuálně integrovaných, včetně jednoho žáka s lehkým mentálním postižením a jedním s poruchou autistického spektra. Ve škole se vzdělává 45 žáků se sociálním znevýhodněním, včetně romských žáků ze sociálně vyloučených lokalit.

Jaké jsou podle Vás tři nejdůležitější znaky školy, kam žáci chodí rádi?

Jako prioritu vidím schopnost přijmout jinakost bez předsudků. S tím souvisí i naše školní hodnoty: respekt, tolerance, spolupráce, rovnost příležitostí, vstřícnost, otevřenost a pracovitost. Po pravdě, neumím vybrat tři nejdůležitější, vnímám to jako průnik všech dohromady.

A jak se podle vás pozná třída, kam žáci chodí rádi?

Nejsem žák, ale domnívám se, že žáci oceňují možnost se svobodně vyjádřit a na druhou stranu i jasně stanovená pravidla, která všem bez rozdílu umožní cítit se bezpečně.

V čem je podle Vás inkluzivní vzdělávání přínosem?

Hlavní přínos vnímám v tom, že již ve škole vytváříme prostředí, které je podobné běžnému životu, kde se potkávají různí lidé s různými předpoklady, schopnostmi a z různých sociálních vrstev. Nejsem příznivcem segregace ani u žáků nadaných. Společným vzděláváním pomáháme nejen těm, kteří podporu potřebují, ale i těm ostatním, rozvíjíme jejich sociální kompetence, které jsou v životě velmi důležité a podle mě je potřebují i manažeři a majitelé firem, lékaři, právníci a všichni ti, kteří budou pracovat a žít s ostatními lidmi v jedné společnosti.

Jak spolupracujete s rodiči žáků?

Spolupráci s rodiči je třeba pěstovat, zejména u žáků selhávajících z různých důvodů je celkem pochopitelné, že rodič nechce slyšet negativa na své dítě. Snažíme se hledat společná řešení.  U sociálně znevýhodněných se nám velmi osvědčila spolupráce se sociální terénní pracovnicí a využití asistentů pedagoga pro sociálně znevýhodněné žáky. Zkoušíme tzv. rodičovské kavárny, při kterých probíhají setkání spíše neformálním způsobem. Osvědčují se nám také konzultace na úrovni učitel – žák – rodič. U některých žáků před nástupem do školy nebo v průběhu 1. a 2. třídy realizujeme program MAXÍK, což je v podstatě edukativně stimulační skupina – školní speciální pedagožka rozvíjí dovednosti žáka za přítomnosti a zapojení jeho rodiče.

Jak se snažíte zlepšovat školní klima?

Ke zlepšení klima ve škole přispívají různé projektové aktivity, do kterých se zapojují žáci všech ročníků včetně učitelů. Naše škola nabízí přes 15 volnočasových kroužků, kde se mohou setkávat pedagogové se svými žáky v jiné roli. Kroužky jsou otevřené všem dětem bez ohledu na jejich sociální postavení, protože je poskytujeme zdarma. Oblíbené jsou čtenářské kluby, kde děti rozvíjejí kromě čtenářství i komunikační dovednosti.

Co je podle vás základem funkčního tandemu mezi pedagogem a asistentem pedagoga?

Nejdůležitější je osobní souhra obou pedagogických pracovníků. Musí  si „sednout“ jako lidé. Vše ostatní se dá naučit a domluvit.

Jak vypadá spolupráce Vaší školy se školským poradenským zařízením?

Naše škola úzce spolupracuje s několika školskými poradenskými zařízeními, zejména s PPP Jablonec nad Nisou a SPC Liberec. U žáků se zdravotními handicapy je vše naprosto v pořádku. Jako problém vidím do nedávna zcela neřešený postup při poskytování podpory sociálně znevýhodněným žákům, kteří potřebují vyšší stupeň podpory a poradenská zařízení dosud neměla nástroj, jak tyto žáky diagnostikovat a jakou podporu jim doporučit. Toto se snad nyní díky novelizaci školského zákona, která začala platit v září, postupně změní.

Co by podle Vás mělo být v oblasti školství upraveno?

V základu si myslím, že české školství není špatné, ve školách pracuje řada výborných učitelů a dalších pedagogických pracovníků. Problémem zůstává jejich nedůstojné ohodnocení. Postupně se zvyšuje informovanost, do škol se dostávají nové metody práce s žáky. Podle mého názoru, kdo se chce vzdělávat, kdo chce pracovat různými moderními metodami, může. Elán však někdy právě odebírá téměř stejné hodnocení těch, kteří se snaží, hledají nové cesty, s žáky intenzivně pracují, a těch, kteří ve školství spíše přežívají.

Jako veliký problém vidím i stárnutí pedagogických sborů, zejména na venkově, kam se mladí učitelé nevracejí.  Možná to může být i tím, že studium pedagogiky není přípravou na učitelskou dráhu, ale jen získáním vysokoškolského diplomu. Učitel by měl hlavně chtít učit a mít rád děti a být ochoten se tak trochu rozdávat. Líbilo by se mi, kdyby se postavení učitele ve společnosti vrátilo na místa, která historicky měl, vedle faráře byl vždy nositelem kultury a vědění i v každé zapadlé vesničce. Tuto roli by si zasloužili i současní učitelé.