„Pokud chci změnu, musím se o ni zasadit já. Nikdo jiný to za mě neudělá,“ říká o participaci Josef Tokár

Kdy jsi měl poprvé pocit, že tvůj hlas ve škole nebo ve veřejném prostoru skutečně něco změnil? Při jaké to bylo příležitosti nebo díky čemu a jak to vypadalo?

Poprvé asi, když jsem se k participaci dostal přes organizaci Romea, kde jsem druhým rokem stipendistou. Už během prvního roku jsem díky ní získal spoustu skvělých kontaktů, které bych jinak těžko navázal: s historiky, s lidmi z politiky, s organizacemi. Seznámil jsem se díky tomu s historikem z jižních Čech, který mě pozval na Teologickou fakultu Jihočeské univerzity vystoupit společně s romským trenérem basketbalu Martinem Dudim na debatě o desegregaci romských dětí ve školách. Při tom jsem měl pocit, že něco dělám pro společnost, že jí pomáhám.

To samé jsem cítil, když jsem měl příležitost vystoupit na přednášce na jedné jihočeské střední odborné škole. Šel jsem tam mluvit o motivaci ke studiu – snažil jsem se žákům ukázat, že vzdělávání a angažovanost dveře skutečně otvírají. Říkal jsem jim: nemusíte nutně na vysokou školu, ale vzdělávejte se, naučte se jazyk, zapojujte se. Jen tím, že se člověk angažuje, se učí. Nejsem ideální vzor, vůbec ne, ale romské děti potřebují jakoukoli inspiraci. Romských lídrů a vzorů je strašně málo a je potřeba, aby se ukazovali. Když děti nemají žádný popud ani z rodinného prostředí, je asi velmi těžké s tím jakkoli začít.

Velkou zkušeností pro mě bylo také, když mě v prvním českém občanském parlamentu na téma média a demokracie v Česku v rámci mezinárodního projektu MeDeMAP vybrali ostatní členové, abych spoluprezentoval naše výstupy v Evropském parlamentu v Bruselu.

Měl jsi naopak někdy pocit, jako by ti byl dán hlas jen jako gesto, bez reálného vlivu? Letošní mezinárodní zpráva o vývoji občanské společnosti totiž identifikuje, že v Česku je participace často jen na formální úrovni a připomínky občanské společnosti se do konečných politických rozhodnutí propisují jen minimálně.

Ano, ten hlas jako by byl vyslyšený – politici, a nejen oni, se na vás usmějí, řeknou, že je vše skvělé, věci se změní, ale v reálu se nakonec nic nestane. Proto jsem se rozhodl nejít jenom do participace jako takové, ale jít přímo do politiky. Pokud chci změnu, musím se o ni zasadit já sám, nikdo to za mě neudělá. Od roku 2002 není v Poslanecké sněmovně ČR jediný Rom. Stalo se to normou. Kdyby tam ale alespoň několik Romů zastoupeno bylo, společnost by to začala vnímat jako samozřejmost, že jsou zde zastoupeny různé skupiny obyvatel, a postupně by se jich tam dostávalo více. Někdo ale musí být tím prvním.

V parlamentních volbách v roce 2025 jsem proto kandidoval v Jihočeském kraji a získal nejvyšší počet preferenčních hlasů mezi romskými kandidáty, přes třináct set. Nestačilo to na mandát, ale pro mě to bylo potvrzení, že to má smysl.Do participace musí jít mladí lidé ze všech skupin obyvatel, ať jsou hlasy v naší společnosti co nejrůznější. Na posledních volbách do Poslanecké sněmovny bylo vidět, že se o to mladí lidé pod třicet let skutečně začali pokoušet. Kandidovalo mnohem více lidí, kteří předtím nebyli vůbec známí.

Jaká témata nebo problémy mladí lidé dnes nejvíce řeší nebo je trápí – anebo by podle tebe měli řešit, protože se jich nejvíce dotýkají? Co by se muselo změnit, aby se zlepšily?

Měli bychom řešit, že vzdělávací systém mladé lidi dostatečně nepřipravuje na dospělý život. Nejdůležitější je za mě kritické myšlení. Jestli chceme zlepšit a uzdravit společnost, ekonomiku, musíme s vedením ke kritickému myšlení začít už u malých dětí a dál jej rozvíjet po celou dobu studia, aby pro ně bylo přirozené. Aby si každý výrok nejprve ověřili ze dvou tří zdrojů a teprve pak si udělali vlastní názor.

Druhá věc je, že by se měly více vyučovat praktické dovednosti, jako je třeba ekonomická gramotnost. Na základní škole mi nikdo nevysvětlil, co jsou daně, k čemu jsou, nebo jak funguje investování. Se základy ekonomiky jsem se setkal až na gymnáziu ve specializovaném semináři, a i tak jsem se musel doučit sám. Přitom by to mělo být samozřejmostí.Jako archivář musím zmínit i výuku dějin. Na základní škole jsme se dostali v dějepisu do období druhé světové války, probrali jsme ji ale jen velmi letmo, a modernímu období se už výuka nevěnovala. Na gymnáziu jsme se nedostali ani k první světové válce. Přitom je podle mě velice důležité znát nedávné dějiny, které formovaly stát, ve kterém žijeme, a pochopit, co je příčinami dnešních problémů. To samé platí o lokálních dějinách. Ty kolikrát mohou být dětem bližší. Na to, že pocházím z Českého Krumlova, významného historického města, tak jsme se o jeho dějinách příliš mnoho neučili. Má to však velký vliv na budování vztahu k místu, kde se mladí narodili nebo kde žijí, a na to, zda v něm budou v budoucnu participovat, pořádat místní akce, nebo třeba vstupovat do komunální politiky.

Kde by prospěl ve vzdělávání hlas mladých tam, kde nyní moc není, anebo není příliš slyšet?

Prospěl by ve všech odvětvích. Co se týče oblasti vzdělávání, hlas mladých není podle mě moc vidět. Jsou tu snahy různých organizací nebo i samotného MŠMT, ale osobně nevidím žádné výsledky. Měli bychom se ptát právě těch nejmladších nebo čerstvých absolventů, co je potřeba změnit. Představoval bych si, že učitelé budou mít zájem o to vědět, jak děti vidí svou budoucnost, a pomáhat jim ji utvářet. Osobně si nepamatuji, že by se mě kdokoliv zeptal, jak jsem s výukou spokojen. Ti, kteří vzdělávají, by měli vzdělávaným dát možnost vyjádřit se a reálně jim naslouchat.

Postupně budeme na webu eduin.cz zveřejňovat odpovědi dalších respondentů této ankety.