Hudební výchova není jen o Bachovi. Její potenciál ve školách zůstává nenaplněný, říká finalista GTP CZ Vít Novotný

„Kantorství koluje v mé krvi po meči,“ vypráví energický pedagog. „Prarodiče z otcovy strany byli učitelé a pomáhali v poválečné době rozvíjet sudetskou oblast v Podkrušnohoří. Dědeček to dotáhl na školního inspektora, o funkci ale přišel po roce 1968. Byl i zdatný muzikant a skladatel. Možná i díky němu mě to od mládí táhlo ke kompozici a skupinovým hudebním projektům,“ popisuje Novotný. Odtud pro něj vedla přímá cesta k volbě profesního zaměření. S Gymnáziem Přírodní škola spolupracoval na různých uměleckých projektech už během studia. Ve výuce ve škole klade důraz na vlastní tvorbu a umělecké sebevyjádření. Se žactvem v součinnosti s kolegyněmi a kolegy připravuje písničkářské projekty, autorské divadelně-hudební produkce i filmové výstupy, a s úspěšnými divadelními inscenacemi jezdí hrát pro školní publika po mnoha místech republiky.

Možná pro vás může být složité to zreflektovat, když jste celou svou pedagogickou kariéru strávil zde a nemáte tak srovnání s jiným typem školy, ale v čem je Přírodní škola podle vás jiná?
Moc rád vzpomínám na své začátky, některé z těchto vzpomínek jsou dodnes velmi živé, protože první dojmy byly opravdu silné. Jsou to věci, které mě zde doteď drží. Pamatuju si třeba výjezd uprostřed zimy do Orlických hor, kde se připravovaly umělecké projekty – výjezdy jsou na naší škole častou a podstatnou součástí pedagogické práce. Tehdy mě oslovil současný ředitel školy Marek Matura, kamarád z pěveckého sboru, jestli bych nechtěl s dětmi něco nacvičit.

Už si nepamatuji, co přesně jsme připravovali, ale silně mi v paměti utkvěla cesta tam. Dojeli jsme záměrně jen do podhůří a posledních asi dvanáct kilometrů šli pěšky. Padal soumrak, do cíle jsme dorazili už za tmy, cestou jsme přebrodili potok. Bylo to velmi dobrodružné. A tehdy mě velmi silně oslovil František Tichý, zakladatel a „guru“ naší školy. Byl velmi přirozený, bezprostřední, milý komunikátor, ale také člověk, který se nebál mluvit s celou školou o duchovním přesahu toho výjezdu a přinést do všeho alegorický rámec.

Bylo to pro mě úplně jako zjevení – jednak komunita, která držela při sobě, jednak projekty, které umožňovaly dětem se opravdu rozvíjet v prostoru důvěry a svobody. Když jsem se o pár let později rozhodoval, kde jako učitel zakotvím, byla volba vlastně jednoduchá. A i později, když jsem měl období, kdy jsem zvažoval, jestli ve škole zůstat, nebo si dát od učitelství pauzu, mi vědomí síly společenství Přírodní školy pomohlo těžší chvíle překonat a zůstat. Je to výjimečné prostředí, kde se mohu dál učit a posouvat. Něco takového není samozřejmost – jako student jsem pár školami prošel, a tak přeci jen nějaký rozhled mám.

Vaše cesta ale nebyla vždycky přímá – měl jste i období, kdy vás to stálo hodně sil a hudební výchovu jste na čas opustil. Co pro vás bylo v té době nejtěžší?
Hudební výchova je podle mě mimořádně náročný předmět na přípravu, na výuku i na metodiku. Z mé zkušenosti je to daleko těžší úkol než třeba vést na rozumné úrovni hodinu angličtiny. A právě to byl jeden z důvodů, proč jsem si v jedné fázi potřeboval dát odstup. Po dvou letech jsem se k výuce vrátil, ale už s nějakou vnitřní proměnou.

V čem konkrétně je hudební výchova náročnější na přípravu?
Těch úskalí je víc. Jedna věc je velikost skupiny. Zatímco angličtina se v Česku běžně učí v menších skupinách, hudebka probíhá s celou třídou. Ale myslím, že je náročnější i z jiných důvodů. Hudební výchova má na školách často stereotypní pozici – je to předmět, kde se „nic pořádného neučí“. Zároveň je to často bráno jako „předmět zadarmo“. A to je pro učitele opravdu těžké, vůbec si ujasnit, co vlastně má být její skutečný cíl.

Mantrou současné hudební výchovy, kterou se snažím svým studentům vštěpovat i jako didaktik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, je činnostní výuka. Jinými slovy: neučíme děti, aby si zapisovaly fakta do sešitů, ale chceme, aby hudbu samy tvořily, byly její součástí. Jenže to znamená, že nemáte k dispozici běžnou učebnici, podle které systematicky jedete. Pořád lavírujete mezi tím, aby to děti bavilo a zajímalo, ale zároveň aby to mělo přesah, vzdělávací hodnotu. A trefit se do té úzké zóny, kde to funguje, vůbec není lehký úkol.

Ale když se to povede, když se dějí smysluplné věci z pohledu obou stran, když vzniká hudba a stane se tam to „kouzlo“, kdy vás to propojí s dětmi i mezi sebou navzájem, to je naprosto fantastické.

Na Pedagogické fakultě UK mentorujete studenty během praxí. Je tohle něco, co se jim snažíte předat?
Tím, že mám na starost přípravu budoucích učitelů uměleckých oborů, se to vlastně přímo nabízí. A já za to, že o tom vůbec můžu přemýšlet v takových souvislostech, vděčím hlavně zkušenosti z Přírodní školy.

Myslím si, že právě umělecké obory mají na běžných školách velký potenciál kultivovat vědomí toho, že dobře strávený čas, pozitivní zážitek, že i „zábava“ v tom lepším slova smyslu, může být cíl sám o sobě. Když se podaří vytvořit aktivitu, která pozitivně naladí třídu, probudí nějakou radost z bytí spolu, tak je to samo o sobě důležité. A nemusíme to nutně hned rámovat kompetencemi, ať už sociálními nebo občanskými. Už samotné prožití smysluplného času je krásný cíl výchovy a vzdělávání.

To je jen jeden z těch střípků, které studentům na fakultě zkouším předat. A že hudební výchova není primárně o předávání znalostí o Bachovi a dalších – to je, myslím, bez debat. Bohužel ale pořád na mnoha školách vidím, že se hudebka často zaměňuje s dějinami umění. Hodně se v těchto hodinách mluví o epochách vývoje umění, ale málo se muzicíruje. A to je škoda.

Možná i kvůli tomu pak dochází k redukcím – třeba v rámci revizí RVP – a ke zplošťování uměleckých oborů, k míchání podoborů, což řada z nás vnímá jako kontroverzní. Ten potenciál, který umělecké výchovy ve školách mají, tak zatím zůstává z velké části nenaplněný.

Před pár lety jste si i doplnil doktorát. Bylo tohle vaší motivací jít zpátky na univerzitu, abyste mohl být lepším mentorem pro mladé učitele?
Vlastně mě to v tu chvíli ani nenapadlo. Bylo to hodně spojené s tím, že jsem v určité fázi potřeboval trošku pauzu od hudební výchovy. A tak jsem si splnil sen a vrátil jsem se na vysokou školu, abych začal doktorát.

Ukázalo se to jako velmi funkční. Dodnes je pro mě strašně přínosné rozkročení mezi realitou školní praxe a kontaktem s univerzitním prostředím. Připadá mi to jako „win-win-win“ situace: pro školu, fakultu i pro mě. Na vysokou školu přináším autentickou zkušenost ze současné výuky, a naopak ze světa univerzity si odnáším poznatky, které pak můžu využívat ve školní praxi. Je to časově náročné, samozřejmě, ale myslím, že se mi podařilo najít šťastný balanc.

Výuka u vás tedy neprobíhá jen jako jeden 45minutový blok týdně, ale na bázi dlouhodobých projektů. Proč jste k tomu přistoupil?
To je jedna z velkých deviz naší školy, za kterou vděčíme do značné míry tomu, že je nás málo. I když jsme se od té doby, kdy jsem přišel, trochu rozrostli, pořád jsme komunita, která drží pohromadě. Máme sto žáků, členů učitelského kolegia je zhruba patnáct. Díky tomu si můžeme dovolit s časem pracovat trošku svobodněji. V rámci našeho týmu si umíme přizpůsobit rozvrh, abychom mohli věnovat hodně extenzivní časovou plochu na projekty v kontextu nejen kulturní výchovy, ale i umělecké tvorby. Každý rok třeba celá škola vyráží na týdenní výjezd, kde studenti dostávají opravdu velký prostor: mají týden na to, aby realizovali vlastní nápad nebo se zapojili do projektu, který navrhli vyučující. Vznikají tam nádherné věci: hudebně-divadelní inscenace, filmy, výtvarné instalace, čistě hudební vystoupení. A ukazuje se, že dnešní mladí lidé jsou opravdu kreativní. Většinou jim stačí dobře vymezit prostor, a pak už je nemusíme moc vodit za ruku. Najdou si svoje téma a dokážou vytvořit silné a osobité věci.

Mám velkou radost, že tyhle projekty, kterých se přímo účastním, často vznikají ve spolupráci s Františkem Tichým – on píše silné autorské divadelní hry a já s dětmi skládám a zkouším scénickou hudbu. Vzniklo tak několik autorských her, z nichž si nejvíc cením tří her inspirovaných odkazem dětí z terezínského ghetta. Byly to děti, které přežívaly v naprosto neuvěřitelných podmínkách, a přesto tvořily – psaly, kreslily, skládaly. Ukázaly ohromnou duchovní sílu, kterou se snažíme tímto způsobem zprostředkovat i dnešním dětem. Skrze umělecké ztvárnění propojující reálné příběhy a umělecké artefakty z Terezína s našimi texty, hudbou a herectvím se snažíme připomínat nadčasové poselství o kreativní síle ducha, který zvítězí i nad tou nejhrubší formou násilí a nenávisti. 

O tyto inscenace byl zájem i mimo školu – hráli jsme je mnohokrát po celé republice. Na představeních, kterých za dobu přibližně 13 let od původního nápadu máme dohromady na kontě ke stovce, se setkáváme s dětským školním publikem, jejich učiteli i s veřejností. Pro tu skupinu žáků, která na tom pracuje, to jsou vždy nesmírně silné zážitky.

Je to projekt, na který nejvíc vzpomínáte a který měl největší odezvu veřejnosti?
Určitě. Pro mě nejsilnějším rozměrem celého tohoto projektu, který měl být původně jednoletý, je, jak funguje v podstatě jako peer learning napříč desetiletími. Tehdejší mladí lidé psali časopisy, skládali básně, tvořili i v naprosto hrůzných podmínkách. Prožívali všechnu radost i bolest života v době, kterou si dnešní děti vlastně ani nedovedou představit. Díky velmi citlivé práci Františka Tichého a dalších kolegů se mezi dnešními dětmi – třeba ve věku dvanáct až sedmnáct let – a těmi, kdo žili v terezínském ghettu, začalo vytvářet skutečné napojení. 

Ten projekt se organicky rozvíjel bez velkého plánu. František Tichý o tématu napsal knihu, která měla obrovský ohlas. Začali jsme jezdit s divadelními představeními, pořádaly se přednášky, vznikla studentská soutěž ve vydávání školních časopisů inspirovaných těmi terezínskými. Psali jsme a zhudebňovali nové písně na terezínské texty, organizovali koncerty. A přidávaly se další a další akce. Dnes jsme součástí sítě, která se tématu věnuje už řadu let a žije i nadále. Já k ní patřím jen okrajově, ale mám z tohoto ovoce práce naší školy velikou radost.

Letos jsme navázali novým představením, tentokrát už z období těsně po válce. Vypráví příběh skutečného chlapce, který se jako židovské dítě vrací po válce do Prahy, kde nikoho nemá. Potkává zde Přemysla Pittra, geniálního pedagoga, který se tehdy věnoval právě těmto osiřelým dětem, a to nejen židovským, ale i německým – spojoval je do jedné komunity, žil s nimi a učil je žít spolu. Připomínal jim, co v praxi znamená „miluj bližního svého“. Tento neuvěřitelný čin u nás zatím není moc známý a tak se ho snažíme tímto připomínat.

Když si žáci takhle „osahají“ těžká témata s etickým, historickým nebo občanským přesahem, pomáhá jim to podle vás lépe vnímat odpovědnost za svět kolem?
Myslím, že když se to podaří uchopit za dobrý konec, tak to může skutečně pomoci formovat morální nastavení. Zní to možná trochu pateticky, ale ve skutečnosti jde o úplně konkrétní zkušenosti – děti si prožijí, co znamená odpuštění, odpovědnost, schopnost obětovat se pro druhé, ale zároveň si uvědomit i hranice, své vlastní zdraví, svoje limity.

Téma terezínských dětí a forma divadla se pro toto ukazují být mimořádně silnými nástroji. A protože tyto projekty u nás běží už dlouho, všichni současní studenti nějakým takovým představením prošli. Nemáme na to samozřejmě statistiky, ale troufám si tvrdit, že ten vliv je vidět. Musí stát na pódiu a předávat příběh, vystupují před vrstevníky nebo starším publikem, nesou odpovědnost za sdělení, které předávají. A zároveň se sami propojují s těmi příběhy, berou je za své. A to je posouvá dál.

Víte o tom, jestli byli někteří z vašich žáků tímto ovlivnění natolik, že pokračovali v dalších studiích v uměleckém směru?
Těžko se v tom hledá nějaká jasná korelace, ale za poslední léta máme opravdu řadu lidí, kteří se vydali uměleckou cestou. Není to úplně běžné, protože to jsou obory, kde přijímačky bývají dost smrtící. Máme třeba absolventa, který se hned napoprvé dostal na dokumentární film na FAMU. Máme studenty, kteří se dostali na DAMU, na režii, na herectví, na scénografii, na kompozici na Pražské konzervatoři i na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Letos se zase jeden z našich studentů dostal na herectví na konzervatoř. Je strašně hezké pozorovat, že touto cestou opravdu jdou.

Člověk by si to podle názvu školy možná úplně netipnul. V čem Přírodní škola připravuje žáky do života jinak než jiné školy?
Nejde jen o vyučovací hodiny. Školní rok začínáme tak, že se celá škola sebere, zabalí si věci a vyrazí na pětidenní puťák do lesa. Dojde se na místo, postaví se stany, přespí se. Není to nijak striktně naplánované, jde o to být v tom všichni spolu, děti i dospělí. Když začne pršet, tak prší na nás na všechny. Jde o život „tady a teď“, a zároveň se díky tomu tvoří jiný druh vazeb mezi lidmi.  A taky nás to učí rezilienci, ochotě jít i do nepohodlí a dřiny. To, že to znamená o něco méně času na látku v hodinách, že se to někde musí dohnat nebo že něco zkrátka ořežeme, nám za to stojí. A opět nejde jen o to, jestli děti získají kompetenci usušit si ponožky nebo ne, ale o to, že tím vzniká opravdové, autentické společenství. Z něj pak může vyrůst leccos.

Já se k tomuto jako angličtinář snažím přidat také to, abychom se trochu víc otevřeli světu. Jak toho totiž děláme hodně na „našem písečku“, často nám nezbývá čas ani kapacita na živý kontakt se zahraničím. Právě to se snažím změnit a dostat Přírodní školu i naše studenty za hranice a rozjet mezinárodní spolupráci na systematické bázi.

Jaké pokroky v mezinárodní spolupráci se vám už podařily?
Podařilo se nám nedávno získat akreditaci v programu Erasmus+, z čehož mám radost, jelikož to rozhodně není samozřejmé, konkurence škol je i v tomhle ohledu veliká. A hned jsme toho začali využívat. Už rozjíždíme konkrétní spolupráce a díky akreditaci máme možnost pracovat na projektech na dlouhodobější bázi – organizovat individuální studentské výjezdy, stínování či tematicky zaměřené třídní pobyty.

Zároveň tím krásně navazujeme na věci, které jsme si už ověřili v českém prostředí – z těch opakovaných projektů se nám vykrystalizovalo, co funguje a co má smysl. Teď to tedy převádíme do jakési „verze s anglickým přesahem“.

Máte kromě zahraniční spolupráce ještě nějaký další cíl nebo projekt, na kterém teď pracujete?
Máme jeden moc krásný projekt, který vytvořil Marek Matura, současný ředitel školy, a který se zaměřuje na velmi důležité téma – energetiku. Jde o to, že vyrážíme se studenty na takový „roadtrip“ do míst, jako jsou hnědouhelná pánev nebo třeba Stráž pod Ralskem, kde se za socialismu těžil uran. Snažíme se sledovat, co všechno stojí za tím, že si doma rozsvítíme světlo, máme teplo nebo teplou vodu – co to znamená pro krajinu, pro lidi, kteří v těch lokalitách žijí. A taky, jak o tom přemýšlí samotní lidé, kteří se těžbou a energetikou reálně zabývají.

Je to vlastně snaha vystoupit ze své sociální bubliny a vést studenty k tomu, aby se dokázali dívat na věci i z jiných perspektiv. Aby přemýšleli v širším kontextu, byli otevření jiným názorům a aby o těchto strategických věcech přemýšleli.

Ten projekt jsme nejdřív dělali jen v české verzi. Pak jsme ho začali rozšiřovat – navázali jsme spolupráci s partnerskou školou v Bavorsku. Studenti tak viděli nejen úskalí, ale i technologické vymoženosti v oblasti obnovitelných zdrojů – třeba využití vodíku, tokamaku, fúze, a obecně různých hypotetických možností toho, jak si v otázce energetiky počínat.

Bohužel se nám partnerství s německou školou po letech rozpadlo, ale vypadá to, že bychom mohli navázat nové ve Španělsku. Je to země, která nedávno prošla blackoutem (rozhovor vznikl před českým blackoutem z 4. července 2025, pozn. red.). Má tak unikátní zkušenost, spojenou s energetikou i v širších hospodářských a politických souvislostech. Takže i tohle slibuje zajímavý projekt, tentokrát zaměřený na starší studenty, kteří už jsou na prahu dospělosti.

A v ideálním případě to celé probíhá v angličtině – ne jako školní cvičení, ale jako reálná zkušenost v odborném a smysluplném kontextu. Naši studenti jsou zvyklí na autentické projekty, ale u cizích jazyků nám to dlouho chybělo. Tak snad se to podaří postupně měnit.