Pytlíky na zvracení a počůrané kalhoty. Další rok přijímaček, další zbytečně traumatizované děti

Zajímají mě studenti, kteří se nedají zaškatulkovat. Ty systém nejčastěji poztrácí, říká výzkumník z Michigan State University

Scott Imberman, profesor ekonomie a vzdělávací politiky na Michigan State University v USA, přijal nedávno pozvání institutu CERGE-EI do Prahy, aby přednášel o hodnocení dopadů vzdělávacích programů pro nadané žáky. V rozhovoru odpovídá na otázky, proč je evaluace těchto programů složitá a proč stále chybí dostatek vědeckých důkazů o jejich přínosu.

Vychází stále více průzkumů o vzdělávání, jejichž autory jsou ekonomové. Přitom v obecném povědomí se ekonomie zabývá ekonomikou, penězi. Kde je vlastně průsečík mezi ekonomií a vzděláváním?
To, že se ekonomie zabývá jen hospodářskými cykly, inflací a podobnými makroekonomickými tématy, je běžné nedorozumění. Ve skutečnosti se často věnuje mikroúrovni. Obecně je ekonomie studiem toho, jak lidé mezi sebou interagují. A tato definice nám pomáhá vysvětlit, proč se ekonomové zajímají i o veřejné politiky ve vzdělávání, zdravotnictví nebo zaměstnanosti – a to zejména posledních 20, 30, dokonce 40 let.

Ve vzdělávání se zaměřujeme zejména na oblasti, kde může ekonomická teorie nabídnout určitý vhled do situace. Například – nevím, jak je to v Česku, ale v mnoha zemích se čím dál víc berou v úvahu preference rodičů a žáků při hodnocení škol. Vychází se z předpokladu, že žáci nemusí automaticky nastoupit do nejbližší školy, že mají možnost volby. Tento trend vychází z ekonomické teorie, podle které školy mohou mít horší výsledky, pokud nemají motivaci, která vzniká soutěží s jinými školami. Nemají důvod se zlepšovat, usilovat o žáky. Neříkám, že to platí vždy a všude, ale takové je teoretické východisko většiny výzkumů v této oblasti. Ekonomy zkrátka zajímá, jak fungují pobídky ve vzdělávacím systému a jak na ně reagují žáci, rodiče a další zainteresované strany. 

Mezi další důležité cíle průzkumů, realizované ekonomy, patří zjišťování kauzálních dopadů různých politik a charakteristik vzdělávacího systému

Jinými slovy, ekonomové se zajímají o to, jaký účinek má konkrétní opatření? Zda se vyplatilo do něj investovat?
Přesně tak.

Dnešní doba vzývá „data“, voláme po rozhodování, které je podloženo důkazy, evidence-based. Ve vaší přednášce jste tomuto očekávání dal určité hranice. Jako hlavní sdělení jsem si odnesla, že je ve skutečnosti docela těžké najít solidní důkazy i o věcech, které se selskému rozumu zdají jasné. Sdílel jste výsledky několika rigorózních studií, které zjistily jen mírný, statisticky nevýznamný, přínos vzdělávacích programů pro nadané.
Ano, jako výzkumníci jsme vedeni k opatrnosti a snažíme se odolávat tlaku politiků, kteří po nás chtějí jasné odpovědi na otázku, zda něco funguje a zaslouží si to financování. Naše obvyklá odpověď zní: „Záleží na okolnostech.“ (směje se) Metody, které používáme, umí odhalovat kauzální vztahy a odfiltrovat ostatní vlivy, ale problém je v kontextu. U programů pro nadané jde často o malé případové studie, nelze se opřít o rozsáhlé národní vzorky. A z malé studie je těžké udělat závěr, vysledovat vzorec, jak věci fungují.

Celý rozhovor Jitky Polanské čtěte na webu EDUinu.