Učitel by měl dětem ukazovat cestu, jak poznávat svět, ne dávat kvanta dat, říká Pavel Daněk

Ačkoliv roky lektoroval vědecko-popularizační programy pro veřejnost i školní skupiny, během lockdownu na jaře 2020, kdy se staral o děti zdravotníků a dalších pracovníků nezbytných profesí, mu došlo, že chce jít cestou pedagoga. „Fascinovalo mě, že za sebou můžu opravdu vidět výsledky své práce a pomáhat dětem v jejich rozvoji,“ říká Daněk. Šanci dostal na brněnské škole Labyrinth, kde působí dodnes.

V době, kdy spolu mluvíme, jste se žáky v zahraničí, a to v Paříži. Při jaké je to příležitosti?
V Paříži máme partnerskou školu, která má podobný styl výuky i přístup ke vzdělávání. Už několik let s nimi spolupracujeme. Každý rok tam jezdíme s žáky šestého ročníku a francouzští žáci pak přijíždějí k nám. Dnes už je to hlavně o budování vztahů, děti spolu zůstávají v kontaktu i v dalších letech. Pomáhá jim to v rozvíjení jazykových dovedností a odbourávání bariér, protože komunikace v cizím jazyce není jednoduchá. Zvlášť když jde o Francouze, kteří s angličtinou přicházejí do kontaktu podobně málo jako Češi a také to pro ně není základní jazyk.

O to je ale ten kontakt zajímavější a je skvělé sledovat pokrok žáků. Letos měli zpočátku obavy, ale už druhý den si vytvořili party a navázali kontakty. To je asi ten hlavní smysl, nebát se, otevřít se, propojit se. 

Snažíme se, aby každý ročník měl nějaký takový mezinárodní kontakt. Letos poprvé zkoušíme výměnu i se sedmáky, ti jedou do Španělska. U osmáků máme projekt zaměřený na kariérní vzdělávání, kdy jezdíme do německého Bielefeldu. Žáci jsou ubytováni v rodinách, takže je to víc vtáhne do cizího prostředí. Celý týden se věnujeme profesím, možnostem práce v Německu. Když pak Němci přijedou sem, porovnáváme to s českým prostředím. Vznikají z toho i různé výstupy, srovnávání příležitostí… 

Deváťáci mají jiný, extrémnější typ výzvy, a to výjezd do Banátu. Ti, co chtějí, tam zažijí situace, kdy jsou víc odkázáni sami na sebe a na přežití v přírodě. Už to není úplně globální, ale o to silnější zkušenost. Snažíme se zkrátka ty projekty odstupňovat – jak náročností, tak tím, co v dané chvíli žáky zajímá.

Zmínil jste přežití v přírodě. Vy sám učíte přírodní vědy a informatiku, takže by mě zajímalo, jak to propojujete třeba právě tam? 
Jako informatik technologie do přírody tahám často. Snažím se ukazovat, co všechno se s nimi v přírodě dá dělat. Že i přes telefon se dají objevovat různé záhady, zjišťovat, co žije kolem nás, jak se to dá vysvětlit a podobně. A děti už tím jsou ode mě docela nakažené. Zrovna dneska mi přišla fotka od dětí, že měly tělocvik a na jedné žákyni přistál martináč, obří motýl. Pomocí aplikace, kterou ode mě znají, ho dokázaly určit. Vyfotily si detaily, porovnávaly různé prvky na křídlech a přesně určily druh. To mě hrozně potěšilo – že i když u toho nejsem, tak to chtějí sami od sebe sdílet.

Na cenu vás nominovala nejen celá vaše třída, 8.C, ale i kolega z učitelského sboru. Jaký ve vás vzbuzuje pocit, že jste pro ně inspirací a že podle nich děláte učení atraktivnější a zábavnější? 
Prvním pocitem bylo překvapení. Měl jsem vždy za to, že sem patří jen ti „top učitelé“ s pětadvaceti a více lety praxe. Vůbec mě nenapadlo, že bych se někdy do něčeho takového dostal. Ale pak mi to začalo dávat smysl. Se žáky se hodně bavím o přístupu k výuce, sbírám zpětnou vazbu – co je baví, nebaví – a snažím se podle toho stavět hodin. Nemám dvě identické hodiny, i když učím stejný předmět ve stejném ročníku. V jedné třídě to vypadá úplně jinak než ve druhé, protože vím, co na dané žáky funguje a co naopak nefunguje vůbec. 

Mám třeba třídu žáků, kteří jdou po datech a potřebují hodně informací, a pak třídu, která je hravější a radši dlouho bádá nad jednou věcí, aniž by potřebovali znát víc a víc. Hodiny se snažím upravovat podle toho. A žáci to, myslím, docela oceňují. Když mám ve třídě někoho, kdo chce jít víc do hloubky, snažím se mu tu možnost dát, aniž bych tím zatěžoval všechny ostatní. 

Tuto zpětnou vazbu mám i od žáků, kteří přestoupili z jiných škol. U těch, co jsou u nás od první třídy, je to už taková samozřejmost, jsou na ten přístup zvyklí. Ale ti, co přišli z jiných škol, mají srovnání a často za mnou přijdou s tím, že si váží toho, že zohledňuji jejich potřeby a momentální situaci. Každý může mít špatný den a já nevidím důvod, proč si ho ještě víc kazit. Spíš hledáme cesty, jak nám v hodině může být dobře.

Přišel jste do školství z vědeckého zázemí. Co si z něj přinášíte do výuky? Jsou nějaké postupy nebo myšlenkové návyky, které se dají přímo převést z výzkumu na práci s dětmi?
Myslím si, že nějakou formou vědecké činnosti by si měl projít každý budoucí učitel, zvlášť v dnešní době. Potřebujeme totiž přemýšlet jako vědci, tedy kriticky zpracovávat informace, které získáváme. A právě vědecká kariéra mi v tomhle strašně pomohla. I když mi výsledky vycházely dobře, jak jsem chtěl, vždycky jsem potřeboval zjistit proč. Nestačilo mi, že to vyšlo, musel jsem si být jistý, že nedělám chybu v analýze. Zpochybňoval jsem sám sebe a svoje závěry, abych věděl, že data jsou relevantní a výsledek dává smysl. 

A tohle se snažím předat i žákům. Když něco až moc hezky sedí s tím, co si myslím, měl bych zbystřit. Kdyby se tímhle řídil každý, možná by svět vypadal jinak. Jsme dnes zahlcení informacemi, už je nemusíme hledat – sypou se na nás odevšad. A my se je musíme naučit filtrovat a přemýšlet nad tím, co vlastně přijímáme.

Často se říká, že máme ověřovat každou informaci. Ale to je v reálu nemožné, ověřit jednu informaci pořádně je práce na několik hodin, nemohli bychom dělat nic jiného. Ale měli bychom si vybírat, co je důležité ověřit, co reálně ovlivňuje náš život. Třeba: chci nechat očkovat svoje dítě, nebo ne? To je moment, kdy se vyplatí se zastavit a zkoumat.

Hodiny proto stavím tak, že se dětem snažím informace nepředávat hotové. Vedu je k tomu, aby si na ně přišly samy a objevily souvislosti. Protože když je budu učit jen přijímat, co jim říkám já, budou pak celý život přijímat nekriticky všechno, co k nim přijde. A to byl podle mě velký problém školy, kterou jsem prošel já. Seď, mlč, piš si. To do moderního vzdělávání nepatří. Jinak budou lidi scrollovat sítěmi a říkat si: „Tohle jsem slyšel dvacetkrát, tak to bude asi pravda.“ A to je špatně. Když děti vychováme v tom, že tohle je normální, tak to nikdy nebude fungovat správně.

Občas jim proto do výuky dám zákeřnosti. Třeba když jsem učil zeměpis, zpřeházel jsem na mapě poloostrovy. Čekal jsem, jak zareagují. A devadesát procent dětí se nachytat nenechalo a začalo to zpochybňovat. A to je přesně to, co chci. Nejde mi o to, jestli správně označí Pyrenejský poloostrov. Jde mi o to, že si všimnou, že něco nehraje.

Učíte také v terénu, v přírodě a berete děti do vědeckých laboratoří. Co všechno je potřeba zařídit, aby se to podařilo? Jak je náročná příprava výuky v terénu?
V terénu to tak náročné není. Stačí, když vezmeme sítě, lupy, mobily a jdeme fotit. To se vlastně nedá ani připravit, nevíme, co potkáme. Maximálně si můžu vytipovat lokality, kde co žije. Co pak potřebujeme, jsou metody určování – a tady krásně využíváme technologie. 

Ukazuji dětem, že mobil není jen na TikTok, ale může být výborným nástrojem pro poznávání světa. Třeba aplikace iNaturalist. S její pomocí mapuji výskyt různých živočichů, a tím vlastně zároveň přispívám vědcům. Aplikace mi navíc pomáhá určit, co jsem vyfotil. Když si nejsem jistý, AI to porovná s jinými fotkami a navrhne pravděpodobný výsledek. Ten pak ještě prochází ověřením odborníků. Takže mám jistotu, že jsem to určil správně, anebo naopak, že jsem udělal chybu a dostanu zpětnou vazbu, na co se mám příště zaměřit.

S dětmi pak ještě porovnáváme výsledky aplikace a Google Lens a hledáme detaily, například chloupky na nožičkách motýla, podle kterých poznáme, o jaký druh opravdu jde. Děti pak umí vyjmenovat 22 druhů motýlů podle fotek, jít do přírody a dobrat se k tomu, co to nejpravděpodobněji je. A tím, že v tom jsou i ty technologie, je to baví.

Náročnější je laboratoř, tam je potřeba koordinovat víc lidí a institucí. Vlastní školní laboratoř nám teprve vzniká, ale i tak chci žáky brát do profesionálních pracovišť. Když se někdo rozhodne jít vědeckou cestou, měl by vědět, co ho čeká, zažít ten prostor, vybavení, atmosféru. To se ale musí plánovat měsíce dopředu. Není to jako říct si: dneska jdeme ven. Je potřeba připravit to tak, aby to co nejméně zasáhlo do rozvrhů kolegů, a ideálně jim to nějak kompenzovat. Ten zážitek z reálné laboratoře je ale pro mě naprosto nezbytný. Děti si to musí vyzkoušet, musí je to nadchnout. To potřebujeme, protože přírodní vědy pro peníze nikdo dělat nikdy nebude. A pokud tuhle možnost nezažijí, třeba je ani nenapadne, že by se tomu mohly jednou věnovat, to by byla strašná škoda.

Letos jsem například navázal spolupráci s Vysokým učením technickým (VUT) v Brně, díky níž mohou žáci využívat studentské kreativní dílny s 3D tiskárnami, plotry a dalším profesionálním vybavením. Skupina mých žáků napříč různými ročníky díky tomu navázala spolupráci s týmem studentů VUT a společně chystají rekonstrukci skutečné vlakové soupravy, která bude brzy stát před Fakultou strojního inženýrství VUT.

Zmiňoval jste, že u vás vzniká vlastní laboratoř. Je to i díky vaší iniciativě?
Už celých pět let, co tady učím, tlačím na to, aby laboratoř vznikla. Měl jsem sice nějakou vyhrazenou místnost, ale nikdy to úplně neodpovídalo laboratorním podmínkám. Teď to konečně dáváme dohromady a od září by už mohla fungovat naplno. Strašně se na to těším, protože díky tomu bude moct probíhat víc laboratorních cvičení a v mnohem lepší kvalitě než doposud.

Jste velmi aktivní i v různých projektech. Váš popularizační projekt Science Reveal sledují tisíce lidí. Co podle vás dnes chybí popularizaci vědy pro veřejnost?
Věda se strašně těžko komunikuje navenek. Mezi vědci existují špičkoví popularizátoři, ale problém je, že po nich většinou chceme, aby byli experty na velmi úzkou oblast. A tak zkoumají například jediný konkrétní protein, o kterém ví úplně vše. To vede k tomu, že pak žijí v úplně jiném světě než většina lidí. To, co je pro běžné lidi složité téma, je pro ně naprostý základ. A kvůli tomu vznikají komunikační bariéry. 

Právě proto potřebujeme popularizátory, kteří budou vědu tlumočit široké veřejnosti, což je strašně důležité, protože potřebujeme ukazovat, že věda má reálné dopady. Pokud to dělat nebudeme, může se stát to, co teď sledujeme v USA – že se špičková věda kvůli veřejnému nezájmu hroutí, vědci přicházejí o práci, výzkumy se zastavují. A to tam přitom byla věda na špičkové světové úrovni.

Popularizace je přitom často doménou nadšenců. Jsou to lidé, kteří to dělají ve volném čase, za pár korun nebo úplně zadarmo. A to mi přijde trochu smutné. Já sám do svého projektu Science Reveal investuji hodiny denně, ale dává mi to smysl. Například během pandemie covid-19 jsem jako vystudovaný imunolog cítil velkou potřebu vysvětlovat, jak fungují vakcíny. Tolik dezinformací, co se tehdy šířilo, to bylo šílené. Byl jsem rád, že už jsem v té době měl nějaký dosah, protože se můžeme snažit, jak chceme, ale když nás algoritmus sociálních sítí nepustí, tak je to zbytečné. Je důležité v tom vytrvat kontinuálně, nikdy nevíme, kdy přijde chvíle, kdy bude třeba předat opravdu zásadní informaci. Ale i tady narážíme na problém algoritmů. Internet je dneska zahlcený negativismem a algoritmy to ještě zesilují, protože negativní emoce vyvolávají víc reakcí.

A právě proto si myslím, že potřebujeme tento toxický obsah něčím naředit, ideálně právě vědecko-popularizačními tématy. A ta by měla být co nejvíc propojená s formálním vzděláváním. Když se podaří dostat do škol materiály vytvořené popularizátory v jazyce srozumitelném dětem, může to mít obrovský dopad. Ale je třeba si uvědomit, že i desetiminutové video, které „jen“ vysvětluje nějaké složité téma, je často výsledkem měsíce práce. Hledají se ta správná slova, aby tomu porozuměl každý, má to promyšlenou strukturu, cíl, výkladovou logiku… A učitelé na tohle zkrátka čas nemají. My každou hodinu přecházíme z jednoho tématu do druhého, není prostor měsíc připravovat patnáct minut výuky.

Proto se teď snažím tyhle dva světy propojovat – například i v novém projektu Naturalium. Chci učitelům nabídnout přehled toho, co se dá využít a kde se dá čerpat. Aby na to nebyli sami a nemuseli všechno tvořit od nuly.

V čem tento projekt spočívá?
Původně to měl být malý projekt, ale postupně se to docela rozrostlo. Chtěl jsem vytvořit něco, co by učitelům přiblížilo, jak učím, a hlavně jim nabídlo kompletní přípravy hodin, které si můžou vzít a rovnou použít ve výuce. Hodiny jsou postavené badatelsky a propojené s Vysvědčením JINAK, kde už nehodnotíme jen znalosti, ale i další důležité dovednosti: schopnost vyhledávat informace, ať už pomocí různých zdrojů nebo experimentů. 

Když jsem začínal učit, trávil jsem přípravami klidně i 100 hodin týdně, což může odradit spoustu lidí. Tento projekt jim tak umožní, aby se mohli více soustředit na samotnou práci s dětmi. Součástí budou i nástroje, jak sledovat aktivitu žáků a podpořit nadanější děti nebo ty, které mají větší zájem o dané téma.

Součástí projektu má být však i nástroj pro automatizaci slovního hodnocení, kde si učitel může předvyplnit různé věty nebo formulace, které pak jen klikáním přizpůsobí konkrétnímu žákovi, doplní specifika a vygeneruje hotové hodnocení, což znovu výrazně ušetří čas.

Vedle části pro učitele bude i část pro veřejnost, kde si kdokoliv, kdo chce badatelským způsobem porozumět světu kolem sebe, bude moct projít různá témata, otázky, úkoly a s jejich pomocí krok za krokem přijít na to, jak určité jevy fungují. Chci projekt propojit také s popularizátory vědy, protože spousta kvalitních materiálů už existuje, jen je těžké je najít. Pohybuji se v prostředí popularizace vědy od roku 2015, takže vím, kdo co dělá, kde hledat a co doporučit. Zároveň bych chtěl, aby do toho mohli zasahovat i učitelé zvenčí, dávali zpětnou vazbu, co se osvědčilo a co ne, abychom mohli projekt dál upravovat. Cílem je vytvořit něco jako živou učebnici – ne tištěnou, protože ve chvíli, kdy se něco vytiskne, je to ve vědě prakticky zastaralé.

Původně jsem tento projekt zamýšlel jen pro přírodní vědy, proto ten název, ale ukázalo se, že má mnohem širší potenciál. Takže bych to rád rozšířil na platformu pokrývající všechny předměty na ZŠ a gymnáziích. Postupně sháním tým spolupracovníků, aby se projekt mohl opravdu rozjet. A doufám, že třeba díky Global Teacher Prize navážu kontakty s lidmi, kteří se budou chtít zapojit a tvořit kolem toho komunitu.

Jak žákům tedy ukazujete, že věda má smysl? Co jim pomáhá zažít ten opravdový „aha efekt“?
Hlavní je děti pro něco nadchnout. Vyberu si konkrétní téma a příklad a místo vyjmenovávání milionu informací nebo dat radši řeknu: „Teď máme brát nervovou soustavu, tak se podívejme na něco, co se aktuálně řeší ve vědě.“ Například Neuralink, propojení mikročipu s nervovou soustavou. Porovnáme si, jak fungují počítače – spousta dětí to zná – a jak funguje nervová soustava. Jak to můžeme propojit? Jaké to má přínosy? A už jsme v diskuzi, která je pro děti zajímavá, protože je to nové, aktuální a zároveň v tom vidí i určitá rizika. 

Tím, že nad tématem přemýšlíme v kontextu, se dostáváme k tomu, že musíme pochopit, jak ta nervová soustava funguje, abychom se mohli bavit o tom, jestli je dobrý nápad si dát mikročip do mozku – a pokud ano, tak za jakých podmínek. Tak si toho podle mě odnesou mnohem víc, než kdybychom jen „projeli“ celou učebnici. Učebnici samozřejmě občas používám, ale spíš jako jeden ze zdrojů, stejně jako článek z internetu nebo vědeckou studii. Zároveň ale všechny materiály digitalizuji a dávám do Google Classroom, takže tím procesem, kterým procházíme ve škole, může žák projít i doma.

Mluvíte hodně také o důležitosti respektu ve třídě nebo o vzájemné důvěře. Je pro vás důležité vědět, co se dětem i vám děje i v osobních životech. Proč na to kladete takový důraz?
Když to srovnám se svou vlastní zkušeností ze školy, tak standard tehdy byl: učitel přišel, odučil hodinu, odešel. O jeho soukromém životě jsme nevěděli vůbec nic, pomalu ani jeho křestní jméno. Ten vztah byl prostě nulový. A to je škoda, protože když učitel nemá se žáky vztah, nemůže výuku individualizovat. Ty děti musíme poznat. Když je nepoznáme, nemůžeme výuku přizpůsobit jejich potřebám. Snažím se proto být s dětmi i o přestávkách, bavit se s nimi, a to ne o učivu, ale o tom, co prožívají. Ptám se jich, co dělali o víkendu, co nového objevili, jestli se chtějí o něco podělit. A často se svěří i s těžkými věcmi, které se jim třeba dějí doma. Někdy mi samy řeknou, že to ještě nikomu neřekly, protože nevěděly, na koho se obrátit.

Pak je můžu nasměrovat, třeba na školního psychologa a pomoci jim situaci lépe zvládnout. Když jde o něco vážnějšího, řešíme i s vedením školy a psychologem, jak to citlivě komunikovat s rodiči. Protože rodiče si někdy neuvědomují, že problémy v partnerství nebo rodinné napětí mohou mít velký dopad na dítě. Ze své zkušenosti vím, že když jsem měl problémy, mí kamarádi to řešit neuměli – byli to děti jako já. Rodičům jsem se svěřit nechtěl, protože tam byla příčina mého problému. A potom se dítě nemá na koho obrátit. Proto je klíčové, aby si mohlo s učitelem vybudovat důvěru a nebálo se mu svěřit.

Kdybych s nimi takto nemluvil, nikdy bych nezjistil, co je zajímá, a ony by se nikdy nedostaly k projektům, které děláme. A to je vlastně i cesta, jak se ty projekty vůbec dostaly ke mně – tím, že dělám popularizaci a sdílím svou práci, mě začali sledovat studenti třeba z VUT a sami mě oslovili. Ty světy se tak propojují. Je skvělé mít možnost být prostředníkem, který žákům ukazuje cestu. Protože to je podle mě úloha učitele, a zvlášť na základní škole. Tam nejde o to, aby děti odcházely s hlavou plnou dat. Mají především poznávat svět a sebe v něm, poznávat své možnosti a kam mohou směřovat.