Akvárium: Dávat domácí úkoly není žádná samozřejmost, lze se obejít i bez nich

Nabízíme zápis a zvukovou nahrávku z debaty na téma, zda domácí úkoly zlepšují vzdělávací výsledky žáků, nebo naopak přispívají k domácímu napětí mezi dětmi a rodiči a zvětšují rozdíly mezi žáky, které rodiny ve vzdělávání podporují a nepodporují. Diskutovalo se v polovině února v EDUpointu na pražském Staroměstském náměstí. Debaty se zúčastnili Daniel Hůle z Člověka v tísni, Alexis Katakalidis učitel jazyků na základní škole, Šárka Miková, psycholožka, Josef Zemek, učitel, Pavel Kraemer, učitel a ředitel Institutu pro inovativní vzdělávání a Marta Plecitá, matka žáka základní školy. Moderoval Tomáš Feřtek z EDUin. Kromě přehledu hlavních témat si můžete poslechnout i zvukový záznam debaty, který je ke stažení ZDE.

Hlavní myšlenky z debaty:

• Domácí úkoly veřejnost považuje za přirozenou součást školní docházky a vzdělávání. Rodiče mají za samozřejmé, že svým dětem s úkoly pomáhají. Pedagogické debata o domácích úkolech ale v posledních letech naznačuje, že nejde o samozřejmost a domácí úkoly mohou mít na vzdělávání dětí i nepříznivý vliv.
• Diskutuje se například o tom, zda vůbec domácí úkoly zadávat, pokud ano, pak zda všem žákům stejné, zda je vhodné, aby dětem s úkoly pomáhali rodiče, zda je správné úkoly známkovat a zda se má tato známka započítávat do celkového prospěchu.
• Část učitelů se domnívá, že domácí úkoly jsou nutné. Například pokud má dítě na prvním stupni dobře číst, je třeba, aby četlo i doma. Některé výzkumy ale naznačují, že ve vzdělávacích výsledcích není rozdíl mezi dětmi, které domácí úkoly dostávaly a které se vzdělávaly jen ve škole.
• Domácí úkoly mohou žáky rozvíjet, ale musí být dobře zadané. To znamená, že musí jít o jasné a jednoduché zadání, z něhož nebudou žáci a jejich rodiče doma nejistí a zmatení (Alexis Katakalidis).
• Na většině škol neexistují explicitní a sdílená pravidla, jak úkoly zadávat, zda povinně, dobrovolně, hromadně, individuálně, s hodnocením, bez něj. Do značné míry se praxe zadávání úkolů v posledních desetiletích významně nezměnila. Pokud jde o obsah, většinou jde o víceméně mechanická cvičení.
• Někteří učitelé dávají úkoly proto, že se nestihne probrat látka v hodině, někdy je úkol chápán jako kolektivní trest za špatné chování či vyrušování. Někdy to může fungovat, ale pokud se to dělá příliš často, pozbývá to smyslu (Josef Zemek).
• Pro dítě, které je nadané, je společně zadaný úkol „pro všechny“ obvykle ztráta času. Většinou jde o věci, které by bylo možné v rámci vyučování bez problémů zvládnout. Je zbytečné zatěžovat tím omezený čas, který může dítě strávit s rodiči. Navíc některé děti rozeznají zbytečnost úkolu a je obtížné jim odpovídat na otázku, proč mají vypracovávat úkol z něčeho, co už umí. Pokud tedy úkoly, uvítala bych takové, které by byly dobrovolné, rozvíjející, které by dítěti přinesly něco zajímavého (Marta Plecitá).
• Ještě je důležité ujasnit si, co rozumíme domácím úkolem. Za problematické považuji úkoly typu šest sloupečků z matematiky, spočítej, nech zkontrolovat a podepsat. Nebo udělejte si výpisky z učebnice. To je ale dovednost, kterou děti neovládají, tedy fakticky škola tuto povinnost přenáší přímo na rodiče. Něco jiného je, jestli dítě ve škole něco zaujalo a chce to doma dokončit a třeba se do toho snaží zapojit i rodinu, na něco se rodičů ptá, získává od nich informace a podobně (Šárka Miková).
• Domácí úkoly v českém podání jsou do značné míry relikt. V té podobě, na níž jsme zvyklí, v jiných zemích buď neexistují, nebo existují v jiné formě, případně nabíhají postupně. V prvních ročnících se nedávají, přibývají postupně, často jsou dobrovolné (Daniel Hůle).
• Je třeba si uvědomit, že jde často o velkou zátěž pro rodinu, navíc rodiče ze slabšího prostředí jen obtížně mohou dětem pomáhat. Ale ve skutečnosti je to největší zátěž pro střední třídu, pro vytížené a zaměstnané rodiče, kteří cítí zodpovědnost za domácí přípravu dětí a velkou část společného času tráví soubojem s dětmi a úkoly (Daniel Hůle).
• Škola navíc často očekává, že rodič podpisem stvrzuje, že úkol byl vypracován správně. V tom se ale rodiče liší. Někteří podepisují úkoly jen s tím, že stvrzují, že ho dítě dělalo doma, jiní ho kontrolují a opravují. Ve skutečnosti tak domácí úkoly často jen zvyšují vzdělávací rozdíly mezi dětmi. Mezi těmi, kterým rodina s úkoly pomáhá, a těmi, jejichž rodiče na domácí práci s dětmi rezignují.
• Na prvním stupni je rozumnější, aby odpovědnost za vzdělávání byla více na škole, úkolů přibývalo postupně a váha a odpovědnost za výsledky domácí práce se přesouvaly na děti samotné tak, aby na střední škole už to byla zcela jejich zodpovědnost (Daniel Hůle).
• Pro rodiče je obtížné obhajovat před dítětem nesmyslný úkol. Samotné vypracovávání úkolů je v tempu dnešního rodinného života velká organizační zátěž, jak pro rodiče, tak pro děti, a hlavně jejich vzájemné vztahy. Je to nepřežitý stres, který často narušuje vztahy. Navíc úkoly dělá dítě obvykle pod stresem a emočním tlakem, který ve skutečnosti zablokuje reálný proces učení (Šárka Miková).
• Jistá míra rutiny a pravidelnosti v zadávání úkolů může u dětí přispívat k pocitu jistoty, vědí, co mají očekávat. Pokud jsou úkoly zadávány kreativně, mohou děti rozvíjet (Alexis Katakalidis).
• Na waldorfských školách obvykle existuje nějaká sdílená strategie, jak zadávat domácí úkoly. Tedy kolik, kdy a z jakých předmětů. Děti to obvykle baví a v rodinách to bývá vnímáno jako příležitost ke společné práci. Přesto se domácí úkoly se občas stávají zdrojem konfliktů mezi dětmi, rodiči, případně prarodiči, a školou. Stačilo, že někdo z rodiny nechápe způsob, jakým škola úkol zadala, jak ho hodnotí, nebo jaký postup vyžaduje. Z tohoto hlediska opravdu jsou domácí úkoly rizikové (Pavel Kraemer).
• Některé školy v zahraničí pracují s úkoly tak, že je zadávají, ale předpokládají, že je žáci vypracují odpoledne ve školním klubu za případné pomoci kamarádů nebo dohlížejícího pedagoga (Pavel Kraemer).

Celou nahrávku v délce 1 hodiny 35 minut si můžete stáhnout a poslechnout ZDE.