Přizvaní, ale neslyšení: proč mladí v zastupitelstvech chybí?

Mladí na kandidátkách: málo a většinou vzadu

Výsledky nedávných komunálních voleb do zastupitelstev obcí, měst a městských částí ukázaly kromě jiného i to, že mladí lidé mezi zvolenými nadále citelně chybějí. Pohled na statistiky nově zvolených zastupitelů ukazuje, že například do 37členného zastupitelstva v Ústí nad Labem nebyl zvolen nikdo mladší třiceti let. V Praze uspěli dva takoví kandidáti z 65 mandátů, další velká města jako Pardubice, Olomouc či Zlín si zvolila po jednom. Většina z nich se zároveň objevila až v druhé polovině kandidátní listiny nebo na jejím konci. Jejich volbě z nižších příček skrze preferenční hlasy nenahrává ani složitější systém voleb než u těch do Poslanecké sněmovny. Úspěšnější byli mladí kandidáti spíše v menších obcích. 

Celkové republikové výsledky odpovídají tomu, kdo vůbec kandiduje. Průměrný věk kandidujících byl 48,23 roku. Lidé ve věku 18–19 let tvořili jen 0,78 % kandidujících, ve věku 20–24 let 2,9 % a do 30 let věku další 4 %. Podle Českého statistického úřadu uspěly ve volbách z nejmladší skupiny necelé tři desítky. Zároveň procento mladých do 30 let, kteří kandidují v komunálních volbách, už od roku 2010 dlouhodobě, byť pomalu, klesá.

Proč se mladí do politiky nehrnou, naznačuje letošní dotazník Jednoho světa na školách (vzdělávací program organizace Člověk v tísni) mezi žáky středních škol. Kariéru politika si neumí představit 78 % z nich a členství ve straně odmítá 82 %, dívky ještě důrazněji než chlapci. Hlavními důvody jsou podle žáků přemíra vlastních problémů, nedostatek času a obavy z reakce vrstevníků. Čtvrtině z nich chybějí inspirativní vzory. Moc také nevěří, že mohou něco změnit, a jen menšina z nich se skutečně aktivně angažuje ve svém okolí. Zároveň však je jejich deklarovaná ochota jít k volbám vysoká (68 %) a dlouhodobě roste. 

Foto: Kateřina Lánská

Hlasovat nesmějí, přitom pracují i platí daně

I přes dlouholeté diskuze a návrhy na změnu volebního práva alespoň v komunálních volbách od 16 let věku však nadále mohou volit pouze v individuálně organizovaných studentských volbách nanečisto. Dětský ombudsman Martin Beneš, který iniciativu snížení věkové hranice práva volit podporuje, v rozhovoru pro EDUin pojmenovává, že je to v rozporu s realitou, kdy mají mladí již od 15 let věku trestní odpovědnost. Od 15 let mohou zároveň i pracovat, a tudíž platit daně (dokonce díky loňské tzv. flexinovele zákoníku práce mohou brigádničit již od 14 let), anebo řídit pod dohledem motorové vozidlo. O místě, kde žijí, ale rozhodovat nemohou.

Iniciativa za snížení věkové hranice „Vote at 16“, kterou dlouhodobě podporují z mládežnických organizací například Česká středoškolská unie (ČSU) nebo Republikové fórum parlamentů dětí a mládeže, není jen českou ideou, ale v posledních letech rezonuje i na evropské úrovni. V některých zemích se věková hranice opravdu snížila: v Rakousku mladí volí od 16 let již od roku 2007, podobně také v Estonsku, Skotsku a Walesu. V Německu mohou šestnáctiletí volit na komunální úrovni v 11 ze 16 spolkových zemí a ve volbách do Evropského parlamentu pak od roku 2024 ve všech. Šestnáctiletí mohou vybírat europoslance také v Belgii. Podle příručky Republikového fóra parlamentů dětí a mládeže k této iniciativě evropský vývoj „ukazuje, že to neohrožuje kvalitu demokratického procesu, ale naopak může vést k vyšší volební účasti a lepšímu zapojení mladých lidí do společnosti“.

Téma v době před letošními komunálními volbami znovu ožilo. V Poslanecké sněmovně se projednávaly dva návrhy opozičních poslanců na snížení hranice pro volební právo do komunálních voleb – jeden již v létě z iniciativy strany TOP 09, druhý návrh přineslo hnutí STAN. Vláda však ani jeden z návrhů nepodpořila.

Tokenismus v praxi

Nejde ale jen o právo volit. Ačkoli zmíněná příručka explicitně zmiňuje, že neusiluje o změnu věkové hranice být volen, ti z mladých Čechů, kteří tuto hranici překročili a vstoupili do politiky, popisují prostředí, do kterého přišli, jako nevstřícné. Samuel Volpe, dnes mladý poslanec, popsal na květnovém setkání ČSU svou zkušenost, kdy v 19 letech vstoupil do zastupitelstva v Líbeznicích a zasedal ve výboru pro školství a sport. „Ze začátku na mě pohlíželi s nechápavostí, co tam dělám, kvůli věku moje účast nebyla vnímána jako chtěná.“

Dalším negativním aspektem participace, s nímž se mladí musí potýkat, je podle Tobiáše Bruna Galii, delegáta České republiky v Evropském dialogu s mládeží a spoluzakladatele neziskové organizace YPALA (Young Public Affairs Leaders Academy), i takzvaný tokenismus, neboli že jsou k rozhodování přizváni jen symbolicky a jejich názory nikdo doopravdy nezohlední, a to od lokální úrovně až po celoevropskou. To potvrzují i data. Podle zprávy o stavu občanského prostoru od organizace Glopolis je v Česku participace často jen na formální úrovni a připomínky občanské společnosti se do konečných politických rozhodnutí propisují jen minimálně.

Tento pocit prostupuje i nedávnou anketou EDUinu na téma Participace z pohledu mladých Čechů. „Dostaneme prostor, ale často se očekává, že budeme říkat jen to, co ostatní chtějí slyšet,“ popsala v anketě studentka Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v ostravské Porubě Darina Ondráčková. Role mladých podle ní bývá často deklarativní i ve výborech a pracovních skupinách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a zřizovatelů škol, kam jsou mladí lidé někdy zváni. MŠMT sice obnovilo samostatný odbor pro mládež, na začátku roku 2024 spustilo pilotní Panel mládeže a v roce 2025 vláda schválila Koncepci podpory mladých lidí v České republice 2025–2030, na její realizaci však nejsou vyčleněny žádné zvláštní prostředky v rozpočtu.

O budoucí participaci rozhoduje i škola

Vztah k politice a participaci na ní se však utváří už mnohem dříve, než mladí dosáhnou volebního věku. Nedávná odborná publikace V patřičných mezích: Reprezentace aktivismu mladistvých v online veřejném prostoru od Lenky Vochocové a kol. z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy identifikuje, že angažovanost se předává spíše podle vzdělanostní úrovně rodiny než v závislosti na dané generaci, přičemž neméně důležitá je také podnětnost školního prostředí. Na gymnáziích se o politice standardně mluví více, vyučující i spolužáci o ní diskutují častěji než například na středních odborných učilištích. Rozhodujícím faktorem v samotném přesvědčení žáků o vlastní schopnosti něco změnit je očekávaná vstřícnost školy a důvěra v ni.

D. Ondráčková: „Dostaneme prostor, ale často se očekává, že budeme říkat jen to, co ostatní chtějí slyšet.“

V tomto se škola od školy liší. Nutnou podmínkou se ukazuje podpora dospělých. „Mám obrovské štěstí, že moje škola je studentům a žákovskému parlamentu velmi otevřená, a tak jsem se začala realizovat právě tam,“ popisuje Ondráčková. Zda se žák nebo student naučí, že jeho hlas má váhu, často záleží na tom, jak o participaci smýšlí konkrétní ředitel nebo ředitelka. Ze zjištění České školní inspekce vyplývá, že podle samotných ředitelů se žáci zapojují spíše tak, že jen přispívají názory k rozhodnutím dospělých. Nejvíce se zapojují tam, kde dospělí aktivity řídí a s žáky je konzultují.

Podle výroční zprávy ČŠI za školní rok 2024/25 přitom pouhých 7 % základních škol dosahuje výborné úrovně v dodržování konstruktivní komunikace všech aktérů vzdělávání, jejich participace na chodu školy a fungování školy podle jasných pravidel. Podle ČŠI jde však o zásadní předpoklad kvalitního vzdělávání. Žáci, kteří mají pocit, že komunikace konstruktivní není nebo že dospělí nedodržují stejná pravidla jako oni, pak pociťují nevyslyšenost a nerespektování silněji. Mladí přitom nechtějí rozhodovat místo dospělých nebo pouze přispívat, ale rozhodovat společně s nimi.

Jak budovat v mladých vztah k místu, kde žijí?

Stejná logika platí i v samotných obcích. Pokud mají mladí chtít v obci zůstat, přispívat jí a zlepšovat ji, potřebují prostor a důvěru, aby mohli pojmenovávat vlastní potřeby a problémy a mluvit o pravidlech, která se jich týkají. Potřebují také poznávat místo, kde žijí: jeho minulost i to, co ve svém okolí mohou zlepšit. Josef Tokár v anketě EDUinu popisuje: „Na to, že pocházím z Českého Krumlova, významného historického města, tak jsme se o jeho dějinách příliš mnoho neučili. Má to však velký vliv na budování vztahu k místu, kde se mladí narodili nebo kde žijí, a na to, zda v něm budou v budoucnu participovat, pořádat místní akce, nebo třeba vstupovat do komunální politiky.“

Podle projektu Nezájem se o komunální volby nezajímá přes 70 % mladých, což souvisí i s tím, že neznají možnosti, jak se angažovat. Jednou z cest, jak se mladí mohou na lokální úrovni snadněji zapojovat (a to místy už od 15 let věku, jako například v Praze 14 či městech jako Prachatice nebo Červený Kostelec), jsou podle Volpeho participativní rozpočty obcí. Mladí mohou přicházet s návrhy, co městu chybí – od laviček po třeba i budovy –, a hlasovat o nich. „To může motivovat mladé lidi více se zapojovat i do komunální politiky,“ míní Volpe. V Praze 1 pak fungují i školní participativní rozpočty, kterých se mohou účastnit všichni žáci každé základní školy zřizované městskou částí.

J. Tokár: „Učit se o dějinách města, ze kterého pocházíme, má velký vliv na budování vztahu k místu, kde se mladí narodili nebo kde žijí, a na to, zda v něm budou v budoucnu participovat, pořádat místní akce, nebo třeba vstupovat do komunální politiky.“

Participaci se na místní úrovni snaží pěstovat i projekty z evropských prostředků, například Europe Goes Local od evropské sítě Eurodesku, ačkoli je to s nestabilním projektovým financováním náročné. Obecně však má podle projektu Transparentní Česko 2026 lokální úroveň politiky v participaci a transparentnosti svých rozhodnutí často mezery: obce mnohdy zveřejňují jen konečná rozhodnutí, z nichž není zřejmé, proč a jak vznikla.

Ke změně stačí udělat první krok

Mladí nechtějí rozhodovat místo dospělých, ale vedle nich. Aby to bylo možné, musí každý z aktérů, od úrovně jednotlivých škol po úroveň státu, udělat první krok. Žádný z těchto kroků nevyžaduje změnu zákona a většina z nich nestojí více než ochotu vést dialog a zveřejňovat jeho výsledky. A až se za dva roky budou sestavovat kandidátní listiny do krajských zastupitelstev či za čtyři roky znovu do komunálních voleb a následně interpretovat jejich výsledky, bude zřejmé, jak efektivní tyto kroky byly.