Hospodářské noviny: Šikana připomíná organizovaný zločin, kdy třídu řídí jakási mafie

ilustrační foto. by Twentyfour Students (flickr.com) (CC BY-SA 2.0)

Publikujeme blogový příspěvek Yngvara Brenna, Nora žijícího již přes 18 let v České republice. Ve svém příspěvku komentuje fenomén šikany ve školách. K tématu si můžete přečíst komentář Boba Kartouse (ZDE) a rozhovor s Ladislavem Csémym, vedoucím výzkumného projektu zaměřeného na agresivitu ve školách (ZDE).

Poté, co se prostřednictvím médií o šikaně svěřovalo neustále dále více norských celebrit a po několika sebevraždách šikanovaných dětí se námět po čase opět dostává na pořadí dne.

Podle výsledků výzkumu a norské veřejnoprávní televize NRK zažije šikanu v průběhu školních let každý čtvrtý žák. Avšak se vší pravděpodobností ani to nebude více než jen špička ledovce.

Pro mnoho ze šikanovaných je to právě neutuchající nejistota, jež je nejhorší a ne konkrétní situace. Žijí v neustávajícím neklidu: možná se mi dnes nic nestane, možná mi ale bude tak či onak ublíženo cestou do školy, ve škole nebo jinde. Jde o podobnou nejistotu jako ta, jež poznamenává lidi žijící v diktatuře. Trýznitelé cítí opojné potěšení ze svévolného vykonávání moci, jenže šíří stav nesvobody, a to jednak mezi šikanujícími, jednak mezi jejich oběťmi, a tak se šikana může zvrhnout ve znechucení školního prostředí tak, jak ukázal římský politik, řečník a spisovatel Cicero, že tyranie může otrávit stát.

Jsou také oběti šikany, na něž se nikdy nepřijde proto, že jsou dostatečně „silní“ na to, aby to skrývali a tutlali v sobě. Na venek hrají spokojenost a někdy i veselí, ač vevnitř sebe pláčou. Přetvářku ovládá dokonale také mnoho učitelů a ředitelů škol, byť jsou si zatraceně dobře vědomí žalostných poměrů.

Rozsah a míra šikany jsou v jednotlivých školách velice odlišné. V nejhorší škole bylo podle posledního šetření šikanováno 40 % žáků. Šlo o sedmou třídu, není ale důvodu, aby si jeden myslel, že to bude o mnoho lepší na ostatních stupních dotyčné školy v Elvetunu. Na druhou stranu existují velice malé školy, kde podle šetření mezi žáky není šikanován nikdo. Ovšem byť svorně tvrdí ředitelé škol, učitelé i žáci, než je jejich škola hodně zaměřená na prevenci šikany, obtěžování a trápení spolužáků, může být skutečnost opačná naopak pro ty, jež toto nebo náznaky toho zažívají.

Třída bez šikany nebude jen tak sama od sebe, a to i navzdory tomu, že je chemie mezi žáky, jejich rodiči a učiteli zdánlivě uspokojivá. Někteří si myslí, že se v malých třídách snadněji pozná, je-li někdo šikanován. V některých třídách se žáci s učiteli dohodli, že již je pomluvám konec a k tomu se snaží budováním dobrých vztahů jednak ke každému žákovi, jednak mezi žáky navzájem, snižovat mez pro to, aby se pohotově ozvali, není-li něco v pořádku, aby se dařilo pokud možno v útlých začátcích probírat veškeré problémy, jež by v třídě mohly vzniknout. Malé a přehledné poměry a snaha autorit, jež mohou, ale nemusí být a často ani nejsou pro žáky ředitel a učitelé, aby nešvary odhalovaly a někdy až nefalšovaným osobním nadšením se snažily, aby s nimi zatočily vzbuzují větší důvěru a přimějí k zamýšlení ty žáky, jež mají chuť šikanovat. Učitelé s asistenty hlídkují o přestávkách a navíc vyhodnocují údaje, jež získávají pomoci různých dotazníků, jež se používají v rámci rozhovorů s žáky.

Zato ve větších školách se žáci mnohdy cítí hůře, anonymně a že se o ně nikdo nezajímá. Jestli je tomu tak i doma, tak se mohou pro svoji potřebu zviditelňovat se a být vyslyšeni realizovat provozováním šikany a jejími obdobami. Navíc bývá na větších školách větší nátlak na dokonalost tělesných tvarů a linií, svalů a maskulinitu, na to, aby každý toho vypil co nejvíc alkoholu podle zásady když už, tak už, atd.

Šikana připomíná organizovaný zločin, přičemž třídu, resp. školy řídí jakási mafie. Stejně jako ten ale nepomůže vždy ani podání žaloby, poněvadž policie případy ráda bez skrupulí odkládá. Stát utratil za programy proti šikaně za posledních 13 let 60 milionů norských korun. Ministr školství a pedagogové míní, že se nejrůznější manifesty proti šikaně míjí účinkem. Pedagogové se domnívají, že jediným řešením je kvalitní pedagogie – budování zřetelných a laskavých vztahů a řádu v třídě, což žáky vede. Pokud nějaká škola, v níž se programy uplatnily, již byla dobrou školou před tím, tzn. že bylo schopné vedení i učitelé, tak lze říci, že programy zafungovaly. V tom případě je to ale především škola, jež odvedla kvalitní práci, a to nikoliv kvůli programům.

Podle obětí šikany samotní učitelé často toho o přímé ani nepřímé šikaně moc neví a obětem se říká, že jsou přecitlivělí. Studenti pedagogiky se o šikaně učí jen kuse a slabě, míní Erling Roland, profesor Univerzity v Stavangeru. Tvrdí, že tradice vyjednávání mezi školou, šikanovanými a šikanujícími je nanejvýš nešťastná. Šikana se bere a řeší jako konflikt mezi žáky. Norsko se prý stalo moc měkké a zbabělé vůči nejrůznějším drsňákům, darebákům a ničemům, zatímco se lidé nechávají uchlácholit těmi, jež se líbivými řečmi jen snaží hájit neuhájitelné, zatímco porušování zákona o povinnosti zajišťovat bezpečné a příjemné prostředí pokračuje. Protiprávně jednalo podle norského listu Aftenposten 70 % zkoumaných škol. A tak, aniž si toho uvědomovali, potvrzují to, že právo silnějšího je v každém případě legální, proti čemu titíž lidé v jiných případech na základě svého politického přesvědčení tolik brojí. Zatímco šikanovaní jsou slabí a mohou za to jen oni samotní. Vlastně jsou šikanující pomocníky, jež pomáhají obětem šikany k tomu, aby se stali tím, čím sami jsou.

Rodičům šikanujících se často dostává mnoho sympatií a třeba pomocí sociálních sítí mohou účinně útočit na oběti a jejich blízké a izolovat je obviněními ze šíření lží, což šikanu mnohdy prohloubí. To zatímco škola šikanu zapírá s tím, že rodiče šikanovaných jsou „silní“, což se rozumí jako že jsou vzdělaní, majetní a angažovaní třeba ve výboru rodičů ve škole. Hádejte, komu se dostává více sympatií od ostatních rodičů?

Školy a obce jsou od loňského roku trestány za selhání ve své povinnosti dbát na právní ochranu dětí. Byly na základě podání žalob rodičů za neochotu či neschopnost zatočit se šikanou pokutovány, ovšem vesměs na norské poměry úsměvnými částkami ve srovnání s nemilosrdnou cenou, jež si na dotyčných dětech vybírala ona šikana. Školy nepřijaly dostatečná opatření, aby se zabránilo eskalaci a dalším incidentům, navzdory tomu, že vedení i učitelé škol byly se šikanou obeznámeny.

Typické je také to, že se školy a jejich vlastníci, okresy (v případě základních škol) a kraje (pokud jde o střední školy) se bojí o svou pověst v případě, že se žaloba dostane až k soudům, a tak se někdy s žalobci dohodnou na smírčím řešení. Šikanovaní žáci si často přejí zůstávat v anonymitě, zato bývají často otevření o selháních systému třeba i po nesčetných setkáních s šikanujícími a jejich rodiči, kdy šikanovaní mezitím onemocní a třeba celý život trpí posttraumatickým stresem či jinými chorobami, k nimž může podle výsledku jednoho amerického výzkumu vést šikana.

Podle Kristin Oudmayerové, projektové vedoucí úsilí proti šikaně organizace Unicef v Norsku, prostřednictvím norského listu Dagsavisen mnoho škol obětuje ohledy na děti proto, aby je lidé měli za školy, jež jsou prosté šikany. Uznávat existenci šikany je ztrátou prestiže, jaké se chtějí školy, potažmo okresy, vyhnout za každou cenu. Oudmayerová se setkávala s rodiči, jejichž děti jsou šikanováni a trápeni nejhoršími způsoby a denně zápasí o přežití, přičemž odpovědní dospělí šikanu zapírají a bagatelizují. Někdy ředitelé v narvaných tělocvičnách za přítomnosti dětí i rodičů vyjadřují radost nad tím, že jejich školy jsou šikany prosté, zatímco rodiče jen kroutí hlavou.

Kromě držení spolužáků pod vodou, až jim dojde dech, tlučení hlavy o zeď, vyhrožování likvidací, a útoky nožem či jinými předměty byla řada případů, kde byli žáci spolužáky mučeni a nuceni k potupným činům nebo třeba spoutáni a odvezeni na odlehlá místa a tam ponecháni (nazí v zimě) na pospas osudu. Aby toho nebylo málo, někdy své zločiny natočili a umístili je na sociální sítě.

Na rozdíl od šikany naších rodičů, prarodičů atd. je dnes šikanování snadné a proveditelné ve dne v noci. Díky internetu a mobilním telefonům. Navíc kvůli tomu, že nemusí čelit oběti tváří v tvář, se šikanujícím snižuje práh soudnosti, aby šikanovali ještě více a hrozněji. Třeba v případě jedné školy na ostrově Rennesøy se na šikaně podílelo 70 žáků. Uvádí to norský list Dagbladet.

Učitelé a ředitelé škol by podle některých měli dostávat vyhazov. Jenže pokud se již něco děje, neměli by to být trýznitelé, kteří mají vyměnit školu a ne ti šikanovaní? Jenže pak by šikanovaní zůstávali se spojenci šikanujících, anebo by se musela stěhovat půlka třídy. Nutno dodat, že šikanujícími jsou také učitelé.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz