Děti s Downovým syndromem v běžné škole? Proč ne.

Publikujeme reportáž, která vyšla pod názvem Nejdřív jsme vůbec netušili, co nás s Martinkou čeká v novém čísle časopisu Zvoní!. Píše se v ní o tom, jak vypadá integrace dítěte s Downovým syndromem do běžné školy, jaká jsou její úskalí i přínosy. K dokreslení situace si přečtěte rozhovor s maminkou Martinky, která vysvětluje, proč tolik stáli o tom, aby jejich dcera navštěvovala spádovou školu ZDE. Časopis Zvoní! vydává společnost Člověk v tísni v rámci projektu Pojďte do školky. Celé číslo ve formátu pdf si můžete stáhnout ZDE.

Martince je devět let a právě končí druhou třídu. Její rodiče jí nevybírali školu s alternativním vzdělávacím přístupem, jak je u dnešních aktivních rodičů zvykem, chtěli, aby chodila do své spádové školy, v místě, kde žije, kde má kamarády. Zní to jako banální situace, ale ne tak pro holčičku, která se narodila s Downovým syndromem.

 „O Martince jsem věděl už z dřívější doby, když ještě chodila do školky. Věděl jsem také, že tu ta možnost, že ji rodiče budou chtít dát k nám do školy, je. Sám jsem speciální pedagog, takže jsem se té myšlence zas až tak nebránil. Jen jsme hledali cesty, jakým způsobem jí to umožnit,“ popisuje ředitel ZŠ Jasanová v Brně, Přemysl Jeřábek, jak se postavil k žádosti rodičů, aby Martina nastoupila k nim.

Byla to pro nás výzva
Škola doposud neměla s integrací dětí s Downovým syndromem, až na jeden jiný případ chlapce, který ale po druhé třídě odešel do speciální školy, žádné zkušenosti. Přesto, jak říká, nástup Martiny do běžné třídy a priori neodmítali. „Mám dobrý učitelský sbor, paní učitelky jsou aktivní a nebojí se vyhledávat výzvy. Přítomnost takového dítěte ve třídě je obohacující, pro kantora i pro děti,“ myslí si ředitel.

Zároveň připouští, že účast dítěte s postižením v běžné výuce se neobejde bez některých opatření a celkově je podle jeho slov budoucnost Martiny ve škole otevřená. „Chápu a rozumím tomu, že do určité míry může návštěva běžné školy dítě táhnout nahoru, na druhou stranu, může přijít chvíle, kdy ho to začne tlačit dolů,“ vysvětluje své obavy. Nikdo podle něj dopředu nemůže vědět, jak se bude situace vyvíjet.

Kdo hodnotí, kdy je vzdělávání dítěte s postižením v běžné škole přínosem a kdy už pro něj začíná být zátěží? „Je to o diskusi,“ říká ředitel Jeřábek. „Tabulka na to není, musí se seskládat mozaika. Jestli je zvolená cesta přínosná, nebo se to zhoršuje, chceme ověřovat každý rok. Ve třetí třídě bude mít Martina cizí jazyk. Nevíme zda žádat o snížení hodin, či ne. Je tu také otázka samostatnosti. Může být sama, nebo ne? Je dobré mít pořád někoho u sebe? Myslím ale, že jsme schopni si to s rodiči vysvětlit,“ uzavírá.

Role rodičů je při integraci dítěte s postižením velmi důležitá. Nestačí, že na začátku vyjádří svou vůli. Scházejí se pravidelně s třídní učitelkou a asistentkou pedagoga a často jsou to právě oni, kdo do školy přináší tipy na vhodné učebnice nebo informace o tom, jak si rozšířit obzory ve vzdělávání dětí s hendikepem. Podíleli se i na výběru asistentky k Martince. Třídní učitelku vybral ředitel sám.

Není asistent jako asistent
Vytvořit individuální vzdělávací plán, který dítě se speciálními vzdělávacími potřebami potřebuje, je pro učitele možnost rozvoje, zároveň ale také zátěž. Je to totiž balancování mezi tím, co je ještě možné, a co už ne. „Kdyby teď přišla Česká školní inspekce, budeme nad nějakými věcmi diskutovat,“ myslí si ředitel.

Nedostatečnou systémovou podporu vnímá i třídní učitelka Martiny Ivana Hostinská: „Vidím jako problém, že asistentka má placených pouze 20 hodin a to ještě velmi špatně. Protože právě ona se s ní musí učit. Já jsem tam jako učitelka, ale mám dalších 23 dětí. Představovala bych si, že by asistentka připravovala víc pomůcek, ale kdy to má dělat, nevím.“  Asistentka využívá každou volnou hodinu, kdy Martina chybí, a vyrábí si pomůcky, které pak využívá při výuce. „My s tím nemáme zkušenost a tak hledáme na internetu a zkoušíme, co by Martince mohlo vyhovovat. Je to docela náročné. Rodiče by si zároveň přáli, aby Martinka dělala velké pokroky. Tohle začínám vnímat jako problém. Pokud mají takové děti chodit na běžné školy, potřebujeme podporu,“ říká třídní učitelka.

Práci bez pomoci asistentky si paní učitelka vůbec neumí představit. Oproti asistentům, kteří dohlíží třeba na děti s poruchou pozornosti a hyperaktivitou a zároveň se mohou průběžně věnovat i jiným dětem ve třídě, je asistentka Martinky vlastně její soukromou učitelkou. „Práce je to hodně náročná. Někdy máme dobré dny, zrovna dnes byly ty první dvě hodiny naprosto úžasné, Martinka spolupracovala ve všem. A pak jsou dny, kdy se nedá dělat nic. Můžete ji motivovat, jak chcete,“ potvrzuje slova třídní učitelky Petra Jakubcová, která Martinu provází od první třídy jako její asistentka.

Jako člověk, který má s Martinou ve škole nejužší kontakt ji popisuje jako velmi láskyplnou a vnímavou dívku: „Dokáže vycítit, že mi není dobře. Třeba mě obejme a řekne, Péťo to bude dobré.“ Zároveň připouští, že Martinka bývá častěji než ostatní děti unavená nebo rozmrzelá a hůř udrží pozornost.

Paralelní světy?
I když Martina chodí do třídy s dětmi, které ji většinou znaly ještě ze školky a berou ji takovou, jaká je, není poslední dobou úplně jednoduché zapojit ji do společných aktivit. „Mám teď po dvou letech takový pocit, že už je Martinka trochu víc oddělená. Má takový svůj svět a těžko se zapojuje. Asi za to muže to rozdílné tempo. Ale není to proto, že my bychom ji chtěli nějak vyčleňovat, ale že i ona sama trochu chce. Nevnímám to jako problém, spíš jako stav,“ popisuje situaci paní učitelka Hostinská. Její slova potvrzuje i asistentka: „Je těžké ji do něčeho začlenit při vyučování. Martinka je individualistka a vystačí si často sama a ani nevyhledává společnost dětí. Stačí jí, když jí dám papír, jestli si chce malovat, a ona si dokáže malovat velmi dlouho. Nepovažuju to zatím za problém, ale možná ve vyšších ročnících to problém bude.“

Podle názoru maminky se teprve ukáže, zda to do budoucna bude znamenat problémy. Myslí si, že obecně jsou některé děti spokojené v kolektivu a jiné ho zas až tak nevyhledávají. Martinka kromě mentálního hendikepu také hůř komunikuje, takže je potřeba jí se zapojením pomoci a respektovat její pomalejší tempo. Byla by ráda, kdyby ve škole vznikl takzvaný Kruh přátel. Je to záměrně vytvořená skupina vrstevníků, která má podporovat slabšího spolužáka, který nemá v kolektivu pevnou pozici. Spolužáci mohou pro hendikepované dítě udělat i víc, než dospělí, když pochopí jeho pocity v problémových situacích. „Vznik Kroužku přátel by mi připadal přirozený, pro děti velmi obohacující a byl by Martince přirozenou podporou s minimálními časovými nároky na pedagoga. Když potkávám Martinčiny spolužáky, tak věřím, že při správném vedení by jich bylo dost, které by tato aktivita naplňovala,“ myslí si maminka Martiny.

S Martinou ve škole jednají stejně jako s ostatními dětmi. I když má individuální vzdělávací plán, v rámci jeho hranic je hodnocena jako kterýkoli jiný žák. Maminka si dokonce kromě slovního hodnocení vyžádala i průběžné známkování. Je možné, že se přes snahu všech zúčastněných může někdy v budoucnu ukázat, že tempo a prostředí běžné základní školy jí bude způsobovat potíže. V současnosti tomu ale nic nenasvědčuje. Může za to především otevřený přístup pedagogů a ředitele jedné zdánlivě obyčejné brněnské školy.

Časopis Zvoní! vydává společnost Člověk v tísni v rámci projektu Pojďte do školky.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
9 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Michaela Němcová
Michaela Němcová
6 years ago

Zajímalo by mne, jak je možné, že po třech letech pedagogové, tedy odborníci, nevědí, zda je Martinka dítě introvertní, které je šťastnější v menší skupině či samo, a nebo zda je to dítě, které je z nějakých důvodů ve škole nespokojené a dětí se straní? Jako učitelku by mne tohle trápilo…Děláme všechno pro to, aby byla opravdu rovnocenným členem třídy? Není třeba problém v tom, že se s ní učí asistentka stranou od ostatních??? Není třeba vzájemné vztahy podpořit i společným učením?

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

Myšlenka hezká,ale nereálná. Víte,my jsme tu nastolili společnost, která se snaží o humanismus až pseudohumanismus. A já se ptám: stojí o to ti jedinci vždycky? Já jsem ve zvláštní škole za celou svou kariéru učila 3 děti s downovým syndromem. I přes své speciální zařazení nebyly schopné dostát požadavkům ani zvláštní školy. Jak je možné, že se někdo snaží je „nacpat“ do osnov základní školy? Jak to té škole může procházet? Kouzelné slovíčko „individuální plán – co to je? IVP musí vycházet z RVP ,tudíž žáci musí v určitém období mít splněny tzv. OVO – očekávané výstupy. Chápu, že je… Více »

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

Ještě připíšu toto – inkluzi bych chápala v tomto případě takto. Martinka by třeba chodila na základku,ale věnoval by se jí plně speciální pedagog, který by ji vzdělával podle osnov praktické školy nebo speciální školy. S jinými dětmi by se mohla potkávat v hodinách výchov, na dalších školních akcích,o přestávkách, v družině, na kroužcích,v jídelně a pod. Samozřejmostí je potom další socializace mimo školu.

Karla Trusková
Karla Trusková
6 years ago

Paní Karvaiová, pouze v poslední větě Vašeho dlouhého příspěvku se shodneme. Ve zbytku čtu předjímání některých věcí, které v článku vůbec nezazněly a spousta věcí pro dokreslení situace ohledně vzdělávacích potřeb dětí s DS mi tam chybí. Vzhledem k Vaší kariéře v praktické škole, o které se zmiňujete, však chápu, proč takto píšete.

Eva
Eva
6 years ago

Paní učitelko Kavanová, mám dceru s DS v deváté třídě základní školy,učí se s ostatními dětmi všechny předměty včetně angličtiny a němčiny pouze matematiku má podle praktické školy. V některých školách integrace funguje, v jiných školách se hledají důvody proč to nejde, dokonce i v praktických školách. Vždy lze najít způsob,aby dítě pocítilo úspěch ve škole. Dcera chodí tancovat do ZUŠ, jezdí se zdravými dětmi na soutěže. Tancování velmi miluje. Oběma školám vděčím za to, že dcera je dnes velmi dobré úrovni. Sama bych nezvládla ji vše naučit. Kdyby chodila do praktické školy byla by na tom tak, jako dívka… Více »

Eva
Eva
6 years ago

Paní Karvaiová, velmi se omlouvám za popletení jména.

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

Paní Evo, mohu si něco upřesnit? Zajímá mě to z profesionálního hlediska. Takže vaše dcera chodí na běžnou základku. Ve třídě se učí všem předmětům. Znamená to, že pokud se píšou písemky, má s nimi stejné znění? Pokud je zkoušena, chtějí po ní učitelé stejné vědomosti jako po jiném žákovi? Neboť by měla zvládat tzv. Očekávané výstupy jako jiní žáci (Ohmův zákon a výpočty s ním spojené ve fyzice, chemické vzorce a zápisy chemických reakcí v chemii, větný rozbor a znalost všech pravidel českého jazyka,mluví anglicky alespoň na úrovni 4 stupně klasifikace). Já mám totiž poznatky, kdy rodiče také tvrdili,… Více »

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

I když p. Evo, o dodržování OVo se dodnes vede spor mezi všemi subjekty, kdy jedni tvrdí, že se musí a druzí, že se nemusí plnit. Každopádně asi takto – pokud není IVP, tak se dodržet musí.

Eva
Eva
6 years ago

Paní Karvaiová, děkuji za Váš zájem. Před narozením své dcery jsem se ptala lékařky na genetickém oddělení jak daleko ve vzdělání mohou dojít lidé s DS. V nejlepším případě až k maturitě, odpověděla. Bylo to pro mne překvapením. Povoláním jsem zdr.sestra a poslední moje zaměstnání bylo u postižených lidí. Před nástupem do školy v šesti letech dcera uměla číst, sčítat a odčítat na prstech do deseti. Má jazykový cit a dobrou paměť. Ve škole má IVP a pracuje s paní asistentkou. V matematice pracuje podle osnov praktické školy, v ostatních předmětech se učí s ostatními žáky. V anglickém jazyce nemá… Více »