Kinder, küche, kirche: Historička Martina Halířová o nelehké cestě žen ke vzdělání

V minulém rozhovoru jsme spolu mluvily zejména o vzdělávání chlapců. Kdy však bylo institucionalizováno vzdělávání dívek mimo domácí vzdělávání? 
Vzdělávání dívek po hodně dlouhou dobu prakticky žádné nebylo. Dívky se většinou měly připravit na svoji budoucí roli, tedy na roli hospodyně a matky. Říkalo se „kinder, küche, kirche“, tedy děti, kuchyně, kostel: to mělo být posláním ženy…

Ale samozřejmě máme zprávy o tom, že v některých společenských vrstvách se i dívky určitým způsobem vzdělávaly. Například v raném novověku v měšťanských vrstvách, protože se vidělo jako riziko to, že mohou ovdovět a budou muset vést samy hospodářství. Byl to ale vždy pouze nějaký typ základního vzdělání. Vyšší vzdělání pro ženy obvykle přístupné nebylo. Takto to platilo až do devatenáctého století. 

Změnil na tom něco všeobecný školní řád Marie Terezie v roce 1774? 
Ano, všeobecný školní řád znamenal velkou změnu pro vzdělávání dívek. Stanovoval, že by měly také získat nějaké vzdělání, aspoň základní, to v té době znamenalo chodit do školy od šesti do dvanácti let. Někteří rodiče z nižších sociálních vrstev ale ze začátku nepovažovali posílání dcer do škol za důležité, což byl značný společenský problém doby. Když už posílali nějaké děti do školy, tak radši poslali chlapce a dívka zůstala doma, aby se postarala o své sourozence. Stát do toho nakonec musel vstoupit a vynutit si, aby dívky do školy rodiče opravdu začali posílat. 

I přesto často končily se vzděláváním ve dvanácti letech. Můžeme proto mluvit někdy i o sekundární negramotnosti, protože to, co se ve škole naučily, neměly moc kde využít. Často tyto znalosti pak zapomněly. Měla jsem možnost studovat některé žádosti od žen z doby, kdy už byla v plném proudu alfabetizace na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. V nich je vidět, že v řadě případů je rukopis velice nejistý a kostrbatý, někde i dokonce, že za ně text psal někdo jiný a ony tam daly jenom svůj podpis. Jelikož schopnost psát nepotřebovaly, neměly proto často ani pořádně vypsanou ruku.

Kdy se to začalo měnit? 
Začalo se to měnit v souvislosti s národním obrozením a také s industrializací. Dá se říci, že v té době nastalo uvědomění i v měšťanských vrstvách, že dívka by měla získat nějaké vzdělání, aby se pak dokázala uplatnit sama, pokud se neprovdá. Jinak se vždy samozřejmě počítalo s tím, že dívky se provdají a budou mít děti.

Pokud jste ale měli v rodině více dcer, byl to samozřejmě velký problém, jak v šlechtických, tak v měšťanských rodinách, protože dívky jste museli provdat a každé z nich dát věno. A když už nějaké dáte věno, tak ty ostatní, abyste si zachovali svou prestiž, musí dostat úplně stejné. A teď si vezměte – máte devět děvčat, jednoho kluka, což se stávalo – co s tím? 

Jak rodiny tento problém řešily? 
V historických pramenech se můžeme setkat s tím, že rodiny například poslaly jednu z dcer do církevního řádu, aby se stala jeptiškou. Ale i církevnímu řádu bylo potřeba dát věno, to nebylo zadarmo, takže i zde se muselo počítat s určitými náklady. 

Některé dívky pak zůstávaly v rodině a žily například s rodinou bratra. To ale nemuselo dělat dobrotu, protože i když fungovaly jako chůvy či tety, živit další krk mohlo být pro rodinu někdy přítěží. Jejich postavení bylo proto velice komplikované. Z toho pramení potřeba změny, aby tyto dívky tak špatně „nekončily“.

Od kdy měly tedy dívky možnost získat vyšší vzdělání? V jakých oborech se začalo „povolovat“ nejdříve? 
Nejstarší druh profese, pro kterou mohly ženy získat vzdělání a bylo pro ně přístupné, byla takzvaná porodní bába. Pro výkon této profese musely zhruba od osmnáctého století dál ženy absolvovat nějaký druh vzdělání. Většinou ji však vykonávaly vdané ženy, to nebyla práce pro svobodné dívky. Profese, které byly dívkám jako první přístupné, vždy souvisely se ženstvím – takže ošetřovatelky, vychovatelky, učitelky…

Od padesátých let devatenáctého století se na našem území začínají objevovat soukromé vzdělávací instituty otevřené významnými ženami, které samy už absolvovaly nějaké vzdělání. Bohuslava Rajská vytvořila v roce 1843 v Praze první vzdělávací institut pro dívky v češtině, kde se mohly vzdělávat a formovat v oblastech českého a německého jazyka, literatury, ženské práce a přírodovědy. V šedesátých letech devatenáctého století se pak rovněž v Praze otevřela vyšší dívčí škola, první pokračovací škola pro dívky v českých zemích. Karolina Světlá založila v roce 1871 Ženský výrobní spolek český, kde se ženy měly možnost učit v odbornější vzdělanostní oblasti, jako je třeba malba na porcelán. Vzdělání v tuto dobu bylo už spojené i s naukou řemesla, které by neprovdané dívky mohly vykonávat a uživit se jím.

Kdy vznikla první střední škola pro dívky? 
První škola výslovně pro dívky na našem území vznikla až díky osobě Elišky Krásnohorské, a to v podobě gymnázia Minerva, které bylo otevřeno v roce 1890 v Praze. Ze začátku ale neměla právo veřejnosti, to znamená, že maturity se musely dělat jinde – dělaly se na Akademickém gymnáziu v Praze, což bylo v té době hodně prestižní chlapecké gymnázium. 

Když přišly k maturitám první dívky, byla ve společnosti velká očekávání ohledně toho, co nastane. V novinách se objevovaly články o tom, že to samozřejmě nezvládnou – ještě na konci devatenáctého století panovaly velké pochyby, jestli ženy dokážou být vzdělávány, jestli jejich mozek dokáže vůbec pobrat odborné znalosti. V této době se totiž často tvrdilo, že ženský mozek je menší, a tudíž slabší, ale tyto dívky prokázaly, že tomu tak není a úspěšně odmaturovaly.

Ale už před vznikem gymnázia Minerva se na našem území objevovaly vzdělané ženy-průkopnice, jako například lékařky či učitelky. Specificky učitelky však měly v této profesi podmínku, že nesměly být vdané, pod záminkou, aby se více věnovaly dětem ve školách.

Potřebě žen ve zdravotnictví rozumím. Kdy a proč se začalo ukazovat, že jsou ve školách potřeba i učitelky?
Potřeba žen-učitelek narůstá v tandemu se změnami ve společnosti v šedesátých letech devatenáctého století. V této době sice již existovalo mnoho soukromých pedagogických institucí, ale v roce 1869 začal platit Hasnerův zákon (podle tehdejšího ministra vyučování Leopolda Hasnera, pozn. red.), který mnoho věcí změnil. Kromě osmileté školní povinnosti, pravidelného platu pro učitele či obecné a měšťanské školy totiž zaváděl i státní pedagogická učiliště, a to jak pro muže, tak pro ženy. 

Proč k tomuto kroku došlo?
Stát čím dál více potřeboval, aby byla společnost vzdělaná. Do té doby tomu tak plošně nebylo, někteří lidé byli dobře vzdělaní, někteří ne. Bylo tak potřeba zajistit vzdělávání pro učitele, aby byli schopní učit podle nových osnov stanovených zákonem. Musíte mít kvalitní učitele, až potom budete mít i lépe vzdělané obyvatele.