Lidové noviny: Tour de Zermatt aneb S Cermatem na kole

Publikujeme krátký komentář Oldřicha Botlíka, který v něm vysvětluje, proč podle jeho názoru podoba jednotných testů využívaných při přijímacích řízeních na střední školy škodí vzdělávání. Text vyšel 15. 5. v příloze Akademie Lidových novin.

Představte si, že byste chtěli naučit své malé dítě jezdit na kole. Připadá vám šťastné začít teoretickým rozlišováním levých a pravých závitů na pedálech, přehledem typů brzd a historií cyklistiky? Nejspíš byste dítě otrávili tak, že by se kolu zdaleka vyhýbalo. Když se ale nejdřív naučí na odrážedle udržovat rovnováhu a zatáčet a na dětském kole bude jezdit s chutí a radostí, možná se o některé ty poznatky začne zajímat. Až samo pozná, k čemu se hodí.

Cílem výuky češtiny na základní škole je naučit děti, které už česky rozumějí, mluví a píšou („odrážedlo“ v češtině tedy už zvládly), aby rozuměly, mluvily a psaly lépe. Aby chápaly, co ostatní říkají a píšou, a samy dokázaly vyjadřovat své myšlenky srozumitelně a bez chyb. Je ale taky žádoucí, aby se nezačaly vyhýbat četbě. Kvůli otravné výuce by totiž přišly o nevyčerpatelný zdroj myšlenek a emocí.

Proč tedy školní čeština nepřipomíná příjemný cyklistický výlet na nějaké pěkné místo, ale spíš úmorné procvičování názvů součástek jízdního kola v pracovním sešitě a systematické probírání dějin Tour de France či Závodu míru? Příčinu je nejspíš třeba hledat někde v dobách národního obrození. Buditelé se snažili oživit národní uvědomělost a pokládali většinou posílení pozice národního jazyka v konkurenci němčiny za účinný nástroj. V době, kdy například špičkový filolog Josef Jungmann vytvářel nová česká slova, bylo zřejmě nutné klást i ve škole hlavní důraz na znalost nejrůznějších gramatických pravidel a pouček. Má to tak dnes asi většina učitelů češtinářů, protože stejné pojetí zažili u svých učitelů. A ti zase u těch svých… Pro učitele je popisná výuka se zkoušením příslovcí míry či příčiny mnohem bezpečnější a pohodlnější než jiné metody, protože při ní mají zřetelnou převahu nad žáky. Vědí toho třeba o druzích slov (v cyklistice o typech brzd) podstatně víc. Zato třeba v diskusi o účincích různých uměleckých prostředků na čtenáře, kde objektivní pravda ani neexistuje (tedy na cyklistickém výletě), by se mohlo snadno stát, že je část žáků předjede.

Nuda popisné výuky

Naprostou většinu žáků ovšem popisná výuka nudí a otravuje, protože jsou obvykle poučováni dříve, než si užitečnost některých poznatků uvědomí.

My dospělí už navíc ani nevnímáme, jak jsou požadavky školy a Cermatu nepřirozené. „Kolik je celkem souvětí v prvním odstavci? Najděte v textu čtyři slova, která jsou napsána s pravopisnou chybou. Vypište z druhého odstavce všechna měkká přídavná jména. Ve kterém pádu není ve třetím odstavci užito žádné podstatné jméno?“ Podobné testové úlohy vlastně chtějí už po malých dětech, aby si při četbě odmyslely obsah sdělení a věnovaly veškerou pozornost hledání nějakého gramatického nebo jazykového jevu v textu. Až budou číst třeba Hochy od Bobří řeky, jako když to najdou…

Problém je v tom, že abstrakce přichází pro většinu dětí velmi předčasně. „Poletují nad květy motýli, nebo motýly? Proč bych měla sáhnout po vzoru pán, když páni nad květy nepoletují?“ řekne si například devítiletá holčička. Jednotné přijímací testy tak pomáhají udržet ve školách výuku, která moc nefunguje. A proto ty testy škodí.