Revize RVP ZV: Hlavní problémy a možnosti řešení

Celý dokument ke stažení v PDF

Proč současný přístup nefunguje

Pro kontext považujeme za důležité uvést, že revize kurikula jako rozsáhlá systémová změna vyžaduje specifický přístup. Není možné ji plánovat zcela neměnně dlouho dopředu a postupovat lineárně jako u techničtějších problémů. Řešení systémového problému vyžaduje aktivní zapojení aktérů, kteří jsou sami nositeli řešení. Ta typicky vznikají až v průběhu projektu a jeho vývoj nelze zcela předjímat. Jedná se o jiný typ řízení projektu, než na jaký jsme většinově zvyklí. 

Pokud nejsou tato specifika respektována, bývá výsledkem projektu sice mnoho činností nebo opatření, která ale nemusí mít očekávaný dopad. MŠMT a NPI jako řešitelé mohou mít proto pocit, že většinu potřebných kroků již dělají, a kritika je tedy neoprávněná. Funkčnost zvolených řešení ale nikdo zpětně nezkoumá. Zatímco stát je o funkčnosti zvolených řešení přesvědčen, ředitelé a učitelé často podávají zprávu o tom, že se žádoucí účinek nedostavuje.

Použité zkratky:

RVP I – První vlna kurikulární reformy v roce 2004+

RVP II – současná revize RVP ZV 

Hlavní problémy aktuální kurikulární reformy

Učitelé změnu, kterou RVP představuje, nechtějí, neexistuje po ní poptávka.

• Stavíme na mylném předpokladu, že školy cítí potřebu změny.
  • Tohoto omylu jsme se dopustili již ve fázi RVP I a také při tvorbě S2030+;
  • navržená opatření se tudíž ze značné části míjí s potřebami škol a mohou být nefunkční.
    

• Většina učitelů a ředitelů nevidí souvislost mezi svými potřebami a tím, co přináší RVP, takže ho považují jen za další komplikaci a formalitu.
  • Důsledkem může být to, že stejně jako při RVP I se kvalitativně posunou jen motivované školy, které využijí nové příležitosti, jež jim RVP II dává.

Sám stát úlohu RVP zlehčuje a státní instituce se neshodnou na smyslu reformy.

• Důvěru ve změnu a kvalitní provedení reformy podtrháváme sami tím, že roli RVP umenšujeme.
  • Pokud například říkáme, že „RVP zas tak důležité není; nejde vlastně o velkou změnu, protože školy to již dělají; nejde o nic jiného než prostě dobře učit a my máme dobré učitele; školy si mohou v ŠVP udělat to, co jim vyhovuje, takže není třeba se nového RVP obávat“, vysíláme k učitelům signál, že jde o formalitu a skutečně nemusí nic moc měnit. 
    
• Na smyslu reformy a na tom, jak se má vzdělávání proměnit, se neshodují ani organizace na nejvyšší úrovni, tzn. MŠMT, NPI, ČŠI, školské asociace.
  • Pokud opustíme rovinu obecného newspeaku a začneme se bavit o tom, jak konkrétně má změna ve třídách vypadat, kolik se toho mají žáci učit a jak má vypadat kompetenční učení, zjišťujeme, že si nerozumíme;
  • toto vzájemné nepochopení se demonstruje na různých odborných setkáních, kulatých stolech, přípravných schůzkách (například také při přípravách dalších RVP, konkrétně pro gymnázia).

Komunikace změny směrem k učitelům a rodičům je nedostatečná.

Smysl a podobu reformy stát komunikuje zejména mezi organizacemi, které působí v oblasti vzdělávací politiky, tzn. typicky jeho vlastní instituce, neziskové organizace, školské asociace. 

Snaží se také o komunikaci s řediteli, učiteli a rodiči, ale komunikační kampaň je málo intenzivní a nevyužívá vždy vhodné kanály. Vzhledem k tomu, že jejím cílem je mj. posun veřejného mínění, je taková kampaň neúspěšná. 

• Stavíme na mylném předpokladu, že ředitelé školy s reformou souzní, chápou její smysl a předají ho svým učitelům (budou pro ně v této věci lídry).
  • Z průběžných diskuzí a kulatých stolů je vidět, že podstatu reformy zdaleka nepřijali všichni;
  • část ředitelů se domnívá, že „učivo se nemělo provzdušnit, RVP je další výmysl ministerstva“ atd. Každý z těchto ředitelů má ale přímý vliv na celý svůj pedagogický sbor, tím se značně násobí neúspěch celé reformy.
    

• Očekáváme, že rodičům do značné míry smysl reformy a podstatu změn vysvětlí učitelé, ale nedáváme jim k tomu podporu.
  • Ředitelé a učitelé si často o reformě myslí něco úplně jiného, než by stát chtěl, takže rodičům mohou předávat negativní nebo překroucené chápání reformy;
  • ke komunikaci správného smyslu reformy směrem k rodičům nedáváme školám žádné opory, např. jednoduše a srozumitelně komunikovatelné one-pagery, které reformu nedémonizují, ale zároveň nezastírají, že to je velká změna; materiály, které by učitelé mohli dát rodičům například na třídních schůzkách; osvětová videa, která by ukázala, jak má výuka vypadat, a která by kolovala na soc. sítích, diskutovalo se o nich.

• Stejně jako učitelé mají v podstatě reformy a jejím smyslu chaos i rodiče.
  • Mají také nějaké potřeby a nároky na systém, ale pochopení toho, jak by v tom mohlo pomoci nové RVP, se dost rozcházejí;
  • rodiče vycházejí z vlastní zkušenosti a laických představ, jak má vypadat kvalitní výuka, tím vyvíjejí tlak na školy, který jde ale často zcela opačným směrem než RVP II.

• Shrnuto: Velice málo a nesystematicky ze státní úrovně vysvětlujeme širší laické veřejnosti, proč to celé děláme a jak má vypadat výsledek.
  • Pro dokreslení: při reformě ve Finsku chodil ministr školství opakovaně do televize, aby vysvětloval, proč jeho ministerstvo mění vzdělávání a jak to bude ve školách nakonec vypadat; podstatný rozdíl byl v tom, že to byla zakázka státu směrem k médiím, aby jim média poskytla prostor, kde mohli představitelé ministerstva a dalších organizací soustavně vystupovat;
  • MŠMT neformulovalo jasnou zakázku na komunikační kampaň směrem k NPI/projektu Kurikulum;
  • část komunikace u nás tudíž suplují soukromé a neziskové organizace, které se snaží vyplnit komunikační vakuum a iniciují kampaně směrem k veřejnosti, např. Měníme osnovy.

Školy nedostávají funkční podporu pro realizaci reformy.

• Při designování podpory mylně spoléháme na to, že učitelé reformu přijímají pozitivně a iniciativně se chopí její realizace.
  • Tento mylný předpoklad vede k tomu, že školám svěřujeme ještě větší míru autonomie, než byla při RVP I (a i v této první vlně se ukázalo, že jsme míru autonomie směrem ke školám přecenili);
  • jako příklad lze uvést opakované návrhy některých pracovníků MŠMT, jak naložit s učebními materiály: ty staví na tvorbě online učebních opor ke každému očekávanému výsledku učení, z nichž by si učitelé svou výuku mohli „poskládat“ a které by víceméně nahrazovaly učebnice – zahraniční zkušenost je přitom spíše taková, že kvalitní, didakticky propracované a ucelené učebnice snižují rozdíly mezi školami (a mezi vzdělávacími výsledky žáků), zatímco opačný přístup vede spíše ke zmatenosti učitelů a k dalšímu zvětšování rozdílů mezi školami a výsledky žáků (píše o tom také např. britská výzkumnice Lucy Crehan v knize Chytrozemě, kde studuje úspěšné vzdělávací systémy, např. str. 69n).

• Podpůrný aparát, který má reformu do škol doručit, funguje roztříštěně a pro školy je nepřehledný.
  • Nabídka pomoci připomíná součástky k výrobku z IKEA, ale s tím rozdílem, že v balení chybí návod – školy si mají podporu nějak poskládat z existující nabídky státních i neziskových organizací, ale netuší, jak z toho udělat jeden funkční celek a odkud mají začít;
  • stát v současnosti nestanovuje školám prioritní témata, v nichž by se museli učitelé vzdělávat.

• S podporou se začíná pozdě a příliš brzy končí.
  • Opakuje se chybné uvažování, že hlavní podporu je třeba poskytovat až ve chvíli, kdy školy začnou psát své ŠVP, a zároveň že jakmile ho mají hotový, již soustavná a intenzivní podpora není třeba;
  • aby bylo možné implementovat podobné změny, je přitom nutná příprava všech aktérů v předstihu před zavedením (schválením) požadované změny, a to v takové míře a podobě, kterou různé cílové skupiny potřebují: ředitelé a učitelé, ale také pedagogické fakulty, Česká školní inspekce, zřizovatelé ad.
    

• Sázíme spíše na modely podpory s omezeným dosahem.
  • Jednorázová školení v případě systémové změny nestačí, nestačí ani opakovaná školení, nelze stavět na online portálech s učebními materiály – to vše jsme již měli v RVP I (proškolení koordinátoři, setkávání učitelů po oborech, Metodický portál rvp.cz s učebními materiály, webináře…) a změnu na školách to nedokázalo způsobit; 
  • jak popisuje William Schmidt v textu o koherentním kurikulu, situace je analogická – školám nabízíme podporu v podobě široké, ale pro ně nepřehledné, nabídky nástrojů, ze které většina škol neumí udělat funkční celek, namísto toho, abychom jim dali několik vzájemně propojených a promyšlených funkčních nástrojů a naučili většinu škol s nimi pracovat, viz komentář EDUinu.

• Funkční modely neumíme do škol dostat.
  • Podpůrnou vzdělávací síť pro školy provozujeme na úrovni kraje, což umožňuje doručit pouze podporu spíše obecného charakteru;
  • individualizovanou podporu pro jednotlivé školy nebo skupiny škol bychom museli provozovat spíše na úrovni ORP a přímo ve školách – k tomu neexistuje vytvořená infrastruktura.

Na čem lze stavět řešení

1. Reformu kurikula prezentovat ze strany státu jako velmi důležitou, kurikulum představovat jako nástroj širší proměny vzdělávání v ČR.

• Státy s dobrými vzdělávacími výsledky si jsou vědomy toho, že jejich úspěch stojí na dobrém převedení kvalitního kurikula do praxe – na kurikulu tedy skutečně záleží.
• Bez kvalitního kurikula nebude ani funkční ověřování vzdělávacích výsledků, tedy nebude existovat kvalitní zpětná vazba pro systém, jak se mu daří.

 

2. Vytvořit poptávku po proměně výuky zejména u ředitelů a učitelů.

• Naroubovat reformu na reálné potřeby ředitelů a učitelů, kteří pak již smysl reformy mohou dál vysvětlovat rodičům. 

• Zjistit a pojmenovat, jaké potřeby mají ředitelé a učitelé;

• najít jejich překryvy s kurikulární reformou, což bude vyžadovat zúžení komplexnosti změny, kterou RVP představuje;
• začít s tím, co je v zóně nejbližšího zájmu ředitelů a učitelů – pozor, nebude to samozřejmě ve všech školách a regionech stejné, tzn. podpora pak musí být škálovaná a odstupňovaná.

 

3. Komunikovat změnu soustavně, cíleně a chytře.

• Kurikulární reformu pojmout jako komplexní marketingovou a komunikační kampaň, která vyžaduje speciální know-how.
  • Kampaň má různorodé cílové skupiny s odlišnými potřebami;
  • pokud ji komplexně neumí uchopit MŠMT nebo NPI, pak je nutné najít externí odborníky;
  • inspirovat se lze např. Slovenskem (Martin Križ, slovenské ministerstvo školství).

 

4. Projekt řešit jako systémovou změnu.

• Přizvat odborníky na systémovou změnu a její řízení, nechat si od nich procesy supervidovat. 
• Výrazně zefektivnit řízení projektu Kurikulum.
  • Zajistit kompetentní a stabilní vedení projektu;
  • zavést funkční evaluaci uvnitř NPI a MŠMT, která nyní v zásadě neprobíhá, zároveň externí evaluaci nezávislým týmem odborníků podobně jako u Strategie 2020+.
• Hledat možnosti, jak některé stávající struktury, v nichž reforma probíhá, změnit, pokud se dlouhodobě ukazují jako nefunkční.
  • To se týká např. nastavení metodické podpory pro školy a učitele.
• Ještě lépe provázat revizi kurikula s návaznými reformami, bez nichž bude mít změna jen omezený dosah.
  • Např.: reforma ověřování výsledků žáků, pregraduální vzdělávání učitelů, systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, metodická podpora škol aj.

• Zajistit koncepční návaznost RVP ZV s RVP pro obory středního vzdělávání.
  • Odborná veřejnost má velmi omezené informace o tom, jak vypadají návrhy dalších RVP;
  • i nadále vznikají další RVP pro střední odborné vzdělávání a pro gymnázia koncepčně odděleně;
  • z vlastní zkušenosti víme, že například existuje silný tlak Asociace ředitelů gymnázií a pedagogických fakult, aby RVP pro gymnázia stavěl na velmi odlišných předpokladech než RVP ZV (více učiva, kompetence spíše latentně přítomné).

 

5. Vytvořit a do škol dostat funkční podporu.

• Cílem není nic menšího než změna myšlení učitelů a v důsledku toho proměna výuky.

• To vyžaduje zcela jiný typ vzdělávání (profesního růstu), než na jaký jsme byli zvyklí.

• Zejména průběžné a dlouhodobé metodické provázení učitelů a jejich síťování v rámci učících se komunit.

• Vzdělávání je potřeba navázat na kariérní řád, a tím posílit i vnější motivaci učitelů.

• Je nutné definovat roli koordinátorů ŠVP.
  • Není jasné, co vlastně mají dnes na školách dělat a jakou k tomu mají oporu.
• Stát musí garantovat kvalitu vzdělávání spojenou s implementací RVP, která je poskytována.
  • Kvalita vzdělávání ze strany NPI kolísá (zkušenosti škol).
  • Nedostatečně pokrytou poptávku škol po vzdělávání suplují různé soukromé organizace, obsah těchto kurzů však nikdo negarantuje.
• Podpora musí být místně dostupná.
  • Musí se odehrávat v dostupné vzdálenosti od školy, tzn. přímo ve škole a následně maximálně na úrovni ORP, kraje jsou moc daleko;
  • nabízí se využít myšlenky navrhovaného modelu místní školské správy.
• Zásadní roli v podpoře škol budou hrát učebnice.
  • Je chybné se domnívat, že je to přežitek a učitelé si pro výuku sestaví vlastní materiály s pomocí online učebních opor;
  • moderní státy s učebnicemi počítají mnohem více než my v ČR a dbají na jejich didaktickou kvalitu, která zaručuje, že učební materiály jsou kohezní a vedou k efektivnímu učení žáků (někde dokonce sázejí na takřka jednotné učebnice a jejich ucelené řady: Finsko, Polsko);

bude nutné nově nastavit řízení kvality učebnic (doložkové řízení) a vytvořit standard pro učebnice; více v sérii textů na eduin.cz.