Studentů učitelství ubývá. A klesající platy jich více opravdu nepřilákají

Hudba dětem pomáhá poznat sebe sama a cítit, že někam patří, říká Aleš Benda

Speciální pedagog a učitel hudební výchovy, který se umístil mezi finalisty Global Teacher Prize Czech Republic 2025, shrnuje svůj přístup k výuce i žákům samotným jako otevřený, improvizační, estetický či etický. „Nebojím se být ale i líný, uvolněný, hravý, upřímný, pohodový a veselý. Proč? Protože děti právě tohle ode mě čekají, a protože jsou to nejvzácnější, co v téhle zemi a na světě máme,“ doplňuje.

Cesta Aleše Bendy k učitelství jako by byla už daná předem, ač říká, že si to dříve nedokázal představit – jediné, co chtěl, bylo být umělcem. To se mu také povedlo. Pět let cestoval s orchestrem po celém světě. Skoro celá jeho rodina však pocházela z učitelského zázemí. Nejvíce jej ovlivnila jeho maminka, učitelka na prvním stupni, a to zejména svým empatickým a obětavým přístupem k dětem se znevýhodněním. „Často jsme měli také různé děti doma, jednoho, dva, ale klidně i celou třídu v panelákovém bytě. Její žáci od nás nikdy neodcházeli s prázdnou,“ vzpomíná.

Otevřenost a improvizace, to se u kreativního předmětu jako hudební výchova přímo nabízí. Jak ale kladete důraz i na estetično a etiku?To už si v praxi dokážu představit trošku hůř.
Estetika je pro mě v hudební výchově úplný základ, stejně jako improvizace. Ta se ale týká hlavně tvoření dětí, ne tolik mě samotného. Já si sice něco připravím, ale třída na to může zareagovat jinak, než čekám. Takže v další třídě zkusím něco jiného – jenže zase to dopadne jinak, protože každá skupina je jiná. Už je trochu znám, tuším, jak reagují, ale stejně mě často překvapí. Díky skvěle vybavené hudebně můžeme opravdu improvizovat, třeba rovnou zkusíme jiný nástroj, jinou harmonii. Vzniká to přímo na místě. Když děti tvoří a mají společně dojít k nějakému výsledku, estetický dojem tam prostě je. A právě k tomu společně směřujeme.

A co se týče etiky, ta se netýká jen hudby, ale celého mého působení ve škole. Jsem školní speciální pedagog, poradce, terapeutický průvodce, třídní učitel. Snažím se najít cestu právě k hodnotám, vztahům a k tomu, co se děje mezi lidmi. A to se pak stejně vrací i do té hudebky. Když spolu děti hrají, musí se slyšet, vycházet si vstříc. Každý není dokonalý. Jsme běžná základka, máme sice hodně nadaných dětí, ale ty nůžky jsou velmi rozevřené. Každý má ale svoje místo. Každý se nějak podílí na společném výsledku. Orffův systém, se kterým pracuji (propojení hudby, pohybu a slova, kdy se klade důraz na kreativní hudební rozvoj dětí, pozn. red.), je na tom vlastně postavený – každý může něčím malým přispět. A mně přijde, že tohle není jen „malé“, pro každého to má svou hodnotu, a právě tím vytváříme společné dílo. A tak je to vlastně i ve společnosti.

Takže myslíte, že když se děti nebojí přispět svojí troškou a spolupracují jako celek, mohou to pak aplikovat i v jiných situacích ve svém dalším životě?
Určitě. Děti, které jsou hodně nadané a chápou věci rychle, mohou pak přistoupit ke složitějším věcem. Zároveň ale vědí, že vedle nich je někdo, kdo to tak nemá, ale může být zase výjimečný jinde. A to je právě ono, takhle to přece funguje i venku. Každý jsme dobrý na něco jiného a v hudbě se to krásně zrcadlí. Když jste na běžné škole, která není výběrová, je to hodně pestré, je takový odraz společnosti.

Celý rozhovor Patricie Martinů čtěte na webu EDUinu