Alarm.cz: Šikana jako sociální konstrukt

ilustrační foto by Twentyfour Students (flickr.com) (CC BY-SA 2.0)

Publikujeme analýzu psycholožky Terezy Konrádové, která se v širších souvislostech zaobírá problematikou šikany, jejího mediálního zobrazovaní a funkcí ve školním prostředí. A co by se muselo stát, aby se taková situace jako v třebešínské škole, nemohla ve škole nastat. Text vyšel původně 24. 2. na webu Alarm.cz (ZDE).

Tragický hojně medializovaný případ z malešické průmyslovky by mohl být pobídkou pro skutečně důsledné nahlížení na problematiku šikany.

Kvůli tzv. třebešínské kauze se v posledních dnech znovu hovoří o fenoménu šikany. Příběh šikanované učitelky střední průmyslové školy s tragickým koncem znovu otevírá debatu o neutěšené situaci ve školách, o krizi autority pedagogů a o jejich omezených možnostech jak šikanu řešit. Případ byl v minulých dnech intenzivně medializován, objevilo se spoustu zkratkovitých a paušalizujících odsudků, bylo vyneseno mnoho soudů. Jenže abychom pochopili celý mechanismus šikany, je nutné ji nahlížet v širším kontextu, než tomu obvykle bývá.

Obsazení rolí

Šikana je projev sociální patologie. Její vznik a fungování podmiňuje celkem stabilní vztahový rámec skupiny, nejčastěji třídního kolektivu, dále přítomnost disponovaných jedinců, kteří obsadí role šikanovaného a šikanujícího, a především zbytku skupiny, jejíž často i mlčenlivé přitakávání umožňuje systém šikany udržovat v chodu. Z pohledu funkce (nebo v případě šikany dysfunkce) systému jsou potřebné všechny jeho složky. To znamená, že šikana by těžko mohla probíhat, kdyby nebyla obsazena role oběti nebo pokud by potenciální oběť tuto roli nepřijala. V případě dominantního způsobu chování dochází k eskalaci, dokud aktéři nenarazí na hranici únosnosti. Je-li tato hranice nastavena od počátku jako nepřijatelný způsob komunikace, k opakování nežádoucích interakcí spíše nedochází. Rámcově patrně většina z nás ví, jak vzorec šikany vypadá, a málokdo by asi mohl tvrdit, že se s ní v nějaké formě a intenzitě v životě nesetkal. Troufám si dokonce tvrdit, že každý z nás byl v různých fázích svého života obsazen do všech tří zmiňovaných rolí, samozřejmě s rozdílnou mírou závažnosti a subjektivně prožívaných důsledků.

V poslední době je patrná potřeba vymezit se proti stereotypnímu chápání pojmu šikana. Prvním krokem by mohl být právě posun od duálního pojetí „agresor versus oběť“ k systémovému přístupu. Systemický nebo systémový pohled vnímá skupinu jako celek a symptomatické chování hraje v jeho fungování svou roli. Z trochu jiného úhlu pohledu by se také dalo říct, že určité chování má tendenci se opakovat jen tehdy, přináší-li odměnu. Systemický přístup se neomezuje na jednoduchou kauzalitu, zaměřuje se na o to, jakým způsobem se problémy udržují při životě vzájemným působením.

Hledisko terapie

Je jasné, že na rovině morální či etické je důležité ve výchovném prostoru jednoznačně deklarovat prosociální vzorce chování a trvat na jejich dodržování. Kultivace osobnosti ve vztahu je nakonec cílem a smyslem výchovy. Současně je však neméně důležité řekněme terapeutické hledisko, které umožňuje dobré řešení pro všechny, nejen přeznačkování rolí agresora a oběti. Ve školním kontextu je totiž řešení často realizováno formou vyšetřování, v rámci kterého dojde k označení a potrestání viníků, kteří však z hlediska systému mohou být sami oběťmi, pouze v jiných souvislostech (např. v rámci rodiny). K vyšetřování dochází ve fázi, kdy se mechanismy šikany již nedají přehlížet, tedy v okamžiku, kdy už nezbývá nic jiného než přenést vyloučení z oběti na agresora.

Tento způsob řešení pomáhá zpevňovat vzorec násilí – změna spočívá pouze v jeho převedení na formální rovinu. A přitom mocenské, autoritářské systémy, které se zakládají na vnější autoritě, jako je např. tradiční škola, výskyt šikany přímo indukují. Čím více autority instituce deklaruje, tím více jsou projevy neposlušnosti vnímány jako ohrožující a možné potvrzování autority z pozice moci či trestání neposlušnosti může vést k eskalaci násilí. Zde se odkláníme od tématu šikany a dotýkáme se další společenské diskuse, která se týká zavedení tělesných trestů ve školství. Obojí však spojuje motiv násilí. Pokud v našem sociálním prostoru chceme zaujmout k šikaně nehodnotící pohled, můžeme být podezíráni, že násilí akceptujeme. Ve skutečnosti terapeutický pohled umožňuje hledat porozumění motivům násilí, a přitom ho odmítat. Porozumět neznamená akceptovat.

Dobro versus zlo?

V souvislosti se šikanou nejčastěji hovoříme o patologii vrstevnických, čili z principu symetrických vztahů. Kauza v Malešicích odkryla společenskému povědomí dosud skrytý rozměr tohoto jevu. Došlo k deviantní výměně ve školním prostředí jasně definovaných, komplementárních rolí a obětí se stala dospělá osoba. Podle bouřlivých reakcí, které jsou ještě umocněny tragickým vyústěním celého příběhu, se zdá, že tato situace vyvolává opravdu extrémní emoce. A jsou to právě primární emoce, které bohužel dominují veřejné debatě o šikaně. Ta se díky tomu nekultivuje, ale naopak vulgarizuje na úroveň starozákonního oko za oko, zub za zub.

Jedním z důvodů tohoto vývoje je patrně monopolní, ale zato velmi plodná publikační a osvětová aktivita etopeda Michala Koláře, který dlouhodobě ovlivňuje způsob, jakým o šikaně hovoříme, jakým se o ní učíme a jak s ní nakládáme. Ponecháme-li stranou metodické postupy a řekněme odbornější část Kolářovy práce, která je veřejnosti méně dostupná, ale vedená v racionálnějším duchu, můžeme se více zaměřit na jeho specifický slovník a možná ještě specifičtější narativní formu, prostřednictvím které o šikaně informuje v médiích: 1. Kolář šikanu pro Čechy „objevil“. Předkládá tezi, že do listopadu 1989 byla šikana tabuizovaným tématem, které on odhalil v celé jeho hrůze. Dualita „zamlčování za socialismu versus pravda bez příkras dnes“ jako by předem vylučovala možnost neutrálního, racionálního pohledu. 2. Jednoznačnou patologii Kolář předkládá veřejnosti jako normu. Hovoří o epidemii šikany, šikana je v jeho pojetí nemoc, která se šíří jako virus, dokonce tvrdí, že je všudypřítomná, v podstatě se jí nelze vyhnout. 3. Kolář nabízí konkrétní příběhy jednotlivých „šikan“. Ty jsou popisovány i v běžných populárně naučných publikacích nebo rozhovorech naturalistickým způsobem, s expresivitou často na hranici únosnosti a s podrobným  popisem fatálních důsledků pro oběť. Jediným nabízeným měřítkem se tak stává vina, která nutně implikuje trest. Ale pokud se nepohybujeme na rovině trestního práva, pak trest není řešení. 4. Slovník z oblasti psychopatologie je zacílený především na postavy tzv. agresorů. Bez ohledu na to, že se velmi často jedná o děti nebo adolescenty, jsou v textech nálepkováni jako tyrani, mučitelé, psychopatičtí sadisté apod. Pak ovšem nelze pracovat na porozumění mechanismu a fungování šikany. Vylučuje se možnost nahlížet na děti, které zaujaly pozici agresora, jako na oběti v jiných kontextech svých životů, jak tomu velmi často bývá. Zároveň tento přístup nepřímo vyhodnocuje postavy obětí jako nekompetentní a pasivní jedince, ačkoliv reverzibilita platí i pro ně: v jiném sociálním kontextu často obsazují právě ony pozici agresora.

Jedná se faktory, které podle mého soudu v sociálním prostoru významně konstruují realitu šikany a bohužel jsou předkládány jako objektivní fakta. Oproti tomu terapeutický pohled se nesnaží rozhodovat o tom, co jsou fakta a co pouhé domněnky. Způsob, jakým se u nás vede řeč o šikaně, svou takzvanou racionalitou a zdánlivě jednoduchou dualitou na ose dobro – zlo v lidech vyvolává rezonanci, jejímž důsledkem je například volání po zpřísnění pravidel ve školách, po zavedení tělesných trestů či snížení hranice trestní odpovědnosti a v celospolečenském měřítku i odmítání všeho, co je cizorodé, včetně nárůstu xenofobních postojů. Emocionální rovina diskurzu, který vyžaduje především tvrdé tresty pro viníky, bohužel komplikuje vznik dialogu o konstruktivním řešení. Cílem by mělo být řešení v podobě změny prvního řádu, tedy na úrovni systému, nikoliv pouze změna druhého řádu ve smyslu pouhého personálního přeskupení nebo vyloučení viníků.

V případě malešické kauzy bohužel věci zašly až příliš daleko. Z pohledu systému vedení školy umožňovalo svou pasivitou neúnosně dlouho patologii, která nakonec poškodila všechny. V ideálním světě by vůbec tato situace nenastala. V ideálním světě existují školy s dostatečným personálním obsazením. V ideálním světě je škola bezpečný prostor pro všechny, nejen pro děti, ale i pro dospělé. V takovém světě máte komu se svěřit, když vás něco trápí a můžete počítat s  podporou. A pokud jste ředitel školy v ideálním světě, všimnete si, když není něco v pořádku. A když si toho nevšimnete, berete vážně signály okolí, i kdyby přicházely od dětí. Škola v ideálním světě není jen instituce, ale především skupina lidí, kteří mají společný cíl, nikoliv společného nepřítele.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz