blog.iDNES.cz: Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!

helena-koutkova99259079_0

Publikujeme text Heleny Koutkové, který vyšel 7.1. na jejím blogu na zpravodajském webu iDNES.cz pod názvem Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej! (ZDE). Text reflektuje situace, do kterých se dostává společně se svým synem, jenž nepatří do pomyslného „průměru“, nýbrž má svébytný a vyhraněný pohled na svět.

„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.

V začátcích mého blogování míval náš chlapec téměř permanentní záchvaty nepříčetnosti, které mne přiváděly k šílenství a víceméně mne přivedly i ke psaní. To, že jsem se z toho dokázala vypsat, mne udržovalo ve stavu alespoň částečného duševního zdraví.

„Jak to můžeš vydržet?“ zeptala se mne kdysi má švagrová poté, co byla svědkem mně velmi dobře známé scény, při níž je dítě jakýmikoli prostředky k neutišení a já, ve stavu těsně předinfarktovém, mám chuť mlátit hlavou o dlaždičky. „Protože musím! Zvykneš si,“ odpověděla jsem jí tehdy.

Ano, čas je milosrdný. S tím, jak chlapec roste, se nejen rapidně snížila četnost jeho záchvatů, ale také se výrazně otupila moje reakce na ně. Zvykla jsem si i na to, že je můj syn jiný než většina ostatních dětí, a naučila jsem se to vnímat nikoli jako zápor, nýbrž jako klad. Možná i proto, že si na svou jinakost postupně zvyká i on sám, jsou jeho reakce na nepochopení okolí, s nímž se setkává relativně často, výrazně mírnější než bývaly. Je z něj zdravě sebevědomé dítě, které učitelé milují a děti sice často nechápou, ale berou.

Díky tomu mne třeba nechalo v klidu, když si Kristík poté, co prohlásil: „Zítra je vysvědčení, a to je natolik slavnostní den, že si žádá nějakou výjimečnou garderóbu,“ šel na ten slavný den připravit tepláky. Nakonec se uvolil a vzal si na sebe džíny a košili. Přes tu si ovšem navlékl malou teplákovku a na hlavu si natáhl kapuci. Když jsem mu po cestě do školy řekla, že by se měl hluboce zamyslet, odvětil: „Nevidím absolutně žádný důvod pro hluboké zamyšlení. Proč bych se měl zamýšlet, když minulost ovlivnit nelze a budoucnost ovlivňovat nehodlám?!“ Prý ho zajímá pouze přítomnost a zbytečným přemýšlením by snížil intenzitu aktuálního prožitku.

Zvykla jsem si i na to, že ačkoli používá slovní zásobu, které mají občas problém porozumět i relativně vzdělaní lidé, stane se, že nezná význam slova pro ostatní naprosto zřejmého. Když se mne tedy zeptal, co je to tahák, pochopila jsem, že si ze mne nedělá legraci, a že ve 4. třídě pro něj toto slovo představuje skutečně neznámý termín. Pochopitelně jsem nejdříve váhala, zda mu jej prozradit, ale nakonec jsem se uvolila rozšířit jeho slovní zásobu a výraz jsem mu vysvětlila.
Chvíli přemýšlel a pak pravil: „A není kontraproduktivní vynaložit tolik úsilí na vytvoření elaborátu, který pak opíšeš? Mně přijde rentabilnější zapojit obě hemisféry a ty informace uložit rovnou do správné přihrádky.“

Zvykla jsem si také na to, že se mne jeho spolužáci ptají, jestli ho nebolí, když se v případech, kdy jej ostatní nechápou, tluče pěstmi do nohou tak, že má kolikrát modřiny. „Bolí, ale nemůže si pomoct,“ odpovídá zpravidla místo mne Kristiankova sestřička.

Na co jsem si naopak nezvykla, jsou reakce některých dospělých, kteří za normální považují pouze chování většiny.

A tak mne například rozhodila scénka, která se odehrála na školním hřišti po kroužku inline bruslení, když vedoucí rodičům oznámil, že se kroužek přesouvá na jiný termín proto, že škola nebyla schopná zajistit přislíbené volné prostory na předem avizovaný termín a ředitelka se s ním odmítá rozumně domluvit. Bohužel si nevšiml, že je nablízku mé dítě, za což se velmi omlouval, protože mu bylo jasné, že je zaděláno na problém. Kristianek se rozplakal, pěstičkami si tloukl do nohou a opakoval pořád dokolečka: „To není možný, to není normální!“ Uklidňovala jsem ho, že pokud kroužek přesunou z úterý na čtvrtek, jak říkal pan vedoucí, tak bude moct chodit. Vysvětlil mi, že jeho sklíčenost nepramení z obavy, zda bude moci kroužek absolvovat, ale z toho, že proces jeho vzdělání má řídit někdo, kdo je organizačně absolutně neschopný, neumí jednat s lidmi a navíc nemá evidentně zájem podílet se na jeho zdravém vývoji. Docela mu rozumím a říkám si, že ho v životě čeká ještě mnoho slz. To vše by pro mne byla jedna z běžných životních situací, kdybych mezi jeho vzlyky nezaslechla rozhovor holčičky s maminkou:

„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ ptá se děvčátko a ukazuje na Kristíka. „Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej,“ odvětí ona matka a táhne svou dceru pryč od toho strašného dítěte směrem ke svému staršímu dítěti, které právě položilo na lopatky svého spolužáka a klackem se mu snažilo vypíchnout oči…

Snažím se onu paní ignorovat a říkám si, kdo že je tady vlastně „postiženej“. Kdo že je tady normální? Je nenormální mé dítě, které občas nedokáže ovládat své emoce, ale nikdy nikomu neublížilo? Je nenormální proto, že jeho chování není běžné? A vážně je normální dítě, které tluče spolužáka, protože to běžné je?

Kladu si otázky, na které možná ani nechci znát odpovědi. Když se pak za nějaký čas bavím se svým synem po rodičovských schůzkách na téma agresivity ve škole, zjišťuji, že si podobné otázky mé dítě klade také. Ale na rozdíl ode mne má v odpovědích jasno, a proto se mi dostane dlouhé přednášky na dané téma:

„Když se staneš součástí nějakého kolektivu, tak se buď integruješ, nebo zahájíš boj, nebo máš nakročeno do blázince. A já už jednou nohou v tom blázinci jsem.
Já totiž odmítám, a ani toho nejsem schopen, stát se součástí skupiny, jejíž členové mají myšlenky v oblacích, agresivitu v duši a IQ nižší než poslední obyvatel z podmostu. Zároveň nehodlám přistoupit na možnost boje, která je podle klasických teorií chování přirozená a na kterou přistoupila normálnější menšina v naší třídě. Protože se nemíní podřídit silnější, hloupější a agresivnější většině, snaží se s nimi bojovat. Ale to je podle mne nanic. Ten boj by mohl být úspěšný jedině tehdy, kdyby moudřejší a klidnější menšina byla zároveň silnější, ale i v tom případě je vítězství rozumu nad zlem velmi pochybné. Agrese totiž vždycky vzbudí jen agresi a hloupost v tomhle světě bohužel vyhrává.

Ten boj je tudíž zbytečným vynaložením energie, z kterého nemůže vzejít nic dobrého. A o tom svědčí i historicky doložitelná fakta, jako jsou války a pokusy vyhladit některé národy.

Ten blázinec je podle mne vhodnější varianta, protože tam je aspoň pravděpodobné, že se dostanu do kolektivu lidí, kteří se v tomto pokřiveném světě nejsou schopni integrovat a zároveň odmítají bojovat.“

No, nebude to mít v životě snadné! Ale kdo je tady vlastně „postiženej“?

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz