Dana Moree: Učitelé na vlnách transformace

Untitled-1

Představujeme novou knihu Dany Moree Učitelé na vlnách transformace. Jde v domácím kontextu o výjimečnou práci, která na základě rozhovorů s učiteli dvou základních škol (říká jim Kaštan a Lípa) v anonymním středočeském městě mapuje proměnu vzdělávání i společnosti za poslední desetiletí. Důraz klade na období po roce 1989, ale pro čtenáře je překvapením, jak se učitelé, pokud mají posoudit porevoluční změny, logicky vracejí o dalších dvacet třicet let zpátky, aby vysvětlili důvody svého chování a obhájili své postoje po Listopadu.  Dvě ukázky z této knihy najdete postupně na stránkách eduin.cz. Tu dnešní jsme vybrali z druhé poloviny knihy a zachycuje postoje učitelů ke společenským změnám po osmdesátém devátém roce. Ta příští se bude věnovat názorům na reformu a současný stav školství a vzdělávání.

Knihu vydává Nakladatelství Karolinum, její představení veřejnosti a médiím se koná ve spolupráci s EDUin, o.p.s. ve čtvrtek 26. 9. v 15.00 hod. v Bio-zahrada, Belgická 33, Praha 2.

Pozvánku si stáhněte ZDE.

Co se změnilo po roce 1989

Rok 1989 přinesl celou řadu změn a z rozhovorů vyplynulo, že společenské změny ovlivnily a ovlivňují do značné míry to, co se děje ve školách dodnes. Učitelé na obou školách se přitom v hodnocení společenských změn nápadně shodli.

Učitelé jsou zajedno v tom, že nabytá svoboda, kterou přinesl pád komunistického režimu, pro ně znamenala i velkou úlevu. Učitelé používali výroky jako „opadlo z nás to napětí“, „svobodný projev člověka bez represe“ nebo „svoboda v klidu říct, co si myslíš“.

První porevoluční roky bylo stěžejní téma a všichni si svobodu velmi užívali. Učitelé ale zároveň reflektovali, že nezvládnutá svoboda prvních porevolučních let vedla i k marasmu, ve kterém se společnost nachází dnes. Podle učitelů společnost propásla šanci naučit se dobře zacházet se svobodou a přerostlá svoboda, která je bez hranic, je podle nich spíše na škodu. U bývalých členů KSČ na škole Lípa v podtextu zaznívá jakési bilancování s implicitní otázkou, jestli je tohle skutečně to, co jste chtěli? I ti, kteří ale v KSČ nebyli, bilancují: „šli jsme do toho s velikánským nadšením a skončilo to v těchhle dimenzích.“ Z rozhovorů zazníval i jakýsi údiv nad tím, jak je to možné.

Takže ony [děti] vidí, že vlastně celá společnost je ovlivněná penězi, ať si to přiznáme, nebo ne. Podle mě děti vidí, nebo se možná o tom doma i baví, že v podstatě kdo se má dobře, kdo má lokty, kdo je drzej, kdo se k něčemu dostane, kdo něco obelstí… Takže já si myslím, že tohle je nezdravé klima ve společnosti. Ta doba minulá, ta byla strašně okleštěná. Ten komunismus nedal přirozenou konkurenci lidí. Tam to bylo jasně daný, a nebylo to taky spravedlivý a byl to určitý naplánovaný řád, ty lidi byly něčím stísnění, prostě nemohli. A po tom roce 89 mi připadá, že ty lidi úplně bezmyšlenkovitě nebo bez morálky nebo čehokoliv se vyloženě derou a kdo má příležitost, tak v podstatě – nechci říct ukradne, ale prostě je to nezdravý vývoj společnosti. A tady si myslím, že je ten zakopanej pes. Proto se ty lidi chovají, jak se chovají.
(Krečmerová, škola Kaštan, aprobace český jazyk a výtvarná výchova, dnes učí i anglický jazyk, cca 51 let)

Kdo je dnes novodobým hrdinou. Jací máme být a jaké se máme snažit vychovávat děti? To je otázka, která z rozhovorů zaznívala. Učitelé jsou přitom tak trochu v roli Don Quijotů, kteří stále věří na tradiční hodnoty a slušnost, zatímco okolní svět se změnit a začal vyznávat jiné hodnoty. Přitom učitelé jsou ti, kterých se tato proměna velmi intenzivně týká. Každodenně se s žáky dostávají do situací, ve kterých prožívají hodnotové střety, zažívají na vlastní kůži proměnu paradigmatu a smyslu života. Ve světě, kde hlavním měřítkem všeho podstatného jsou peníze, je těžké přesvědčit děti o tom, že i takové věci jako vztahy, vzdělání a ohleduplnost mají svoji hodnotu a význam.

Když jsem řekla, prosím tě, když chceš na zedníka, tak můžeš bejt chytrej zedník, copak musíš bejt takhle blbej. No a on povídá, no jo paní učitelko, ale kolik máte vy a kolik budu mít já. A já na to, já vím, že mám málo, ale aspoň něco vím a to mi nikdo nevezme. Takže vzdělání padlo, to není potřeba, protože všichni někde něco vyšmelili, prodali, vydělali nebo nemuseli dělat vůbec, takže něco jako vzdělání nebylo potřeba, to šlo dolů.
(Slavíčková, škola Lípa, aprobace dějepis, cca 70 let)

Hlavní problém společnosti postavené na výkonu a penězích je pak to, že zisk není krytý adekvátní námahou. Naopak platí, že cílem je dostat se k zisku bez velké námahy, snadno a rychle. Přičemž výsledek nemusí odpovídat vynaloženému úsilí.

Roli v takto nastavené společnosti hraje podle učitelů i aspekt transparentnosti. A to, co děti vidí vně školy, pak přenášejí i mezi její zdi:

Vždycky se něco pokoutně upeče a pak se to najednou zveřejní. Takže to si myslím, že tohle do školy proniklo se vším všudy. Že ty děti vědí, že bez sebevědomí, který už není až tak zdravý občas, že nemají šanci se prosadit. Že to vidí u dospělých, vidí to kolem sebe, tohle má na ně velký vliv
(Okázalová, škola Lípa, aprobace chemie, cca 42 let)

Učitelé se v rozhovorech také snažili dohledávat příčiny vzniku této situace. Příčin jmenovali celou řadu – od zpochybnění kapitalismu jako celku až po jeho aplikaci v České republice. Přestože učitelé jasně deklarovali úlevu z konce totalitního režimu, zároveň byli napříč generacemi zajedno v tom, že nově nastolený řád není dobrý. Jedna učitelka připomněla revoluční slogan ze zimy roku 1989: „cílem revoluce byl socialismus s lidskou tváří, a ne kapitalismus“. Tím zpochybnila tedy samotný nový systém.

Někteří učitelé se zamýšleli i nad rolí Západu, lépe řečeno toho, co jsme ze Západu převzali. Bývalá ředitelka Zavadilová například vzpomínala na to, jak jeden její kolega ještě před rokem 1989 vyjel do Londýna a vrátil se v šoku z toho, jak hrubé byly děti ve školách tam. A nyní je podle ní stejná situace i zde.

Jiní učitelé nedávají vinu Západu, ale spíše vnímají, co reálné otevření společnosti přineslo, jak se změnilo jemné předivo způsobů komunikace a jak se proměnil jejich svět.

Najednou se mohlo zpívat a řešit cokoliv a říkat cokoliv, takže z toho zmizelo to tajno a malebnost a všechno se smělo říkat a všechno to najednou zhrublo a ztratilo to ten jinotaj, tu křehkost, i ty děti, i na ty se valila spousta informací. Samozřejmě nemluvím hned o těch letech po revoluci, ty byly úžasný, ale to potom.
(Poláková, škola Kaštan, aprobace ruský jazyk, hudební výchova, dnes učí anglický jazyk, cca 45 let)

Škola i společnost přešly z extrému do extrému. Učitelé sami vytvářeli během interview polární kategorie jako direktivnost x rozvolněnost, pořádek x škola hrou, demokracie x chaos, totalita x demokracie. Jako by určitý typ extremismu ve škole a společnosti zůstal, jen se přepólovala hodnotící znaménka, pod kterými funguje. Za všechny uvedu dva příklady:

Za dvacet let zjišťuju, že ty děti neumí pracovat. Je dobře, že bejvaly ty povinný brigády různý a že to pak jako úplně …jak se jde z těch extrémů do extrémů. Najednou se tohle zruší, škola je od toho, aby se tu vyučovaly děti. Ale ono je taky dobrý, když děti vyučíš to, že brambory se sklízej čtrnáct dní za rok, a že je jich najednou tolik, že ti lidi v zemědělství to neutáhnou, a že se nic nestane, když tam na půl dne nebo na tři dny se jde, že to je jenom dobře, že ty děti si uvědomí, že ta práce je opravdu těžká, že je lepší se učit a neskončit v tom zemědělství.
(Zabloudilová, škola Kaštan, aprobace matematika, dnes na volné noze, 61 let)

Jakoby politické změny nutně znamenaly, že se musí změnit všechno, včetně toho, co fungovalo dobře.  Bývalý ředitel Zámečník, který dnes celou situaci reflektuje již z pozice starosty města, si klade otázku:

Kde je hranice mezi demokracií a chaosem?[…] Ta cesta k uvolňování, k demokracii, k diskuzi se možná dostává někam na hranu zvládnutelného procesu, kdy skutečně ty hranice toho, kdo jaké kompetence v té společnosti zastává – rodič, podnikatel, kantor, žák… by se měly vydefinovat. Nebo jsou vesměs daný, ale nejsou respektovaný. Čili ta společnost obecně, která dlouhou dobu nebyla vychována v demokracii, tak s tou demokracií neumí zacházet.
(Zámečník, bývalý ředitel na škole Lípa, aprobace tělocvik, dnes starosta města Doubrava, cca 53 let)

Z extrému do extrému šla společnost tedy i v tom, do jaké míry dodržuje pravidla, která si sama nastavuje. Učitelé v tomto směru vnímají změnu ve smyslu, cíli a hodnotách. Vnímají však také to, že v porovnání s dobou minulou se často nezměnily způsoby, jak se k těmto hodnotám vztahujeme:

A řekl bych, že my jsme zdeformovaný tím, že byla nějaká pravidla v totalitě a vlastně ta pravidla se porušovala a víceméně nechtěla se respektovat, protože to bylo něco nadiktovanýho a lidi s tím nesouhlasili. Ale ten vnitřní pocit, že pořád bychom to měli porušovat, v nás zůstává. I přes to, že ta pravidla byla přijata cestou demokratickou.
(Zámečník, bývalý ředitel na škole Lípa, aprobace tělocvik, dnes starosta města Doubrava, cca 53 let)

Zajímavé je, že pokud bychom výpovědi učitelů kvantifikovali, nejvíce se rozpovídali právě o tom, co se změnilo ve společnosti. Je to evidentně téma, které je trápí, protože má zároveň bezprostřední důsledky pro to, co zažívají denně ve školách. Změnili se totiž také děti a jejich rodiče.

Spojnicí mezi změnami ve vztazích a kultuře celé školy jsou jednak změny ve společnosti a jednak nové reálie, ve kterých učitelé a žáci fungují po reformě z roku 2004. Nejprve představím názory učitelů na reformu a pak se znalostí vnějších daností se vrátím k analýze změn v kultuře školy – konkrétně ke vztahům mezi učiteli, rodiči a žáky.

 

Druhá část:  Co reforma školství učitelům dala a vzala

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz