Deník.cz: Ústecký kraj nelze považovat za vzor proinkluzivního přístupu ke vzdělávání

Od roku 2005 do roku 2014 působil jako ředitel regionální pobočky Člověk v tísni v Bílině. Je odborníkem na celospolečensky rezonující téma inkluze a v tomto ohledu se podílel na řešení úspěšného projektu Cesta k inkluzi.

Mohl byste stručně vysvětlit problematiku inkluze a nastínit její současný stav?
Za největší omyl v představách o tom, co je inkluze, považuji neoprávněnou redukci tohoto vzdělávacího konceptu na pouhou zvýšenou přítomnost dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v prostředí běžných škol (tedy fakticky za integraci) a připojování různých nesmyslných přívlastků jako plošná inkluze, povinná inkluze, ale také třeba inkluze romských žáků či inkluze žáků s lehkým mentálním postižením. Inkluzi nelze vynutit, ani ji zaměřit pouze na určité skupiny žáků, to by bylo popřením její podstaty. Pouhá přítomnost dětí s případnými speciálními vzdělávacími potřebami nebo naopak třeba s nadáním, ještě neříká nic o kvalitě jejich výuky, podpoře kooperace mezi dětmi, aktivním zapojení dětí, začlenění do vrstevnických vztahů, pocitu přijetí a bezpečí ve školním prostředí a podobně. Nelze zaměňovat formu za obsah. Nejsnáze je možné inkluzi vymezit jako proces neustálé snahy o vytváření školního prostředí, které bude otevřené, vstřícné, respektující k individuálním potřebám všech žáků, které se bude snažit všechny žáky zapojit a maximálně naplnit jejich vzdělávací potenciál. Je to do určité míry ideál, ke kterému má smysl se každodenní praxí a zkvalitňováním vnitřních procesů fungování školy co nejvíce přibližovat. Aktuální změny ve školské legislativě a financování podpůrných opatření pouze inkluzi o něco více pootvírají dveře. O tom, zda k ní skutečně dojde, nerozhodne svým přístupem nikdo jiný než konkrétní školy, konkrétní učitelé a konkrétní rodiče.

Co říkáte na to, že krajští zastupitelé odmítli inkluzi? Opírají se o dopisy ředitelů základních a speciálních škol i o výzvu Asociace speciálních pedagogů (ASP ČR), v níž se píše, že lehké mentální postižení výrazně omezuje rozumové schopnosti a většina žáků s takovým postižením se nemůže úspěšně vzdělávat v běžných třídách základních škol.
Jakkoli mne takové rozhodnutí mrzí, nepovažuji jej za nikterak překvapivé. Vychází z tradiční stereotypní představy o tom, že děti, které spolu chodí do jedné třídy, musí realizovat neustále stejné činnosti, dosahovat stejných cílů a být hodnoceny podle stejného klíče. Ústecký kraj je dlouhodobě krajem, kde bylo poměrově nejvíce dětí posíláno do segmentu základních škol praktických a nelze jej považovat za vzor proinkluzivního přístupu. Nicméně, i v tomto kraji jsou skvělé školy dokazující, že uplatňovat tento princip možné je, a právě kraj by mohl na poli podpory úspěšnosti inkluze sehrát jednu z klíčových rolí, ať již podporou personálního zajištění a kvality práce školských poradenských zařízení, mnohem aktivnějším přístupem na poli snah o metodickou podporu škol v této oblasti, nebo ve formě vyšší podpory asistentů pedagoga, například po vzoru kraje Karlovarského. Věřím, že ve vznikajícím Krajském akčním plánu pro oblast vzdělávání je vůle a prostor pro nastartování pozitivních změn. Tedy, to zda se naplní výše uvedené „katastrofické“ scénáře z dílny ASP ČR, záleží tak trochu právě i na přístupu a míře aktivity kraje.

Jaké negativní vlivy působí na žáka, který vyrůstá v sociálně vyloučené lokalitě?
Bohužel musím konstatovat, že takových vlivů je mnoho, jsou provázané a vzájemně se posilují. V nejobecnější rovině je možné je spatřovat v samotné lokalitě, kde se často nevyhovující bydlení v přeplněných bytech pojí s různými rizikovými jevy, jako jsou drogy, prostituce nebo lichva. Rodiny jsou často zasažené všemi negativními důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti, dluhy, rezignací na změnu. Děti také ve svém okolí zpravidla postrádají vzory adekvátního přístupu ke vzdělávání a rodiče mají jen omezené možnosti, jak je ve škole podpořit. K tomu můžeme přičíst i celkové nastavení českého vzdělávacího systému, kde je vztah mezi úspěchem ve škole a sociokulturním zázemím rodin dlouhodobě velmi silný. Šance, že v něm tyto děti neuspějí, je tak velmi významná.