Hospodářské noviny: České školství stále neví, kam míří

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 27. 12. v Hospodářských novinách pod názvem České školství stále neví, kam míří. Přečtěte si o tom, co přinesl rok 2016 nového do vzdělávací politiky.

Rok 2016 byl pro české vzdělávání zajímavý. Podařilo se zavést legislativu podporující začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol, došlo k vládní dohodě na výraznějším zvýšení platů učitelů s perspektivou postupného navyšování v dalších letech, byl představen návrh na změnu financování regionálního školství.

Zkusme ale místo tradičního rozebírání jednotlivých událostí poodstoupit a pořídit plastický snímek českého vzdělávání z hlediska vnitřních vztahů, které ho utvářejí. Jak napsal ekonom Daniel Münich, jedním z největších problémů českého vzdělávání je, že nejsme schopni elementární dohody na tom, kam ve vzdělávání směřovat. To je žel pravda. Byť jde nová legislativa podporující společné vzdělávání ruku v ruce s tím, kam už více než 20 let směřují rozvinuté euroamerické vzdělávací systémy, v české odborné i laické veřejnosti je patrné silné napětí, přecházející místy v hysterii. Není málo těch, kdo jsou ochotni hrát smutnou roli v denunciační kampani Blesku a ještě si mnout ruce nad tím, jak skvěle se jim daří „vést kampaň“ proti inkluzi. Eskalace sporu do fáze, v níž dochází na iracionální útoky a mediální zákopovou válku, nemůže ničemu prospět.

Neschopnost najít shodu se promítá dokonce i do témat, u nichž bychom těžko mohli najít jakoukoliv rozporuplnost. Příkladem jsou platy učitelů. Všichni uznávají, že učitelé jsou ve srovnání s jinými vysokoškolskými profesemi výrazně podhodnocení, panuje shoda na tom, že je třeba s tím něco dělat. Jenže dlouho opomíjený deficit pochopitelně nevyřeší nějakých osm procent navíc, když i ty nejstřízlivější odhady mluví o potřebě minimálně padesátiprocentního navýšení, aby se efekt projevil. Notabene když ze škol přicházejí protesty, že si ministerstvo jen leští dobré jméno, zatímco řada učitelů na výplatách žádný podstatný rozdíl nezjišťuje.

A to i kvůli špatné koordinaci tohoto politického kroku a dlouho odkládané reformy financování, která je nutná zejména proto, aby filtrováním přes krajské úřady nedocházelo k výrazným rozdílům ve financování škol podle jejich krajské příslušnosti. Reforma by měla rozdíly odstranit, jenže vláda alibisticky odsunula účinnost nového modelu na rok 2019, což znamená naprostou nejistotu v tom, že se skutečně něco změní.

Stejný problém spojuje další opatření – též dlouho očekávaný kariérní řád pro učitele. Ačkoliv vláda schválila jeho zavedení do praxe, opět má být zaveden až v době, kdy tato vláda nebude u moci, čímž vzniká značná nejistota v jeho budoucnosti.

Zvláště když existuje podezření, že návrh v této podobě bude jen restrukturovanou platovou tabulkou bez reálného dopadu na profesní rozvoj učitelů.
Krajské volby ukázaly, že schopnost hledat a nacházet smysluplnou vzdělávací politiku je v Česku vzácná. Politické programy byly většinou naplněny představami, které nevidí za horizont současnosti, navíc v mnoha ohledech se snahou zachovat systém v jeho podobě, nikoliv ho na základě rychle se měnící situace reformovat. Je více než jasné, že potřebujeme urgentně shodu na tom, co dělat. Potřebujeme politickou shodu na krocích, které pak bude respektovat jakákoliv další vláda. Vzdělávání potřebuje peníze, které budou investovány podle této dohody. U každé systémové změny musí proběhnout pilotní fáze generující příklady dobré i špatné praxe. Následována postupným zaváděním do celého systému. Jsme toho schopni?