Hospodářské noviny: Sociálně debilní společnost

ilustrační foto by Amy West (CC BY 2.0)

Publikujeme komentář Petra Fischera, který vyšel 24.2. v Hospodářských novinách (ZDE). Upozorňuje na populistickou protiinkluzivní kampaň některých politických stran a politických reprezentantů. Pozoruhodné přitom je, že někteří z nich přijetí novely, která nastavuje nový legislativní rámec pro práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami, podporovali.

Boj proti inkluzi přehlíží smysl školy. Ta má učit empatii společného, ne vyloučení a tvorbě ghett.

Na české politické scéně vznikla nová koalice. Koalice proti inkluzivnímu vzdělávání. Spojuje STAN, TOP 09, komunisty, ODS a Úsvit s prezidentem Milošem Zemanem. A tvrdí, že inkluze školství uškodí, protože zabrzdí jak rychlejší, tak pomalejší děti, které by ve specializovaných zařízeních dostaly lepší péči.

Už to, že demokratické strany se mísí s komunistickou ideologií a ideovým blátíčkem Okamurova politického dítěte, je na pováženou a mělo by být pro Miroslava Kalouska, Petra Gazdíka a Petra Fialu (ještě před čtyřmi lety tvrdil o inkluzi opak a jako ministr podporoval přípravu zákona, který schválila sněmovna!) varující. Naznačuje totiž širší možnost, jak z českého politického pole udělat jeden velký zanesený rybník: politické mísení na základě dehumanizujících tendencí, které se vyvalily s bouřlivou debatou o uprchlické krizi a údajné invazi muslimů. Jako by falešná hrozba muslimů − nepřítel, který nám chyběl, a proto jsme si ho museli vymyslet − zvedla stavidla pro to nejhorší, co se po desetiletí ukládalo v nás.

Celá debata o inkluzivním vzdělávání, jež je najednou něčím nebezpečným, ačkoliv ho zástupci lidu demokraticky schválili, je zvrácená. Tak jako jinde, i tady se soustřeďujeme na provozní detaily, na technické marginálie, přičemž nám uniká smysl − to, proč to vše děláme. Dochází k záměně částí za celek, přičemž má platit opak: jedině ve smysluplném celku mají smysl i jednotlivé části.

Nová koalice, k níž se „překvapivě“ přichyluje až 80 % obyvatel, takže se zdá, že právě tato většina dnes oportunistické politiky řídí, vytváří dojem, že škola je tu kvůli vzdělávání. Proto v ní má být vše zařízeno tak, aby chytré děti byly ještě chytřejší a ty, co jim není nějak dáno, odešly do jiných ústavů, kde se jim k minimální chytrosti pomůže lépe než v „normální“ škole. Neexistuje větší pomýlení. Škola není strojem na vzdělávání, nýbrž místem, kde se mají všichni − učitelé, žáci, rodiče − společně učit být ve společnosti a společností. Proto je na základních školách tak důležitý onen integrující princip, nikoliv vylučování a exkluzivita, kterých si v pozdějším věku všichni užíváme dost a dost.

Ostatně prudký růst sociálně vyloučených lokalit v Česku svědčí o tom, že vylučovací princip je této společnosti vlastní, že se s ním většina ztotožňuje, přičemž se zároveň rozčiluje, když jí za domem vyroste ghetto. Můžeme se divit, když společnost krájíme dle falešného kritéria „normality“ už na základních školách, protože jsme si školu jakožto „stroj sociální touhy“ spletli se „strojem na výrobu“ budoucích manažerů, podnikatelů, lékařů a jiných dobře vydělávajících odborníků? Škola je tu hlavně od toho, aby kultivovala sociální představivost a empatii, což jsou síly, které drží společnosti pohromadě a které za základní považují dokonce i klasikové „bezohledného ekonomického egoismu“, jakým byl například Adam Smith. Mravní city předcházejí trh i jeho kouzelnou neviditelnou ruku!

Neumíme-­li si představit sami sebe na místě druhého, jemuž něco chybí nebo jinak trpí, ztrácíme nejen společenskost, ale i bazální lidskost. Ta se totiž tradičně, jak jistě vědí konzervativní strany ODS, TOP 09 či STAN, přisuzuje právě soucitu, empatii (mohlo by se to stát i mně, říká třeba Smith…). Nová směs české politiky v podobě antiinkluzivní koalice sociální empatii vytěsnila, protože přes technické, objektivní detaily strojově normalizovaného vzdělávání nevidí smysluplný celek. Dehumanizuje, proto je také schopna z konkrétních lidí udělat nepřizpůsobivé, pomalé, retardované.

Tihle všichni, kteří „brzdí naše chytré děti“, jsou ale lidé jako my. Mají svá jména, obličeje, své historie, sny, naděje. Dokud je nebudeme schopni odmalička brát stejně jako sebe, bude česká společnost stále rozpolcenější, až se rozpadne do malých ostrůvků, nenávistně uzavřených před světem.

Není to utopie. Už nám ten film běží před očima. Ještě máme šanci ho zastavit a točit nový. Ještě to jde, když se vtahováním, se scelováním začneme doma a ve škole.

Přidat komentář

6 komentářů k "Hospodářské noviny: Sociálně debilní společnost"

avatar
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Zdeněk Sotolář
Škola je tu hlavně od toho, aby kultivovala sociální představivost a empatii, což jsou síly, které drží společnosti pohromadě a které za základní považují dokonce i klasikové „bezohledného ekonomického egoismu“, jakým byl například Adam Smith. Škola není strojem na vzdělávání, nýbrž místem, kde se mají všichni − učitelé, žáci, rodiče − společně učit být ve společnosti a společností. Proto je na základních školách tak důležitý onen integrující princip, nikoliv vylučování a exkluzivita, kterých si v pozdějším věku všichni užíváme dost a dost. To si prosím zapamatujme, až se tady bude mluvit o víceletých gymnáziích, soukromých školách pro bohaté, družstevních školičkách… Více »
Pěnice Skalicová

Asi jste měla na mysli, – jak se dá inkludovat v exkluzivní škole, domácí škole, založené rodičei. Nebo tak nějak, že? Je pravda, že exkluzivní školy mají peněz až hanba, tam by se dalo inkludovat i bez peněz od státu. A že se tak nějak moc neděje? Tam se to všude fakt dělá jinak.A hlavně jim stát nesmí nařídit to, co teď nařizuje těm státním. Tomu taky říkám rovnost v přístupu ke vzdělání.

Vit Patek
Autor na začátku kritizuje mediální konstrukt neexistujícího konfliktu dvou fiktivních protikladů… a o pár řádek dál už vesele přispívá k rozvíjení jednoho z nich. Není pravda, že škola je pouze, dokonce ani převážně, místo socializace. Škola je zároveň, přinejmenším stejně významně, i místem, kde dítě nabývá vedle sociální empatie i bezpočet dalších kompetencí potřebných pro jeho budoucí život. Ano, tam kde to umíme a máme na to peníze (ovšem v ČR, která dává na vzdělávání ve vztahu k HDP skoro nejméně z celé OECD, jich je ostudně málo), tam můžeme individualizovat výuku a zároveň nechávat co nejvíc různě disponovaných dětí… Více »
Jakub Malinovský
„Celá debata o inkluzivním vzdělávání, jež je najednou něčím nebezpečným, ačkoliv ho zástupci lidu demokraticky schválili, je zvrácená.“ Ono to jde i obrátit. Lid, respektive jeho relevantní část, se začal zajímat o nějaké téma a nelíbí se mu, co bylo již schváleno a co se plánuje. A co jako? To je běžný mechanismus demokratické diskuse. Zvrácená je představa, že snad nějakou pozitivní hodnotou pasivní veřejnost, která nechá politiky schvalovat věci, o kterých nic netuší a nemá o ně zájem, a když už si je nechá schválit, má o nich následně jednu provždy mlčet, nepřipouštět o nich debatu a nesmět usilovat… Více »