Jiří Přibáň: Čeští studenti mají znalosti, ale protože je neumí používat, zapomenou je

V čem se liší české školství od britského? A v čem by se jím mělo inspirovat? Je u nás více vysokých škol než ve Velké Británii? A je i ve Velké Británii tolik nezaměstnaných s vysokoškolským diplomem? Přečtěte si rozhovor Milana Mundiera se sociologem a filosofem, profesorem Jiřím Přibáňem.

Od roku 2001 působíte i na univerzitě ve Walesu. Když bychom porovnali naše školství se školstvím ve Velké Británii, jaké hlavní rozdíly bychom našli?

Ten rozdíl je patrný na první pohled – čeští studenti mají mnohem větší všeobecné i odborné znalosti, se kterými ovšem velmi často neumějí zacházet, a proto je časem zapomenou a nikdy nevyužijí ve své budoucí profesi. Naproti tomu britští studenti mě i po těch dvou desetiletích pedagogické činnosti zde ve Walesu, ale například i v Oxfordu nebo Londýně překvapí, kolik toho nevědí nejen ze světové, ale i domácí historie, kultury nebo politiky. Zdejší školství jim totiž vštěpuje od nejútlejšího věku především schopnosti, jak přesně a správně vyjádřit vlastní názor a jakými metodami se k potřebným informacím a znalostem dopracovat. Předpokládá se, že vzdělanec si cestu k vědění najde sám, a proto se školství zaměřuje hlavně na to, jak se na této cestě chovat a co na ní dělat. Středoškolští studenti například k maturitě studují tři úzce vymezená historická období, zpravidla tudorovce nebo světové války, ale v rámci toho se naučí používat nejrozmanitější historické metody od klasické faktografie až po hermeneutické metody.

V České republice máme okolo osmdesáti vysokých škol. Je to podle vás dobře? A je pravda, že tolik vysokých škol není ani ve Velké Británii?

V Británii je přibližně dvě stě univerzit na přibližně pětinásobnou populaci, ke které je ale třeba připočítat i zahraniční studenty z celého světa. Z těchto univerzit je ale třeba vyčlenit tzv. „zlatý trojúhelník“, tj. Oxford, Cambridge a nejlepší koleje Londýnské univerzity, jako je London School of Economics, King’s College nebo University College a Imperial College. Vedle toho máte další univerzity z tzv. Russell Group, což je britská obdoba americké Ivy League. Tam patří Cardiff, Bristol, Manchester, Edinburgh, Durham, Warwick a další velmi slušné instituce. A potom jsou ty zbývající, z nichž mít titul ani náhodou neznamená, že dostanete slušné místo a plat, z něhož byste byli schopní bez problémů splácet studentský dluh a školné. Jinak k Vaší otázce, jestli těch osmdesát univerzit v České republice je dobře, nebo špatně. Samozřejmě je to špatně, protože to jen podporuje tradiční středoevropskou posedlost tituly, kdy každý chce být „dr.“ nebo „ing.“, aby si to mohl napsat na vizitku, a současně to ohrožuje kvalitu vysokoškolské výuky. V budoucnu se podle mě bude většina zaměstnavatelů ptát, z jaké univerzity ten titul je, takže dojde k rozdělení univerzit na ty kvalitní, slušné a ty ostatní. Navíc většina mých bývalých kolegů totiž učí na více školách, aby z těch hanebných univerzitních platů alespoň základním způsobem zajistili nějaké rodinné živobytí, ale to znamená, že za týden často učí víc hodin než středoškolský učitel. Dopad na vědeckou činnost, jak si jistě dokážete představit, je děsivý. Zmoženi „věčným opakováním téhož“ ve výuce na různých školách, tito lidé už nemohou mít sílu a energii na studium, sebevzdělávání a publikační činnost. Vždycky tvrdím, že věnovat se vědě méně než čtrnáct hodin denně nemá smysl. Když k tomu připočtete čtyři hodiny přípravy na výuku, vyjde vám šestnáct hodin každodenní práce, což je snadné pro mladého vysokoškolského pedagoga, ale nedá se to vydržet celý život. Myslím, že vysokoškolský vědec a pedagog by měl pracovat tak maximálně šestnáct hodin denně.

Mělo by se české školství tím britským v něčem inspirovat?

Určitě v tom, jak naučit studenty samostatně myslet a vštěpit jim základní zručnosti při práci se získanými znalostmi. Jinými slovy, české školství by se víc mělo zaměřit na metody a metodologie různých oborů a způsoby, jak prakticky naložit s nastudovanou látkou. Ani britský model však není bezchybný, takže myslím, že je třeba kombinovat jak důraz na znalosti, tak i na metody jejich využití.

V České republice je dnes mezi nezaměstnanými celá řada absolventů vysokých škol. Potýká se s tímto problémem i Velká Británie? Čím je podle vás tento trend způsoben? A dal by se nějak zvrátit?

Samozřejmě, protože vysokoškolský titul dnes není zárukou slušného živobytí. V Británii existuje vysoká nezaměstnanost dokonce i mezi absolventy studia práv, takže o to důležitější je, z jaké univerzity ten titul máte. Do hry se navíc dostávají i další sociální faktory, které například francouzský sociolog Pierre Bourdieu kdysi popsal jako „sociální kapitál“ a „kulturní kapitál“. V praxi to vypadá tak, že talentovaným maturantům zajímajícím se o studia práv musíte říct toto: „Chcete-li nejlepší právnické vzdělání v dnešní Británii, studujte na London School of Economics. Chcete-li nejlepší právnické povolání po studiích, studujte v Oxfordu, protože tamní univerzita stále funguje jako nejlepší síť osobních i profesních kontaktů.“ Tyto kulturní a ekonomické vzorce chování jsou však stále více ovlivněné i tím, že v dnešní tzv. vědomostní společnosti studuje po maturitě na vyšších školách polovina britské populace, takže někdejší ekonomické výhody tohoto vzdělání se logicky na trhu práce vytrácejí.

U nás se už nějakou dobu vede debata o tom, zda by měl profesory i nadále jmenovat prezident. Měla by se podle vás tato tradice zachovat? Nebo by bylo lepší přejít na západní model, podle kterého jsou profesoři jmenováni přímo rektory?

Jsem jednoznačně proti tomu, aby se z profesorské hodnosti dělala takováto „státotvorná“ záležitost. Profesor je podle mě především pracovní zařazení, jak je tomu například ve Spojených státech a v poslední době stále víc i ve Velké Británii, a jeho či její prestiž by se měla posuzovat podle vědecké a pedagogické činnosti, tedy podle onoho Matoušova „podle ovoce jejich poznáte je“. Již dnes běhá po českých zemích mnoho vysokoškolských profesorů, které byste nezaměstnal ani na žádném slušnějším gymnáziu, jak jsou nemožní.

V České republice patří práva mezi nejžádanější studijní obory. Je tomu tak i jinde na světě, především pak ve Velké Británii?

Narozdíl od kontinentální Evropy je speciální studium práva v Británii poměrně mladá záležitost, což souvisí s právní kulturou a systémem common law, i když i tady existují podstatné rozdíly mezi Velkou Británií a například Spojenými státy. Právo je velmi populární, ale, jak jsem již řekl, neznamená to automaticky profesní úspěch a snadný život. Vysoký zájem o studium práv se zákonitě projevil na trhu práce, který navíc podstatným způsobem zasáhla finanční a ekonomická krize posledních let.

Říká se, že právo je minimum morálky. Ale platí toto i ve skutečnosti? Nezdá se vám někdy, že se morálka z naší společnosti – a nemám teď na mysli jen českou společnost – vytrácí a právní systém nefunguje tak, jak by měl?

Jistěže máte některé právní normy, které kopírují morální archetypy a které se někdy v odborné literatuře označují za tzv. „anthropological truisms“, tj. antropologické danosti – od vraždy přes krádež až po incest. Současně je ale třeba zdůraznit, že nelze jednoduše tvrdit, že by právo mělo být minimem morálky, protože právo zrovna tak funguje i jako způsob řešení morálních sporů. Vzpomeňte si například na to, jak soudy musí často posoudit vztah mezi právem na lidskou důstojnost a svobodu projevu a jak se v nich projevují spory o různé morální verze světa, například liberální a konzervativní nebo sekulární a náboženské.

Nemáte někdy pocit, že se příliš nezdůrazňuje vztah mezi právními vědami a sociologií?

Ano, ale nezdůrazňuje se jen mezi některými právníky nebo politiky. V dnešní právní vědě je ale naprosto nepředstavitelné, že by právní vědec neznal základy a metody sociálních věd, a to přesto, že právní věda má v mnoha ohledech často blíž k vědám humanitním než sociálním.