Kulatý stůl SKAV a EDUin: Celospolečenská diskuse se bez dětí neobejde

Bez-názvu-1

Výrok ministryně školství o tom, že bychom děti neměli zatahovat do celospolečenských diskusí, je bez dalšího vysvětlení ne úplně pochopitelný. Škola je právě tím místem, kde by se děti měly dozvídat o tom, co společností hýbe, co ji utváří, měly by si osvojovat dovednost uvažovat v pluralitním modu, pochopit, co to je demokracie a jak ji vytvářet. Škola má tuto povinnost vepsánu do svého společenského zadání a na řadě míst přímo do kurikula. Měla by být samozřejmě bezpečným místem pro takový rozvoj, což ale nelze vždy konstatovat. Na tom se shodli účastníci posledního Kulatého stolu SKAV a EDUin, který proběhl 18. 2. v aule ZŠ Vodičkova v Praze (ZDE). Shrnutí ČTK, které vyšlo na Týden.cz, najdete ZDE.

Mezi účastníky panelu panovala tentokrát relativně velká shoda. Andrea Baumannová, učitelka, z Gymnázia a Obchodní akademie Hodonín, Jaroslav Jirásko, ředitel ZŠ K. V. Raise v Lázních Bělohrad a zástupce Asociace ředitelů ZŠ, Salim Murad, politolog z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity,  Michal Musil, ředitel Gymnázia J. Palacha v Praze a místopředseda Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska,  Jiří Raiterman, učitel a garant vzdělávacích programů Centra současného umění DOX i Michal Řezáč, předseda sdružení Občankáři.cz vidí školu jako místo, které nejen že má možnost, ale dokonce povinnost být bezpečným prostředím, v němž se mohou děti učit stát se občany v pravém slova smyslu. Škola by měla být tím místem, které dokáže jednak pěstovat v dětech jejich vlastní vztah k demokratickému zřízení, jedním z jehož základních pilířů je také otevřená diskuse. Je také tím místem, které může do značné míry korigovat a vyvažovat často vychýlený mediální diskurs a učí své žáky orientovat se v něm, hodnotit informace a postoje a vytvářet si svůj vlastní názor.

Existuje nicméně celá řada úskalí, které tuto roli školy ztěžují. Jaroslav Jirásko zmínil zejména potřebu přizpůsobit témata a jejich podání věku dětí, což může být zejména na základních školách problém. Nejvíce závisí na nadání a dovednostech učitele, zda je toho schopen. Pan Jirásko také zmínil, že zásadní mohou být postoje rodičů, byť sám nemá zkušenost s tím, že by rodiče masivně ovlivňovali školu v tom, jaká témata má či nemá s dětmi otevírat. Jde podle něj spíše o individuální případy, často ale směřující proti duchu demokratického uvažování či jen obyčejné slušnosti.

Paní Baumannová potvrdila, že učitel musí být schopen obstát jak možnému tlaku rodičů, tak tlaku určitého většinového úzu, který se, jako v případě současné vlny imigrace do Evropy, může vytvořit. Její termín „pedagogické statečnosti“ dobře vystihuje nedílnou součást poslání, které učitel ve škole má.

Salim Murad, který připravuje budoucí učitele, poukázal na fakt, že vysoké školy jednak nemají s ohledem na omezení financování možnost se zabývat individuální přípravou učitelů, což je v souvislosti s tématem zcela zásadní pro jejich dovednost vypořádávat se s kontroverzí, která je ve školách čeká. Upozornil ale také na pasivitu studentů pedagogických fakult a jejich zcela minimální ochotu sbírat zkušenosti v zahraničí, což vede k dalšímu prohlubování izolace patrné v celé české společnosti. Jako hlavní příčinu vidí tristní jazykovou vybavenost budoucích učitelů.

Michal Musil poukázal z pozice ředitele gymnázia na důležitost představit žákům různé koncepty uvažování a nevnucovat jim názor, neboť sami dávají jednoznačně najevo, že si chtějí svůj postoj vytvořit sami. Na řadě příkladů, které jejich škola aplikuje v praxi, ukázal, že je třeba určité vynalézavosti, aby žáci dokázali prohlédnout často manipulativní mediální clonou, jako například v tématu uprchlictví.

Zkušenost v roli učitele základů společenských věd i zástupce profesního sdružení poskytl i Michal Řezáč. Jednak poukázal na agresivitu a hysterii, kterou vyvolal počin sdružení, které vydalo metodiku pro učitele k práci s žáky nad tématem uprchlictví. Stejně jako v případě materiálu Úřadu vrchního komisaře OSN pro uprchlictví, který byl oficiálně odmítnut ministryní školství (byť se ministerstvo po celou dobu na jeho přípravě účastnilo) a jenž byl nazván prezidentem ČR „idiotským a bolševickým“ šlo o demagogický postoj části veřejnosti, která s materiálem pravděpodobně nikdy nepřišla do styku. Mezi vzděláváním a reprodukcí demokracie vidí velmi silný vztah. Potvrdil, že je třeba vést žáky k tomu, že pokud nebudou demokracii hlídat, někdo jim ji jednoho dne ukradne.

Jiří Raiterman na vlastní zkušenosti ilustroval, že na některých školách musí učitelé stát proti často otevřené obhajobě postojů, které jsou z hlediska demokratické povahy společnosti velmi kontroverzní. Zároveň, na příkladu programů a materiálů centra DOX, ukázal na možnosti, které učitelé mohou využít k tomu, aby posílili vzdělávání v průřezových oblastech. Jak ale sám přiznává, jde o ty učitele, kteří sami chtějí.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz