Lidové noviny: Až jednou učitelé procitnou…

ilustrační foto by Joe Brusky (flickr.com) (CC BY-NC 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 24. 2. v Lidových novinách pod názvem Až jednou učitelé procitnou… Shrnout se dá do těchto dvou vět: Čeští učitelé by měli stávkovat za lepší podmínky k práci. Ještě předtím by se na sebe měli podívat do zrcadla.

Oběti nízkých platů. Oběti vrtkavé společenské prestiže a zneuznání vlastní práce. Oběti neustálých a nekonečných reforem, oběti nekompetentních zřizovatelů. V souvislosti s tragickým případem učitelky střední průmyslové školy v pražských Malešicích se také začalo mluvit o tom, že jsou bezbrannými oběťmi šikany. Čeští učitelé.

Nejchudší učitelé v OECD

Některá fakta, která vedou k tomu, vnímat učitele jako oběti (případně na sebe roli oběti brát), je nutno prostě konstatovat. Jak upozornil Daniel Münich z think tanku IDEA ve své studii, s ohledem naměřitelné výsledky vzdělávání (rozumějte testy) v poměru k průměrnému platu jsou čeští učitelé nejhůře odměňovaní pedagogové mezi hospodářsky rozvinutými zeměmi OECD. Tedy společně s ostatními zeměmi bývalé habsburské monarchie. Je to jakési zvláštní dědictví, zvyk, že učitel pracuje za stravu a byt. Budiž učitelům přiznáno právo cítit se poškozeni tím, že jsou na spodních platových příčkách mezi těmi Čechy, kteří mají diplom z vysoké školy.

Je také pravda, že české školství prochází už dvacet pět let vývojem, který sice nepostrádá smysluplné zadání a dobrý kurz, ale u kormidla se už vystřídalo tolik lidí, že je těžké si je všechny pamatovat, přičemž těm, které si pamatujeme dobře, byste většinou nesvěřili do správy ani šlapací autíčko, natož vzdělávací systém.
Ne každý zřizovatel je jistě reinkarnací Masaryka a ne vždy jejich uvažování vede cestou k rozvoji vzdělávání. Tam, kde vzdělávání znamená uspokojit potřebu vlivných a mocných, nezbývá učitelům než pedagogická statečnost, terminus technicus Andrey Baumannové, učitelky z hodonínského gymnázia.

A konečně, ano, učitelé musejí čelit vysoké psychické zátěži dokonce i tehdy, kdy se neděje nic zvláštního, kdy je jejich žáci neterorizují dementním způsobem, který předvedli mladí „hrdinové“ třebešínské průmyslovky. Kdo nezažil, neví, že odučit denně pět šest hodin je zátěžový trénink koncentrace, duchapřítomnosti, vynalézavosti, řešení problémů a mnoha dalších „skills“. Tedy v případě, že svou práci jako učitel berete vážně.

Už jen souhrn těchto konstatování zakládá právo učitelů na frustraci. Být frustrovaný ale ještě neznamená považovat se za oběť. Reakcí na frustraci může být v podstatě buď jen rezignace, nebo odpor. Slovenští učitelé nedávno ukázali, že existuje i jiný způsob vypořádání se s frustrací, která má výše uvedené parametry. Ačkoliv těch, kdo skutečně vstoupili do stávky, je z hlediska absolutního počtu učitelů a škol doslova jen pár procent, i tak se jim podařilo vzbudit dojem, že jim o něco jde. A to jak na domácí politické scéně, tak za hranicemi.

Vytáhnout nabroušené propisky

„Medvědi nevědi, že tůristi nemaj zbraně, až jednou procitnou, počíhají si někde na ně,“ zpíval kdysi Ivan Mládek. Čeští učitelé jsou možná v roli takových imaginárních medvědů. Také asi zatím nevědí, že oni jsou ti, kdo drží stát v hrsti. Jen si představte, co se stane, když jednoho rána neotevřou školy. Fakt, že děcka neproberou členovce, zlomky a shodu podmětu s přísudkem, rozhodně bude palčivou otázkou toho dne. Zavřené školy totiž znamenají v podstatě odstávku většiny dalších společenských systémů, protože když nemáte kam dát děti, musíte zůstat doma, respektive nějak je zaopatřit. Jako trochu nadnesená paralela se nabízí blackout.

Ale třeba ne. Třeba už učitelé vědí a uměli by osedlat stát a vytáhnout nabroušené propisky s červeným inkoustem, aby mu do shrbených zad vryli poznámku a trojku z chování. Možná to nedělají proto, že si sami nejsou jisti tím, že jsou skutečně společenským otloukánkem. Možná tuší, že kdyby se odhodlali a hodili biblickým kamenem, schytali by pěknou spršku. Není totiž úplně jednoduché tvrdit, že čeští učitelé jsou bezvýhradně ženami a muži na svých místech. Příkladů se dá v poslední době najít, ať už je to ředitelka Střední školy vinařské ve Valticích, nebo vedení oné průmyslovky, kde žáci dlouhodobě týrali svou angličtinářku. Cílená snaha dělat z dětí nástroj propagandy, vedle toho naprostá netečnost k tomu, jaké klima ve škole panuje a jaké to má důsledky.

Především jejich boj

Čeští učitelé by měli v prvé řadě přiznat, že veřejné vzdělávání je res publica, věc veřejná, s přesahem za hranice škol i aktuálního letopočtu. Měli by umět přiznat, že kromě příkoří, která se jim dějí, mají problém sami se sebou, ať už je to fakt, že studium učitelství nepřitahuje ty akademicky nejlepší, že inovacím se ve vzdělávání v porovnání s jinými oblastmi lidské činnosti příliš nedaří, že definice toho, co to je vzdělávání, je naprosto otevřená, nikoliv definovaná jejich studiem na pedagogické fakultě někdy před třiceti lety. Měli by si přiznat, že někteří z nich ve školách skutečně být nemají. Hned potom by měli vstoupit do stávky a požadovat – zcela po právu – důstojné podmínky odpovídající důležitosti jejich práce. Je to především jejich boj, a pokud mají pocit oběti, měli by se ho co nejrychleji zbavit.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz