Lidové noviny: Stát začne šetřit na inkluzi

(c) Kateřina Lánská, EDUin

Přečtěte si text Jitky Polanské a Barbory Cihelkové, který se věnuje aktuálnímu záměru omezit finanční zdroje na asistenty pedagoga ve školách. Podle analýzy ministerstva školství je totiž školy nevyužívaly efektivně. Text vyšel 5. 12. v Lidových novinách.

Podpora společného vzdělávání všech dětí neboli inkluze není úplně levná záležitost. Ze státního rozpočtu dosud ukrojila dvě miliardy. Nejvíc financí putovalo právě na pedagogické asistenty. Jejich úvazky podle analýzy ministerstva školství vyšly za první rok fungování inkluze na 1,35 miliardy korun. Ministerstvo proto připravilo úpravu vyhlášky, která upřesňuje, z jakých důvodů může škola asistenta využít. „Cílem není počet asistentů omezit. Novela vyhlášky ale nově umožňuje jejich zařazení do dvou platových tříd podle toho, jaké činnosti u žáků vykonávají,“ vyjádřilo se pro Lidové noviny ministerstvo školství s tím, že hlavním cílem je zefektivnění vynakládaných prostředků. Stát by měl například přestat financovat takzvanou nepřímou pedagogickou činnost asistentů, která je vyhrazena pro kontakt se sociálně vyloučenými rodinami žáků. A v jedné třídě už by neměli být asistenti až čtyři jako dosud, ale maximálně tři. Vláda novelu schválila, v platnost by měla vejít během následujících dnů.

Asistenti nejsou novinkou 

Kdo asistenti pedagoga vlastně jsou a jakou práci dělají? Ve školách se neobjevili až s podporou inkluze, jak se mnozí domnívají. Vposledním roce jich ovšem hodně přibylo, a to díky změně v jejich financování. Mnoho škol je teď proto vehementně a někdy i marně hledá.

Asistenti (častěji ovšem asistentky) se ve školách věnují dětem s poruchami učení či chování a tělesnými i mentálními handicapy. Díky nim mohou tyto děti chodit do školy blízko domova. Jejich spolužáci poznávají vrstevníky jiné, než jsou oni sami, a učí se s nimi vycházet. „Asistentka hodně pomohla Tomášovi, ale zároveň i celé třídě. Jeho spolužákům zařídila kurz komunikace, aby na něj uměli reagovat. Vztahy ve třídě byly i díky tomu dobré. Výhoda byla i to, že Tomáš do školy přišel hned jako prvňáček, když jsou děti ještě otevřené a bezelstné,“ říká Petra Jandová, maminka chlapce s autismem.

Na první pohled to vypadá, že asistent pedagoga je hlavně asistent žáka. Většinu času tráví s ním a jeho každodenní vedení dítěte rozhoduje o tom, jestli se žák se speciálními vzdělávacími potřebami bude moci vzdělávat v běžné škole. „Mám na starosti Martina, chlapce v šesté třídě,“ říká Ilona Pozníková, která se na tuto práci rekvalifikovala po dvaceti letech na poště a pracuje na základní škole v Pelhřimově. „Martin je chytrý a zajímá se o hodně věcí, ale potřebuje někoho, kdo by mu pomáhal udržet pozornost u toho, co se probírá, i praktickou nápovědu, jak se vypořádat s některými úkoly, jako je například rýsování. Taky mu kontroluju, zda má potřebné pomůcky, a vodím ho do tříd a na oběd.“

Spolupráce asistenta s učitelem je ale naprosto zásadní. „Působí spolu v jedné třídě, a když mezi nimi není souhra, když si třeba jen lidsky nesednou nebo je učitel z přítomnosti jiného dospělého ve třídě nesvůj, nemůže to fungovat, i kdyby byl asistent sebekompetentnější,“ říká Vladimír Foist, expert pro inkluzivní vzdělávání z Úřadu vlády ČR. „Tento aspekt začleňování asistentů do škol se zatím moc neřeší.“

V roce 2014 měla podle Týdeníku školství zkušenost s asistenty čtvrtina běžných českých škol. Ministerstvo školství eviduje přítomnost asistentů na školách od roku 2011. Starší data nejsou k dispozici, ale odborníci i pamětníci říkají, že první asistenti přišli do českých škol na konci devadesátých let. Možnost souběžného působení dvou pedagogických pracovníků v jedné třídě byla ustanovena v roce 1997 vyhláškou o speciálních školách a speciálních mateřských školách. Jako asistenti pedagoga působili v té době mladí lidé vykonávající náhradní vojenskou službu – takzvaní civilkáři.

Postavení asistentů pak upravil školský zákon z roku 2004, účinný od roku 2005. Do roku 2005 nebyli placeni ze státního rozpočtu, ale z grantů pro školy, případně z grantů neziskových organizací. Někdy plat asistentůmhradili rodiče. V tomto případě se jejich status označuje jako „osobní asistent“. Mohlo to vypadat například takto: „První dva roky jsme asistenty pro syna Tomáše získávali přes neziskovou organizaci a platili ze svého,“ říká Petra Jandová. „Třetím rokem škola asistentku částečně zaplatila a my jsme plat dorovnali sponzorským darem. Naše asistentka Alena se posléze více integrovala do školních aktivit, až dostala plný úvazek hrazený školou. My jsme jí jen dávali něco na přilepšenou.“

Všichni do spádové školy 

Školský zákon účinný od 1. ledna 2005 přinesl změnu. Stanovil, že všechny děti, včetně těch se speciálními vzdělávacími potřebami, mají právo na přijetí ve spádové škole. Již dvanáct let je škola povinna žáka nejen přijmout, ale i zajistit maximální možnou podporu jeho vzdělávání – včetně asistenta, pokud pedagogicko-psychologická poradna vyhodnotí, že to jeho kondice vyžaduje. Ministerská vyhláška z téhož roku k tomu dodala, že škola může na plat asistenta čerpat ze státního rozpočtu.

Tuto povinnost ale školy často neplnily, protože s penězi to dost vázlo. Školám je přidělovaly kraje, často ale velmi skromně, takže pokryly třeba jen dvě hodiny práce asistenta denně. Zbytek na dorovnání platu musel ředitel najít někde jinde a někdy nezbylo než sáhnout do rozpočtu na osobní hodnocení učitelů. To samozřejmě nebyl populární krok. „V letech 2014 až 2016 se na naší škole podařilo ze státního rozpočtu zaplatit pouze 62 procent nákladů na asistenty. V roce 2014 to bylo pouze 46 procent. Celá řada škol na tom byla podobně a jako ředitelé jsme řešili složitý úkol, jak tuto činnost dofinancovat z ostatních zdrojů. V našem případě v uvedeném období přispěl zřizovatel a zbytek se dočerpal z projektů a grantů,“ potvrzuje Vladimír Foist, bývalý dlouholetý ředitel základní školy.
Za takové situace většina škol o děti, které potřebovaly asistenty, nestála a odmítavý postoj byl zdůvodňován tím, že „nejsou peníze“, případně že nejsou peníze a třídní učitelka si speciálního žáka netroufá vzít do třídy.

Zásadní systémovou změnu přinesla novela školského zákona, která vstoupila v platnost před rokem, 1. září 2016. Školy nyní mají na financování platů asistentů nárok, a to v plném rozsahu jejich zapojení. Finanční podpora jde za žákem se speciálními vzdělávacími potřebami na jakoukoli školu, zatímco před tímto datem ji dostávaly plně nárokově jen speciální a praktické školy.

Tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová pojmenovala v článku týdeníku Respekt problém i jeho řešení následovně: „Praktická škola dostávala na dítě od státu automaticky víc peněz než běžná základní škola. Rodič navíc neměl jistotu, že dítě na běžné škole podporu skutečně dostane. I když o ni škola a rodiče žádali, kraj mohl rozhodnout, že třeba zmíněného asistenta nepřizná. Praktickým a speciálním školám žádné prostředky nebereme. Podle nového zákona dáváme jen stejné peníze na dítě, ať je v běžném, nebo speciálním školství. To je spravedlivé.“

Asistentem za 18 tisíc hrubého 

Na konci školního roku 2016/17 působilo na veřejných základních a středních školách 11 038 asistentů pedagoga, přepočítáno na plné úvazky. Mnoho z nich ale plný úvazek nemá, takže celkový počet je vyšší. Tabulkové ohodnocení plného pracovního úvazku je kolem 18 000 korun hrubého. Asistentům je ale často nabízen pouze úvazek částečný, a to v závislosti na diagnóze dítěte. Kromě slabého finančního ohodnocení je tu i nejistá perspektiva. Většina asistentů má pracovní smlouvy na dobu určitou. Pedagogickopsychologické poradny a speciálně pedagogická centra totiž speciální vzdělávací potřeby dětí periodicky přezkoumávají a od jejich dobrozdání se využití asistenta pedagoga odvíjí. Není divu, že mnoho škol asistenty hledá těžce.

Plat je nízký, ale nároky poměrně vysoké. Asistent pedagoga musí mít střední vzdělání s maturitou a odpovídající pedagogické vzdělání – střední, vyšší odbornou nebo vysokou školu zaměřenou na pedagogiku, nebo alespoň kvalifikační kurz pro asistenty pedagoga. O tuto práci se hlásí i šikovní lidé, ale pak záleží na šikovnosti ředitele a jeho možnostech, zda se je podaří na škole udržet. „Najít kvalifikované lidi se nám celkem dařilo. Snažili jsme se jim nabídnout nějakou perspektivu a jejich náročnou práci jim zpestřit, zapojit je do týmu i života školy. Doplňovali jsme jejich úvazek jinými školními aktivitami, které mohli pokrývat,“ říká Vladimír Foist. „Dobrou zkušenost jsem měl se studenty pedagogických fakult, i když bylo jasné, že jejich působení v této roli bude pouze dočasné.“

Takovou dočasnou asistentkou je i Julie Medová. Na konci září začala na základní škole na pražském Chodově. „Až dostuduji, chtěla bych sem nastoupit na místo školní psycholožky, která bude končit. Ještě mi chybí diplomová práce, tak mi paní ředitelka nabídla, jestli si nechci oťukat terén ve škole jako asistentka pedagoga. Což byl dobrý nápad.“ Julie pracuje jako sdílený asistent na plný úvazek za 17 250 korun hrubého. „Pomáhám třem dětem ve třech různých třídách. Vkaždé třídě je tu minimálně jedno dítě, které nějakou míru asistence potřebuje.“ Možná by pedagogické fakulty mohly vysílat studenty v posledním ročníku na praxi právě jako školní asistenty. Studenti by tak získali potřebné kompetence, které jim často po ukončení školy chybí, a stát by ušetřil.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz