Lidové noviny: Ústní zkoušky ve Francii neexistují

ilustrační foto by Ripon College (flickr.com) (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme rozhovor Lenky Polákové s Lenkou Švecovou, která působí jako odborná asistentka laboratoře LEPMI na Univerzitě Josepha Fourriera v Grenoblu, kde se zabývá výzkumem recyklace a separace kovů, o odlišnostech vysokoškolského studia ve Francii a u nás. Text vyšel 5. 12. v příloze Akademie Lidových novin.

Ve studentském městě pod Alpami, Grenoblu, přednáší posluchačům prestižní Univerzity Josepha Fourriera o životním prostředí, recyklaci a chemické bezpečnosti. Jak vidí Lenka Švecová studenty ve Francii a v čem se francouzský systém výuky a zkoušení liší od českého?

Na své diplomové práci jste pracovala v Ales na jihu Francie. Jak vás tam přijímali?

Fungovali jsme pospolu s Francouzi i s lidmi ze zahraničí. Měla jsem tam kolegu a kolegyni z Peru, z bývalých francouzských kolonií – Tuniska, Alžírska, občas se tam vyskytl i někdo ze Spojených států, Španělska, Irska. Francie tak možná navenek nepůsobí, ale je velmi otevřená. Když člověk umí jazyk, nemá problém, přízvuk vám odpustí. Po dopsání diplomové práce jsem požádala o doktorské stipendium na ambasádě. A uspěla jsem. Když jsem dělala doktorát, byla jsem vždycky půl roku od září do února v Praze a od února do konce léta ve školevAles nedalekoNimes. Poslední léto jsem tam už zůstala. Líbilo se mi tam jak z vědeckých, tak osobních důvodů, se všemi jsem si rozuměla.

Na čem jste ve Francii pracovala?

Zpočátku jsem se zabývala absorpcí kovů materiály biologického původu. Akovůmse věnuji dosud. Zkoumám možnosti jejich recyklace metodami šetrnými k životnímu prostředí. Jde například o recyklaci elektronických přístrojů – telefonů, počítačů nebo třeba baterií.

Jak jste se dostala na univerzitu Grenoble Alpes, která patřímezi dvě stovky nejlepších vysokých škol na světě?

Když chcete ve Francii získat tuto pozici, musíte se především přihlásit na jednou ročně vypisované národní zkoušky, takzvané kvalifikace. K tomu musíte předložit podrobný životopis, seznam publikací, doložit zkušenosti s přednášením. Každý obor má svou komisi. Ta si prohlédne kandidáty a rozhodne, kdo z nich se o danou pozici může ucházet. Těmito zkouškami jsem tedy musela projít i já.

Takže se o místo neucházíte rovnou na konkrétní škole?

Ne. Kvalifikační zkoušky probíhají na celonárodní úrovni. Kdo kvalifikací projde, může se potom ucházet o konkrétní místa na jednotlivých univerzitách. Výběrová kvalifikační řízení jsou dvoukolová a není výjimkou, když se o danou pozici uchází něco mezi dvaceti a třiceti kandidáty. Z nich si komise vybere uchazeče, které by chtěla poznat blíže, a pozve je na ústní pohovor. Každý takový kandidát si připraví prezentaci o sobě, svých zkušenostech a budoucímvýzkumném a pedagogickém projektu. Na základě těchto pohovorů výběrová komise rozhodne, který z kandidátů se na dané místo nejvíc hodí.

Vy jste kmenovým zaměstnancem školy, nebo s ní spolupracujete externě?

Jsem zaměstnanec univerzity a mám status francouzského státního úředníka, což je takové francouzské specifikum. Vlastně mám jisté pracovní místo až do důchodu, což je poměrně příjemná situace, především v současné době. Každý pedagogický pracovník, který uspěl v tomto výběrovém řízení, má poté povinnost odučit 192 hodin za rok. Vychází to z toho, že pracovní rok má 1600 hodin, pedagogický pracovník by měl polovinu času věnovat vědě, polovinu přednášení. Na jednu hodinu odučenou prezenčně jsou tři hodiny přípravy, takže to vychází na necelých 200 hodin ročně. Pokud člověk odpřednáší více hodin, je mu to poté proplaceno navíc jako přesčasové hodiny.

Jací jsou studenti, kterým přednášíte?

Úplně jiní než my v jejich letech. Ale to, myslím, platí i o současných studentech v Česku. Je to prostě jiná generace. Za nás byly běžné klasické přednášky, profesor psal na tabuli křídou a my jsme to opisovali. Dnes studentům látku podáváme formou prezentace, kterou jim ještě po přednášce poskytneme v elektronické verzi. Ale ukazuje se, že to není úplně nejlepší řešení. Studenti se totiž stávají velmi pasivními a výsledkem může být, že tráví více času na svém mobilním telefonu než posloucháním přednášky. Mám pocit, že dnešní studenty přednášky příliš nezajímají. Při cvičeních jsou daleko aktivnější, když si mohou věci osahat, manipulovat s nimi. A v laboratořích je to baví víc. Je to i tím, že si nepíšou kontinuálně poznámky, jako jsme si psali my. Někteří mí kolegové proto slidy úplně eliminovali a vrátili se k psaní na tabuli.

Jakou roli hraje ve francouzském vysokoškolském vzdělávání praxe?

Dost podstatnou. Francouzští studenti tráví během studia hodně času na odborných stážích ve firmách a ve vědeckých laboratořích, dohromady téměř dvanáct měsíců za celé studium, což je oproti českému systému výrazný rozdíl. I diplomové práce vypracovávají ve firmách a není výjimkou, že firma poté studenta i zaměstná.

 Jak probíhají zkoušky? Prožívají vaši francouzští studenti zkouškové období podobně jako ti čeští?

Je to zásadní rozdíl oproti českému školství, ve Francii jsou všechny zkoušky písemné. Neexistuje ústní zkoušení. Nejspíš to pramení z pověstného francouzského rovnostářství. V případě ústního zkoušení totiž nemůžete všem studentům položit stejnou otázku a to znamená, že někteří mohou dostat lehkou a jiní složitou, což je nepřípustné. Navíc také neexistuje písemný záznam takové zkoušky, což může být problematické, pokud by se chtěl student odvolat. Na zkoušku si studenti mohou přinést své materiály. Telefony jsou samozřejmě zakázané. Na jednu stranu si můžete říct, že je to jednoduché, ale snažíme se zkoušky koncipovat tak, aby naši studenti i přes možnost použít připravené materiály museli přemýšlet. Ten, kdo se na zkoušku nepřipravoval, pak obvykle neuspěje. Další zvláštností oproti českému systému je, že zkoušky se nedají opakovat.

Neúspěch u zkoušky tedy automaticky znamená vyhazov?

To ne. Pokud máte špatnou známku, musíte pak v jinémpředmětu dostat dobrou a dosáhnout dobrého průměru, což je hlavní kritérium úspěchu. Známkuje se od nuly do dvacítky. Dvacítka je nejvyšší známka, která se ovšem uděluje pouze výjimečně.

Jsou studenti zvyklí pracovat individuálně?

Nejsou, není pro to prostor a není to ani dané kulturně. Jsou zvyklí pracovat na projektech ve dvojicích nebo trojicích. Jeden bývá hlavou a druhý rukama, jeden více přemýšlí a počítá a říká tomu druhému, co má dělat.

Naučí se vůbec pracovat také sami za sebe?

Ze začátku mě to také napadalo, je to zkrátka jiný styl práce, než na jaký jsme zvyklí my. Někomu to vyhovuje a někomu méně, ale obecně si myslím, že je schopnost společné práce důležitá a v budoucnu ji studenti zúročí. Z praktického hlediska také není možné provádět laboratorní cvičení individuálně, na to nemáme prostory ani dostatek pedagogů. Zpětně si tak uvědomuji, jaký to byl v Čechách luxus, když jsme v naprosté většině pracovali v laboratoři individuálně. Při laboratorní výuce studenty hodně pozoruji a snažím se vybírat ty, kteří by se hodili na postgraduální studium. Laboratoře mám ráda, protože jsem se studenty v přímém kontaktu. Existuje tam větší provázanost mezi vyučujícím a posluchači. Přednášení je promě naproti tomu zdrojemstresu.

Proč? Je tak těžké studenty zaujmout?

Umění dobrých přednášek netkví jen v jejich obsahu, ale i ve způsobu jeho podání. Musíte všechno správně vysvětlit, najít ta správná slova, zaujmout. Na tuto pedagogickou činnost se vždy snažím dobře připravit, ale objektivně si myslím, že nejsem rozený pedagog a bohužel je tady také problém kvantity, která někdy bohužel převáží nad kvalitou. Na druhou stranu mi přináší uspokojení, když vidím, že přednáška dobře proběhla, pokud se studenti ptají a reagují na moje otázky. Jsou ale chvíle, kdy se neptají vůbec, člověk je z toho trochu otrávený, protože má pocit, že to studenty nezajímalo. Přitom stát před nimi dvě hodiny a mluvit k tématu je velmi vyčerpávající i fyzicky. Snažím se to dělat nejlépe, jak mohu, používat hodně příkladů, aby to bylo zajímavé.

Jste maminkou dvou dětí. Dá se ve Francii vědecká kariéra skloubit s mateřstvím snáze než v Česku?

Osobně si myslím, že francouzský systém je lepší. Mateřská je tam šest týdnů před porodem a deset týdnů po porodu. Žena pobírá plný plat. Potom si může vybrat, jestli půjde na rodičovskou dovolenou, nebo zpátky do práce. O dítě se starají ve státních nebo soukromých jeslích nebo péči přebírají chůvy. S jejich financováním pomáhá stát, je to kontrolované. Chůva je vlastně můj zaměstnanec, já deklaruji, kolik jsem jí zaplatila. Stát potom za mě zaplatí dávky a všechny odvody. Matka se tak vlastně vrací do práce a zároveň dává práci někomu dalšímu, kdo by měl problém si ji jinak najít. Chův je dost, člověk si vybere takovou, se kterou si rozumí. Jsou to zkušené ženy, které svou práci dělají třeba dvacet let. Smladším synem jsem pak zůstala rok doma. Rozhodně toho nelituji, ale zároveň jsem se po roce strašně ráda vracela do práce.

Během rodičovské dovolené vám zaměstnavatel držel místo?

Ano, to je zákonná povinnost a ten rok se započítává i do tří let nutných pro postup v akademickém kariérním řádu. Navíc když žádáte třeba o speciální grantový program pro mladé vědce, o který můžete žádat pouze do deseti let od obhajoby doktorátu, doba strávená na mateřské dovolené se vám do něj také počítá. Nejsem tedy penalizována za to, že jsem se synem zůstala nějakou dobu doma. Původně platily tyto výhody pro oba rodiče, ale ze sociologických výzkumů jasně vyplynulo, že tatínkům v kariéře rodičovství prospívá, zatímco maminkám škodí. A že je tedy ženy potřeba ve skloubení mateřské a profesní role více podpořit. Proto tyto výhody stát omezil a nyní platí jen pro matky.

V případě ústního zkoušení nemůžete všem studentům položit stejnou otázku. Někteří by mohli dostat lehčí, což je nepřípustné.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz