Školní poradenství v praxi: Přála bych si, abych mohla mluvit o své zemi a tradicích

Publikujeme rozhovor Michala Kaderky s Fatimou Rahimi, který vyšel v časopise Školní poradenství v praxi č. 3/2017. Jaké jsou její zkušenosti coby dcery afgánských migrantů s českým školstvím? Podívat se můžete také na rozhovor Martina Veselovského s Fatimou Rahimi na DVTV, ZDE.

Fatima Rehimi se narodila v roce 1992 v Afghánistánu. Otec byl učitelem perštiny ve škole a maminka zůstala podle místní tradice v domácnosti. Po uzavření afghánských univerzit a škol musela rodina emigrovat. Prodala veškerý majetek a vydala se na cestu. Peníze pro převaděče vystačily do České republiky, kam rodina přišla v roce 2000, pouze se základními věcmi. Fatimě Rahimi bylo devět let, když nastoupila poprvé v životě do školy. Nyní studuje na FHS UK kulturní a duchovní dějiny Evropy a na FF UK dějiny a kulturu islámských zemí a íránistiku, píše pro Deník referendum a je feministkou.

Můžete si vzpomenout, jak vypadal váš první kontakt s českou školou?

Na konci roku 2000 jsme byli umístěni na měsíc do přijímacího tábora ve Vyšších Lhotách, pak jsme strávili devět měsíců v přijímacím táboře v Zastávce u Brna. Zde probíhaly pouze intenzivní kurzy češtiny pro dospělé a děti se učily základům čtení a psaní. Některé děti zůstávaly v přípravce tak dlouho, dokud nějaké základy psaní a čtení nepochytily. Nešlo ani tak o češtinu, ale jen o základy gramotnosti. Z integračního tábora jsme byli přeřazeni do ubytovacího střediska ve Zbýšově u Brna. Tam jsem nastoupila do základní školy, bylo to v mém životě vůbec poprvé. A protože byl problém s propočtem kalendáře z perského na gregoriánský, nastoupila jsem v devíti letech do šesté třídy.

To si nikdo nevšiml, že jsou děti ve třídě evidentně starší? Byly ve škole i další děti cizinců?

Jsem malá od přírody, takže to nikomu divné nepřišlo. A ano, ve škole byly i další děti, do třídy se mnou chodila ještě Ukrajinka a Afghánka, nicméně ne všechny třídy měly cizince.

Jak probíhalo začlenění do třídy?

Bylo na každém učiteli, jak se k nám postavil. Každopádně žádný učitel nezohledňoval, že neumíme vůbec nic, a počítalo se s tím, že umíme všechno. Měli jsme úplně skvělou češtinářku, která nás chválila za maličkosti, vůbec jsem se nebála vstát a velmi špatnou češtinou mluvit před ostatními dětmi. A dostala jsem pak za jedna. Naopak učitelka přírodopisu přišla, odpřednášela látku a nezajímala se, zda jsem něco pochopila. Když jsem měla test, tak jsem se učila zpaměti. Úplně všechno, a vůbec jsem nechápala, co jsem se učila. Musela jsem prostě navázat na učivo ostatních dětí. Podobné to bylo v dějepise, mnohem jednodušší to ale bylo v matematice. V osmé třídě už jsem ale dosáhla na vyznamenání.

Takže i přesto, že škola byla v blízkosti ubytovacího střediska pro cizince, se zdejší výuka a přístup nijak nelišily od jiných škol?

Ne, nic speciálního se nedělo. Byla jsem ale ráda, nechtěla jsem žádný speciální přístup. Učitelé postupovali, jako bychom tam nebyli. Měla jsem pocit, že jsem zapadla, nestála jsem o pozornost. Byla to pro nás známka toho, že nás berou.

Jak škola komunikovala s rodiči?

Škola s rodiči nikdy nekomunikovala, protože ve škole nebyl nikdo, kdo by uměl náš jazyk. Jediné informace, které rodiče o škole měli, byly ode mne. Škola komunikovala s táborem pouze v případě, že nastal u některých dětí z ubytovacího střediska vážný problém.

Jak se k vám chovaly ostatní děti?

Ve škole si nás děti nevšímaly, protože jsme neuměli jazyk. Ale neubližovaly nám a to nám zpočátku stačilo. Ale děti z jiných ročníků na nás volaly „Cigáni!“ a my nechápali, co je to za nadávku. Vůbec jsme jí nerozuměli. Na gymnáziu v Šumperku už mě ale za cizinku nebrali, a to jsem byla jedinou cizinkou ve škole. Na gymplu chodila na třídní schůzky i maminka, které jsem překládala.

Takže jsou naši žáci a studenti ve skutečnosti mnohem tolerantnější, než jak se projevují na sociálních sítích?

Před více než deseti lety byla jiná situace. Dříve nikoho nezajímal náš příběh, prostě jsem tu byla a basta. Až když jsem starší, tak se více s bývalými spolužáky o naší rodině a cestách bavíme. Ani učitele nenapadlo, když řešil současnou situaci v Afghánistánu, aby se mě zeptal na mé osobní zkušenosti. Tehdy jsem ale byla ráda a vyhovovalo mi to, protože jsem se necítila jako někdo cizí.

Co byste nyní s odstupem času učitelům doporučila?

Když jsem chodila do školy já, tak byla situace opravdu jiná. Normálně bych doporučila přístup mých učitelů, kteří nedávali před spolužáky najevo, že jsem jiná a že potřebuji například pomalejší tempo, protože mi to vyhovovalo. Každý je samozřejmě jiný a má jiné potřeby. Já jsem chtěla hlavně zapadnout. Dnes ale panuje hysterie kolem uprchlíků, islámu i lidí z mimoevropských zemí. Možná bych doporučila, aby se učitel před výukou o tradicích islámu či situace v Sýrii, Afghánistánu a podobně ptal i dětí ze zemí, o kterých zamýšlí mluvit. Chtěla bych, aby se mnou mluvil – aby to nebylo „o mně beze mě“. Teď s odstupem bych přivítala pětiminutovou prezentaci. Dříve by mě totiž nenapadlo, že bychom se s učitelem či spolužáky rozcházeli v názorech a základních principech. Tak to už ale není.

Jenže to ostatní učitelé, rodiče i děti označí za cenzuru ze strany lidí, kterých se téma týká.

Učitel přece pozná, co lze z kontaktu s dětmi cizinci použít a co je jeho osobní pohled. Jde spíše o to, aby učitel zachoval cit. Můj bratr musel například poslouchat ve třídě z úst učitele, že je islám nebezpečné náboženství, a ten vůbec nevnímal, že má muslima ve třídě a jaké reakce to může u spolužáků vzbudit.

A jaké byly reakce spolužáků? Chtěli jste tuto situaci řešit?

Spolužáci byli v pohodě. Z bratra si utahovali jen ten den, ale pak už se k tomu nevraceli. Znají ho dobře, vědí, že se ho nemusejí bát. Já to řešit chtěla, ale otec dal přednost klidu a nechtěl riskovat nepochopení, pokud bychom chtěli jakkoliv komentovat učitelův výklad.

Je dnes situace jiná?

Jak jsem již říkala, nikdy jsme nikoho nezajímali, byli jsme cizinci, kteří přišli. Teď se lidé z mého blízkého okolí ptají, jak a proč jsme se sem dostali. Před rokem jsem se potkala v Šumperku na maturitním plese mého gymnázia s bývalým učitelem, který mi začal vykládat, že islám je špatný a že bych se mohla zradikalizovat. Měl s tím problém…
Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Školní poradenství v praxi: Přála bych si, abych mohla mluvit o své zemi a tradicích"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz