Svět před pětadvaceti lety je pro dnešní studenty už „dávnověk“

ilustrační foto. by Ard Hesselink (flickr.com)(CC BY-NC 2.0)

Přinášíme rozhovor s Tomášem Chvátalem (TCH) a Lenkou Bauerovou (LB), učiteli na Waldorfském lyceu, ve kterém představují specifika projektové práce a jejího pojetí v jejich škole. Se studenty prvního ročníku vytvořili poměrně obsáhlý sborník  Jak se žilo v „dávnověku“ mapující paměť starší generace. V rozhovorech s pamětníky se studenti seznamují s nejrůznějšími tématy od jídla a domácnosti, přes cestování, dopravu až ke sdělovacím prostředkům a světonázoru. Studentům tento přístup umožňuje pochopit širší souvislosti doby, ve které žijí, a pohled na svět a názory prarodičů. Navíc se během strukturovaného pojetí projektové práce naučí, jak pracovat se zdroji informací a zahájit třeba i samostatný výzkum. Sborník je v pdf formátu ke stažení ZDE.

Jaká byla koncepce sborníku „Jak se žilo v dávnověku?“ a co je myšleno tím dávnověkem?

TCH: Myslíte to, proč jsme se do sborníku vlastně pustili a co bylo naším cílem? Šlo nám hlavně o to, aby se studenti pustili do něčeho praktického, aby vzali nějakou věc za svou a měli šanci se do něčeho pořádně ponořit a „zakousnout“. S tím, že to nebude jen nějaká cvičná práce do školy, ale budou zde zajímavé informace, které si budou moci přečíst i ostatní.

Ten „dávnověk“ vznikl v návaznosti na téma, které jsme probírali v prvním ročníku v dějepisu: zde se zaměřujeme na počátky lidské historie a kultury, tedy na jakýsi „dávnověk“ lidstva. Říkal jsem si, že by bylo dobré, aby si zároveň s tím žáci prozkoumali i svůj vlastní „dávnověk“, tedy dobu před tím, než se oni narodili.

LB: Co se týče výběru tématu a zpracování vlastního příspěvku, studenti si buď mohli vybrat z nabídky témat, která byla sestavena učiteli, nebo mohli přijít s tématem vlastním, které však nejprve museli zkonzultovat. Struktura kapitol byla taky předem daná, úkolem bylo provést a písemně zpracovat rozhovory se třemi různě starými pamětníky a na základě získaných informací napsat shrnující text o daném jevu v době před narozením studenta a poté jej porovnat s dnešním stavem věcí, tedy se studentovou zkušeností. Přičemž jsme si byli vědomi, že shrnující texty nebudou objektivní analýzou popisovaného jevu, k tomu by muselo být provedeno rozhovorů s pamětníky mnohem více. Hlavním cílem shrnujícího textu – pro první ročník myslím dostačujícím – bylo pokusit se na základě tří textů o jisté zobecnění. A v textu následujícím, jak už bylo řečeno, o porovnání.

A jak jste byli spokojeni s tím, jak se toho studenti chopili?

TCH: Za sebe mohu říci, že jsem spokojený byl, i když u některých studentů samozřejmě více, u jiných méně. Obecně to bylo tak, že naprostá většina třídy se do rozhovorů a jejich zpracování pustila s nadšením. Bylo hezké vidět, jak někteří studenti bojují s překonáním ostychu při oslovování pamětníků a jak se snaží vytvořit co nejlepší a nejzajímavější vlastní text.

LB: S finální verzí jsem spokojená byla. Každý to zvládnul dostat do slušné podoby. Vlastně jsem neměla žádné konkrétní očekávání, protože to ani u studentů, se kterými se ještě moc neznáte, nelze. A to je podle mého názoru i dobře. A musím říct, že se do toho někteří pustili opravdu důkladně. Z reflexí studentů jsme se pak dozvěděli, že to byla pro mnohé objevitelská cesta – krásné bylo, že často do životů svých rodičů a prarodičů, se kterými by si o těchto věcech asi ani nepovídali.

Mluvíte o tom, že záměrem bylo, aby studenti pochopili souvislosti doby, svůj vlastní „dávnověk“. Bylo něco, co vás na jejich reflexi doby, kterou nezažili, překvapilo?

TCH: Většinu věcí, jak vypadal „dávnověk“ ve dvacátém století, jsem znal z vlastní zkušenosti nebo z čtení historických knih. Bylo ale zajímavé číst si o tom v živém vyprávění konkrétních svědků. Velmi podnětné pak pro mě bylo vyprávění příbuzných jedné studentky, která pochází z Ukrajiny – tam jsem opravdu leccos nevěděl.

LB: Asi to, že z jejich textů je znát, že to pro ně je opravdu historie, kdežto pro vás doba, která patří (alespoň částečně) do vašeho vlastního života. Což člověk i nějak očekává, ale až při čtení si to teprve naplno uvědomí.

Jednotlivé kapitoly jsou tematicky zaměřené a vycházejí z rozhovoru s pamětníky. Jsou jimi příbuzní studentů?

TCH: Studenti si mohli své respondenty vybrat podle vlastního uvážení. Co vím, tak většinou opravdu zpovídali své příbuzné. Objevily se ale i zajímavé rozhovory mimo okruh rodiny.

LB: Někteří studenti si vyhledali odborníka z dané oblasti. Například student zpracovávající téma sdělovací prostředky dělal rozhovor s  dlouholetým pracovníkem České televize, vedoucím vysílací techniky. Jiný, který se věnoval zdravotnictví, zpovídal pediatričku s dlouholetou praxí.

Předcházelo zpracování rozhovoru seznámení s tématem ve škole? Otázky vznikaly z nějakého společného koncensu studentů, nebo každý zpracoval své téma samostatně?

TCH: Projekt tohoto rozsahu samozřejmě vyžaduje koordinaci ve škole. Na základě zkušeností s dřívějšími projekty jsme to udělali tak, že jsme studentům na konci září dali zadání práce a pak jsme s celou třídou pravidelně probírali, jak postupují práce. Jednou z věcí, na které studenti sami narazili a chtěli společně řešit, bylo právě to, jak klást správné otázky. Ze společné diskuse vznikly některé návrhy vhodných otázek, který si pak každý použil podle svého.

V rámci kterých předmětů se na projektu pracovalo?

TCH: Tento sborník vznikl jako takzvaná mezioborová projektová práce. Takový typ prací se na pražském lyceu vyhlašuje už několik let v prvním až třetím ročníku, a to minimálně jednou ročně. Jedná se vždy o spolupráci vyučujících informatiky, českého jazyka a odborného učitele (v tomto případě dějepisáře). Každý z vyučujících práce vede a hodnotí z hlediska svého oboru.

LB: Já jakožto češtinářka jsem měla na starost především jazykovou korekturu textů.

Ukázka ze sborníku, který je ke stažení ZDE
Ukázka ze sborníku, který je ke stažení ZDE

Co všechno bylo součástí projektové práce kromě samotných rozhovorů a zpracování textu?

TCH: Tyto dvě činnosti byly hlavní náplní celého projektu. Pro studenty prvního ročníku to byla myslím dostatečná výzva: učili se pracovat formou rozhovoru a získané informace vtělit do smysluplného textu.

LB: Ač se to možná nezdá, jen samotný přepis tří rozhovorů byl pro někoho oříškem a dost těžkou prací. Záleželo na tom, jak kultivovaný měl člověk, kterého student zpovídal, projev. Někteří mluvčí vypovídali totiž nejen nespisovně a se spoustou tzv. vycpávkových slov, ale také dost nekoordinovaně. A to pak přepsat tak, aby nebyly do rozhovoru provedeny velké zásahy a zároveň byl čitelný, dalo hodně zabrat.

Proč jste se rozhodli takto náročný projekt – vytvořit knihu – absolvovat už se studenty prvního ročníku? Bylo to náročné?

TCH: Ano, vytvořit knihu je poměrně náročné. Na druhou stranu právě to, že vznikne něco hmatatelného, něco, co může mít nějakou účinnost i navenek, je pro studenty velmi motivující. To jsme si ozkoušeli už rok předtím, kdy tehdejší prváci vytvářeli jiný sborník – obsahující v tomto případě jejich historické povídky z antického Řecka a Říma. Přál bych Vám vidět ty rozzářené oči, když studenti dostanou do ruky svou první „vlastnoručně napsanou“ knihu.

Skutečnost, že vznikne opravdový svázaný sborník, napomáhá mimochodem i tomu, aby studenti dotáhli své texty do konce. Jinak takováto práce většinou skončí tím, že učitel opraví pravopisné, stylistické a faktické chyby, student si to pak maximálně přečte a už s tím nic nedělá. U sborníku je jasně dáno, že je na zodpovědnosti každého si chyby na základě učitelových doporučení opravit – kdo to neudělá, udělá si sám sobě ostudu.

Vytvořit sborník kladlo nároky i na nás učitele – bylo třeba koordinovat postup všech zúčastněných, konzultovat se studenty, korigovat jejich první texty, shromáždit definitivní výsledky a vše pak propojit do podoby sborníku. K tomu, aby to probíhalo hladce, nám pomohla i finanční podpora z ESF, konkrétně z grantu „Další krok k adaptabilitě“, který na naší škole probíhal.

LB: Náročné to bylo jak pro učitele, tak pro studenty. Pro studenty to byla první velká práce u nás, které navíc nebyl vymezen žádný velký prostor v hodinách daných předmětů – tedy v tom smyslu, že by v nich studenti na svém příspěvku pracovali. Čas v hodinách byl věnován zadání úkolu, vysvětlení pravidel zpracování, zadání termínů, a pokud bylo třeba, jakési „hromadné“ konzultaci. Zbytek bylo na studentech samých. Museli si najít a zorganizovat čas tak, aby vše stihli. Pro nás učitele bylo náročné vše „kočírovat“ a trávit hodiny nad korekturami textu. Zároveň jsme si však řekli, že za jednotlivé příspěvky nesou zodpovědnost především studenti sami, a když někdo nereflektoval naše připomínky, byla jeho práce otištěna prostě s „chybami“ – ať už ve zpracování či z hlediska jazyka.

S takto komplikovaným zadáním se často na jiných školách studenti setkávají až ve třetím čtvrtém ročníku. Je v tom nějaký záměr zadat to prvákům hned první měsíc jejich studia na střední škole? Odráží se to potom nějak i v jejich dalším studiu? 

TCH: Ano, je to náš záměr, zadat studentům v prvním ročníku právě toto zadání. Na tento typ projektové práce se pak navazuje v dalším studiu. To, co je v prvním ročníku založeno (schopnost práce se zdroji neliterární povahy, schopnost samostatné formulace textu), se pak dále rozvíjí v ročníku druhém (formou skupinové práce na tvorbě vlastních novin). Ve třetím ročníku pak přichází úkol zpracovat zvolené téma po stránce teoretické, praktické a umělecké (ročníková práce, na úrovni větší seminární práce). Ve čtvrtém ročníku pak přichází odborná maturitní práce, v níž již studenti své nabyté schopnosti zúročují do podoby odborně zaměřeného textu vycházejícího z vlastního výzkumu či řešení zadaného konkrétního úkolu. Naším záměrem je, aby si díky těmto stupňovitě uspořádaným úkolům studenti na co nejvyšší úrovni osvojili schopnost získávat informace a kvalitně je zpracovávat.

LB: Neřekla bych, že bylo zadání úkolu příliš složité. Šlo o přepis rozhovorů a dva kratší texty založené na zobecnění a porovnání. Zatím nemuseli pracovat s knižními zdroji informací, promýšlet strukturu několikastránkového textu apod. Navíc na tom pracovali několik měsíců. A jak říká Tomáš, snažíme se náročnost tohoto typu práce zvyšovat a studenty průběžně připravit na „metu nejvyšší“.

Bude sborník dál sloužit při výuce?

TCH: Až budu učit moderní dějiny, nejspíše nějakou dílčí vzpomínku použiji. Hlavní přínos ale vidím jinde: v tom, co práce přinesla studentům samým. To, že se ptali lidí, jak to bylo dříve a mnohdy s údivem zjistili, že to, jak žijeme teď, není zdaleka samozřejmé. A že si zažili, jaké to je, dotáhnout takovýto projekt do konce.

 

 

 —

TCH – Tomáš Chvátal byl do loňského roku dějepisářem a němčinářem na Waldorfském lyceu v Praze, nyní učí dějepis a němčinu na Waldorfském lyceu v Semilech.

LB – Lenka Bauerová je učitelkou českého a německého jazyka na Waldorfském lyceu v Praze.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Svět před pětadvaceti lety je pro dnešní studenty už „dávnověk“"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
l.snirch
l.snirch
1 year 8 months ago
Díky moc za sborník. Stáhl jsem ji jej, přeposlal učitelům a čtu si jej a jako „pamětník“ se u popisu studentů v tom nejlepším slova smyslu bavím. Moc jim děkuji. Úžasné. Je krásné si číst o svém mládí slovníkem dnešních mladých jako o době dávnověku. A možná i někteří zjistí, že některé popisované hodnoty dávnověku by bylo krásné přetáhnout do dneška. Jde to, je to jen o rozhodnutí každého z nás nenechat se převálcovat dobou a nenechat si vnutit, to co nechceme. Je to úžasně osvobozující pocit. Jsem rád, že si z kontrastu 2 reálných světů můžu udělat kompilát a… Více »
Dana Koutecká
Dana Koutecká
1 year 8 months ago

Něco podobného jsme dělali na gymplu i my: http://www.btic.eu/project-outputs-cz.html#_presentations :-)

wpDiscuz