The Students Times: Ministerstvu je studentský hlas ukradený, tvrdí předseda České středoškolské unie

1. 2. 2016
EDUin
4-IMG_1953

Přečtěte si rozhovor Františka Novotného se Štěpánem Kmentem, předsedou České středoškolské unie, který vyšel 28.1. na webu The Students Times (ZDE).  Ministerstvo školství raději komunikuje se Svazem průmyslu a dopravy ČR a podobnými profesními organizacemi, mnohem méně se studenty. Možná i z toho důvodu, že studenti nejsou voliči,“ hodnotí situaci ve školství Štěpán Kment, předseda České středoškolské unie.

Štěpán Kment vede skupinku aktivních středoškoláků, kteří se scházejí s ministryní, kritizují české školství a snaží se ho měnit. Jak jsou v tom úspěšní? Co jim na školství vadí? A k čemu slouží takzvané studentské samosprávy? To nám prozradil v rozhovoru.

Na webu České středoškolské unie se v sekci O nás píše, že měníte vzdělávání. Je to pravda?

Jde o náš dlouhodobý cíl, kterého se snažíme dosáhnout. V současném nastavení systému je to ale běh na delší trať. Tím primárním důvodem, proč Česká středoškolská unie vznikla, je zastupovat středoškoláky a prosazovat jejich zájmy, a to hlavně ve veřejné diskuzi týkající se politiky vzdělávání, v níž dosud zastoupeni nebyli.

V březnu minulého roku jste své čtenáře informovali o tom, že parlamentem prošla novela školského zákona, která mimo jiné výrazně omezuje prodej sladkostí na školách. Zároveň jste čtenáře vyzývali k vyjádření jejich názorů. Jak jste tyto názory využili?

Zpracovali jsme si analýzu – prošli jsme všechny odpovědi a snažili se najít mezi nimi průsečíky. Odpovědi byly vůči onomu zákazu v zásadě odmítavé, ale objevovaly se mezi nimi i návrhy, jak lze problém řešit jinak či jak podpořit záměr zákazu, tedy snížit obezitu a podpořit zdravé stravování. S tím se většina respondentů ztotožnila a jde o záměr, se kterým bude nejspíš souhlasit každý. Ovšem ve formách odlišných od paušálního zákazu potravin neodpovídajících kritériím, jež vytvořila ministerstva školství a zdravotnictví.

Dnes je již ale vyhláška MŠMT připravená a nezdravé potraviny s největší pravděpodobností ve školách od nového školního roku nenajdeme. Uspěli jste tedy v tomto ohledu nějakým způsobem?

My jsme v září s ministerstvem jednali a naším cílem bylo stát se součástí procesu tvorby vyhlášky. Nicméně jsme nakonec ministerstvem přizváni nebyli, ačkoli jsme záležitost urgovali. Můžeme se zde bavit o vyhlášce zakazující sladkosti, ale jde i o maturity, o jednotné přijímačky na střední školy či o to, co se ve škole učí. Snažíme se vždy zapojit se středoškoláky do toho, co se jich týká, téměř nikdy to kvůli přístupu ministerstva ale nevyjde.

To znamená, že už jste na téma stravování rezignovali, nebo ještě hodláte podnikat další kroky?

Rozhodli jsme se připravit otevřený dopis, v němž budou tři požadavky. Prvním z nich je, aby z platnosti vyhlášky byly vyjmuty střední školy. Platila by tedy jen na základních školách, poněvadž se domníváme, že student střední školy ve věku 15 až 19 let by měl již mít dostatek rozumu na to, aby si uměl vybrat, co chce jíst a pít. Nicméně naprosto podporujeme myšlenku zdravého stravování, a proto zadruhé navrhujeme, aby zdravé potraviny dostávaly od státu finanční dotaci. Běžnou praxí totiž je, že saláty, zdravé tyčinky a podobné potraviny bývají dražší než „nezdravé jídlo“. V uvozovkách, protože do vyhlášky ministerstva, která je tedy spíše striktnější, spadají například i müsli tyčinky.

A třetí požadavek?

Pokud se máme bavit obecně o kvalitě stravování mladých lidí, tak z diskuze nesmíme vyjmout školní jídelny, které mají velký vliv na stravovací návyky. Já jsem toho názoru, že pokud by zmíněná vyhláška začala platit a my ve školních jídelnách neustále jedli to, co jíme doposud, tak to obezitogenní prostředí – jak ho nazvalo ministerstvo – nezmizí. Častokrát ten spotřební koš a jídla vařená školními jídelnami samy nepřispívají ke zdravému životnímu stylu mladých lidí.

Bývalého ministra Chládka jste kritizovali dost výrazně. Jak jste zatím spokojení s fungováním ministerstva pod vedením paní Valachové?

Je stále příliš brzy na hodnocení, ale po několika málo kontaktech, jež jsme měli, jsem rád za to, že jsou dveře otevřené, můžeme přijít na ministerstvo a pravidelně konzultovat naše témata s náměstkem pro vzdělávání Fidrmucem. Avšak v praxi již nedochází k realizaci toho, na čem jsme se dohodli. Stále tu existuje jakási stará struktura, stále je ministerstvu studentský hlas ukradený. Již tři roky fungujeme jako poměrně profesionální organizace. Na ustavujícím sněmu ČSU předstoupil se zdravicí, tehdy ještě senátor, Marcel Chládek a s paní Valachovou jsme se potkali na několika akcích, kde byla ČSU zastoupena v panelové diskuzi. Na ministerstvu tedy o nás ví. Ví, že existujeme, že máme konzistentní výstupy a že pracujeme dobře. Přesto se po ony tři roky nikdy nerozhodli, že participace mladých lidí na vzdělávací politice by pro ně byla natolik důležitá, aby nám napsali a přizvali nás k většímu množství kulatých stolů, přípravě koncepčních řešení a podobně.

Jak si tedy vysvětlujete, že spolupráce nefunguje podle vašich představ?

Nemyslím si, že by existoval jen jeden konkrétní důvod. Důležité je dlouhodobé nastavení rezortu, jenž mnohem radši spolupracuje s průmyslníky, s byznysmeny a tak dále. A to jednoduše z toho důvodu, že u nás vládne představa o smyslu vzdělávacího systému, který má tvořit nové zaměstnance a produkovat lidi pro trh práce, a ne lidi jako osobnosti pro další vzdělávání. Také je nutné si říci, že české HDP z velké části tvoří průmysl. To ve výsledku znamená, že ministerstvo raději komunikuje se Svazem průmyslu a dopravy ČR a podobnými profesními organizacemi, mnohem méně se studenty. Možná i z toho důvodu, že studenti nejsou voliči. Důkaz je takový, že rok 2015 byl rokem technického vzdělávání a rok 2016 je rokem řemesel. Který rok bude rokem participace? To je úsměvné.

V pozvánce na republikový sněm ČSU jste prohlašovali, že od dob Marie Terezie se výuka téměř nezměnila a že se vám to nelíbí. Co konkrétně se vám tedy na způsobu výuky nelíbí?

Vidíme tři priority, které jsou samozřejmě provázány s dalšími faktory. První z nich je problém frontální výuky. Frontální výuka je způsob výuky, při němž studenti sedí v lavicích a poslouchají kantora, který je na jakémsi piedestalu a vykládá látku. Opakem této formy by bylo třeba větší zapojení do skupin a skupinová práce, práce v menším počtu. Učitel by nestál jen před žáky, ale také by pracoval se zmíněnými skupinkami na řešení zadaných problémů. Notně to souvisí s počtem žáků ve třídě (nyní je maximum 32 žáků na třídu, pozn. red.), který je podle nás moc velký na to, aby se vůbec dal realizovat jiný způsob výuky než frontální. To souvisí s individualizací výuky, která by se měla více zaměřit na samotné lidi. Nezřídka se stane, že učitel na střední škole i čtvrt roku neví, jak se jmenuje polovina jeho třidy.

Je individualizace pro výuku tak zásadní?

Pro výuku ve 21. století ano. Tedy pokud chceme patřit do západní Evropy. Pokud chceme patřit na východ, můžeme dát razit to, že jsou důležité jen přírodovědné předměty, že vzdělávací systém slouží průmyslu a asi budeme nadále moci fungovat. Jestli se chceme někam vyvinout, a já bych rád, abychom se vyvinuli, potřebuje se vzdělávací systém proměnit. Neboť vzdělávací systém je pro vývin základem.

Jaké jsou další priority, které jste zmiňoval?

Dál jde o memorování. Rádi bychom zavedli modernější vyučovací metody, které již teď samozřejmě na některých školách jsou. Předměty jsou často zaměřeny na drcení se faktů, reálií, ale přitom nevysvětlují principy či o látce nezavádí žádnou diskuzi. Klasickým příkladem je dějepis. Buď se můžeme učit, co a kdy se stalo, že třeba roku 1939 vypukla druhá světová válka. Nebo se můžeme učit o tom, jak se Hitler dostal k moci, co způsobilo, že dokázal ovládnout masy a přesvědčit miliony lidí o tom, že jedna skupina obyvatelstva je špatná a je potřeba ji násilně utlačovat. To se ve školách dostatečně neučí a z mého pohledu je to důležité.

Dá se ale vzdělání stavět jen na tom, že budeme znát procesy, aniž bychom se naučili podstatná fakta?

Samozřejmě, že znát ta fakta je stejně důležité, to je nepochybně pro každého základ, ale je nutné zapojit do vzdělávání metody, které nás nutí kriticky uvažovat. V této době a v době, která bude se vzestupem technologií a internetu následovat, je tato kompetence zkrátka potřeba. Vidíme to už i dnes. Uprchlická krize a hybridní válka na Ukrajině. Máme tu servery, které šíří xenofobní, nenávistné a zkreslující myšlenky. V tom je třeba se umět orientovat a škola by na to měla umět připravit také. Začíná to tím, že ve třídě bude diskuze a žáci nad tématy budou umět přemýšlet.

A jaká je ta třetí priorita?

Jde o hodnocení. My bychom byli rádi, aby se v rámci vyšší priority individualizace otevřela diskuze nad tím, zdali by nebylo dobré studenty hodnotit spolu se známkami i slovně. Častokrát si student v systému, kde je přítomno 32 lidí, s daným profesorem za celý školní rok promluví o svém výkonu třeba jen desetkrát. Ohodnocení 1 až 5 pak nemusí být úplně vypovídající.

Často se v této souvislosti ale objevuje argument, že učitelé slovnímu hodnocení stejně tolik času věnovat nebudou a napíší jen pár slov, které ve své podstatě znamenají to samé co číselná známka.

Je v první řadě potřeba pracovat s pedagogy. Vše, o čem mluvím, závisí jen na učitelích. Je potřeba učit nové pedagogy k tomu, aby byli otevření a aby ten současný systém proměnili. Jeho povaha v mnoha ohledech vychází i z toho, že spousta učitelů, kteří učí dnes, učila i za komunismu. Kompetence typu kritické myšlení bylo tehdy tabu. A své učební metody od té doby nemuseli výrazněji proměnit. My to často vidíme z pohledu pražských gymnázií, ale já si dovolím tvrdit, že to je bublina. Výuka na středních odborných školách a na středních odborných učilištích by mohla být lepší.

Fungujete na principu studentských samospráv. Studenti si volí své zástupce do školních parlamentů a zástupci tohoto parlamentu pak volí předsednictvo ČSU. Ve školních parlamentech by měli mít studenti možnost ovlivňovat i chod školy. Jak je to v praxi? Dostávají nějaký prostor?

Téměř ne a je to chyba. Studenti jsou podle mě dostatečně vyspělí na to, aby mohli do věcí mluvit. Jestliže budeme oddělovat dvě složky – kulturu a strukturu – tak já si dovolím tvrdit, že kultura studentů pro to, aby se mohli ve změnách školy angažovat, už je dostatečná. Studenti, kteří dnes studují střední školy, se narodili v demokracii, mají v sobě zaklíčené demokratické hodnoty a rozumí jejich principům. Tak proč nezměnit strukturu tak, abychom je do rozhodování mohli zapojit, aby si to mohli vyzkoušet alespoň na lokální úrovni a aby byli partnery vedení školy? Mohli by tak vést s ředitelem dialog o tom, co chtějí měnit. Máme sice demokracii, ale nebudeme mít ty demokraty, pokud je nikdy nikam nezapojíme.

Vy osobně se hodně pohybujete v kruzích studentů, jež jsou velmi angažovaní. Nemáte tak na studenty až příliš optimistický náhled?

K tomu bych chtěl poznamenat dvě věci. První věcí je, že samozřejmě existují školy, kde ředitel může říct: „Ale u nás není nikdo aktivní.“ Zde se opět dotýkáme problému výuky občanské výchovy a základů společenských věd, neboť studenti nejsou vůbec vedeni k aktivnímu občanství, k zapojování se. V současném prostředí je to často bráno i jako záporná věc. Několikrát jsem se již setkal s případem, kdy studenti vedli studentský parlament, byli vůči ředitelovi určitou opozicí a následně za to byli perzekvováni. S těmito příklady na paměti se pak chce jen málokomu něco měnit. Zde šlo tedy o nastavení systému.Více na: http://student.e15.cz/q-a/ministerstvu-je-studentsky-hlas-ukradeny-tvrdi-predseda-ceske-stredoskolske-unie-1263774#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články