A2larm.cz: Jsou děti umělci? Proč nelze známkovat dětské umělecké projevy

1. 10. 2020
EDUin
obr_o

Publikujeme bilanční text Petera Chvojky věnovaný problematice hodnocení výchov ve školách. Peter Chvojka před časem otevřel diskusi o tomto tématu textem o tom, jak jeho dcera Meda dostala čtyřku za výkres hada. V březnu jsme na toto téma pořádali veřejnou debatu, během níž se odborníci shodli na tom, že známkovat výchovy nedává smysl. Text vyšel 29. září na komentářovém webu a2larm.cz.

Představa, že lze známkovat výtvarnou výchovu tak, aby to mělo smysl, pomíjí umělecké vnímání dětí a dusí jejich touhu vyjadřovat se prostřednictvím tvorby.

Současná základní škola na českém maloměstě, hodina výtvarné výchovy, 4. třída: každé dítě drží v ruce žákovskou knížku a svoje dílo. Stojí ve frontě ke katedře. Když na ně přijde řada, položí obrázek před sedící učitelku, vedle otevřenou žákovskou knížku s předepsaným řádkem VV – vodník. Učitelka koukne na dílo a píše známky: „Za tři, další… Strašný, za čtyři, další… Tak to má vypadat, za jedna…“ Děti se mlčky vracejí do lavic. Některé jsou pyšné, že mají lepší obrázek než ostatní, některé jsou zmatené, protože netuší, co pokazily ani jak odůvodní špatnou známku doma. Žádné vysvětlení, žádná debata.

Pokusili jsme se s manželkou o praktikách školy bavit s jinými rodiči, a bylo až zarážející, jak často se opakovaly stejné argumenty: „Děti mnohdy neposlouchají zadání a pak se diví.“ „Trojku z výtvarky? Je září, to si ještě opraví.“ „Že je absurdní známkovat výchovy a umění? Dítě rozhodně není umělec. Prvně ať se naučí lajny, kruhy, techniky, a až naberou rozum, můžou zkoušet umění. Ke škole známky patří. Dobře, někdo nemá talent na umění. Jak k tomu ale přijde naše Eva, když nemá talent na matiku? Známkovat se musí všechno, ať je to spravedlivé.“ Brzy jsme pochopili, že zažité společenské návyky o tom, co je to umění (oddych, relax), škola (příprava na život) a dítě (příprava na člověka), nemáme šanci přetlačit. Jak vysvětlit praktickému českému rodiči paralyzovanému hypotékou, osmihodinovou pracovní dobou, ekonomickým růstem západního světa a PR specialisty, že umění je jedna z nejnaléhavějších forem sebevyjádření, škola je jednou z nejdynamičtějších částí života a dítě je zásilka nám, pozemským, shůry?

Každé dítě je umělcem

Malíř Pablo Picasso prohlásil: „Trvalo mi čtyři roky, než jsem se naučil malovat jako Raffael a celý život, než jsem konečně maloval jako dítě.“ Nebo: „Každé dítě je umělcem, problém je, jak si tuto pozici udržet do dospělosti.“ Narozený člověk je malý a roste, z čehož jsme odvodili, že to tak bude i s jeho sociální inteligencí nebo uměleckými projevy. Chyba lávky. Zaslepeni rozumem nevidíme, v kolika oblastech nás dítě předčí. Dítě má zvláštní smysl pro imaginaci, pro mytopoetické vnímání světa. Tomuto smyslu postupně odrůstáme a racionalizujeme své myšlení, až nám hra s lidskými vjemy a tvary věcí přijde zbytečná a sotva postřehneme, že jsme zároveň ztratili schopnost nechat se fascinovat světem, nechat se jím rozesmát, povídat si s ním, půjčit si ho, propůjčit se mu. Picasso pochopil, že zejména moderní umění našlo zvláštní shodu s dětským světem, kdy není až tak podstatné CO vnímáme, ale JAK vnímáme, že vůbec nevadí porušení zákonů perspektivy, ale že naopak malbou mohu zaútočit na logiku, s níž běžně vnímáme tzv. objektivní realitu.

Dokonalá je tato historka učitele z internetové debaty: „Šel jsem na hospitaci do výtvarné výchovy na prvním stupni. Děti malovaly svůj zážitek z prvního školního týdne. V průběhu hodiny jsem zaslechl, jak paní učitelka říká jednomu chlapci: ‚A teď jsi to pokazil.‘ Samotná věta mne poděsila, a tak jsem se šel podívat, v čem to pokažení spočívá. Na první pohled krásný obrázek. Vzal jsem si tedy paní učitelku stranou a zeptal jsem se jí, proč to chlapci řekla. Její odpověď zněla, že přece ta aktovka na zádech je větší než namalovaná postava. Spadla mi brada nad tímto argumentem. Ani po následném pohovoru paní učitelka nepochopila, že pro to dítě byla ta aktovka něčím významným a důležitým, a že tím tedy nemohl nic pokazit.“ Tento příběh je typickým, až archetypálním střetem malého umělce s tzv. vzdělávacím systémem, pro nějž je jeho imaginace a síla osobnosti zbytečně košatá. Trefný Josef Kainar: „Stříhali do hola malého chlapečka/ Kadeře padaly k zemi a zmíraly/ (…) Nesmět se pohnouti na židli z železa// Už mu to začlo.“

Systém pokořuje dítě všude

Jak dlouho ještě bude trvat, než pochopíme, že umělecké projevy dětí nelze známkovat? Že už jen myšlenka něčeho takového je ponižující ne pro ně, pro děti, ale pro nás, dospělé (můžeme-li si tak říkat)? Asi dlouho. Už před sto dvěma lety vyšla jedna z nejhezčích knih, jakou kdy český učitel výtvarné výchovy napsal. Stav tehdy a dnes vyhodnoťte sami:

Rok 1918, pražské předměstí, ZŠ Holešovičky, pětatřicetiletý učitel výtvarné výchovy Ladislav Švarc si zapisuje postřehy z průběhu celého roku:

„Dojmy z posvícení! Které dítě by vydrželo nejít do vřavy kolotočů a houpaček? Pro oči hojná pastva: komediantské vozy, barevné plachty, zvěřinec, loutkové divadlo. Hovory, často ohnivé, skoro vždy předcházely ilustračnímu kreslení. Tak utvořila se přirozenou cestou chuť k práci, až ozvalo se několik výkřiků: ‚Už budeme radši malovat!‘ Činnost učitelova ve výtvarných projevech scvrkává se na minimum – stačí děti vyprovokovat, vzrušit jejich invenci, rozehřát je, rozpovídat.

Používám výtvarných projevů jako světla, jímž chci ozářit dětství, povýšit dítě na úctyhodnou osobnost, zjasnit vychovatelovu mysl, zduchovnit školu. Systém dnešní výchovy školní pokořuje dítě všude. Svrchovaně nespravedlivé je prohlásit: Já vidím tak a tak, a ty musíš stejně vidět, ty musíš to a to vidět. Zákony tvorby dřímají v duši dítěte. Žel, škola násilně, nedočkavě rozevírá květy, žádá předčasných věcí, užívá umělých prostředků. Škola věří víc v práci než v hluboké vnitřní nutkání k dílu, věří víc v množství práce než v její jakost, věří víc v holá fakta než objevování jich. V počtech, ať dítě má zkušenosti a sklony jakékoli, vždycky tam konečně platí 2 + 2 = 4. V naší otázce o výtvarném projevu vůbec, tedy i o projevu dětí, není jiné pravdy než pravdy individuelní. Každý výraz podmíněn je docela zvláštními okolnostmi: vždy je jiný popud, jinak uschopněné smysly a nervy, jiný slovník tvarů, barev, gest, jiný materiál vyjadřovací, jiné zájmy, jiné zděděné i výchovou získané zvláštnosti tvůrce.

Celý text čtěte ZDE.

 

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články