„Oceňuji, že se ministerstvo nevydalo cestou plošných restrikcí, jasná regulace je ale nutná,“ říká ředitel školy Nika Jiří Hokeš

1) Ministerstvo školství v čerstvě připravené metodice dává návod školám, jak se postavit k otázce používání digitálních zařízení ve školách. Plošný zákaz mobilů neobsahuje. Je to podle vás správný krok?

Metodiku MŠMT považuji za velmi zdařilou. Oceňuji, že se ministerstvo nevydalo cestou plošných restrikcí, ale podpořilo školy ve vytváření prostředí pro „soustředění, bezpečí a duševní pohodu“. Úplný zákaz mobilů je podle mě příliš radikální řez, který nám znemožňuje učit děti, jak s technologiemi smysluplně zacházet a směřovat ke stavu, kdy je děti ovládají a nejsou jimi ovládány.

Jasná regulace je však naprosto nutná. Stejně jako nastavuje limity informovaný rodič, musí mít svá pravidla i škola. My všichni jsme totiž každodenně válcováni chytrými algoritmy, které obchodují s naší nejcennější komoditou – naším časem a pozorností. Pokud vůči těmto algoritmům není rezistentní ani část dospělé populace, která mnohdy zažila dětství a dospívání bez mobilů, těžko můžeme čekat, že na děti zdravá seberegulace jen tak „naprší“. Omezení nebo odkládání mobilních zařízení během školního dne je zkrátka jedním z nezbytných nástrojů, jak děti této klíčové dovednosti aktivně učit.

2) Pokud byste vy sami dnes byli v roli ředitele školy, jaká pravidla pro používání technologií byste ve škole zavedli? Setkali jste se v české nebo zahraniční školní praxi s dobře nastavenými pravidly přístupu pro využívání vlastních digitálních zařízení během školního dne?

Při sdílení s kolegy z českých i zahraničních škol jsou technologie častým tématem. Za nejdůležitější prvek funkčních pravidel považuji to, abychom se s dětmi o nastavených mantinelech bavili a tam, kde to jde, je s nimi vytvářeli společně. Každé pravidlo se dá nakonec obejít. Pokud ale dětem dává smysl a rozumí mu (což zdaleka není totéž, jako že s ním nadšeně souhlasí), přirozeně roste jejich motivace k jeho dodržování. Zásadní také je, aby se pravidla v rozumné míře aplikovala i na dospělé – děti zkrátka musí vidět, že jsme v tom s nimi.

V praxi se nám osvědčuje funkční mix: omezení mobilů během výuky i přestávek, politika BYOD (využívání vlastních zařízení žáků) a mobilní zóny. Ke školní práci pak co nejčastěji využíváme školní zařízení, na kterých děti neruší notifikace a nekonečné feedy on-line zábavy, kterým je tak těžké odolat. Skvělým doplňkem jsou i naše výjezdy zcela bez mobilů nebo výzvy jako společný „týden off-line“.

3) Jaké jsou pro vás hlavní výhody a nevýhody zvýšení věkové hranice pro přístup na sociální sítě na 15 let? Jaký argument vás v diskuzích o tomto tématu v poslední době nejvíce zaujal a proč?

V diskuzích mě v poslední době nejvíce zaujal paradox, na který upozorňuje sociální psycholog Jonathan Haidt. Ač byl dříve nálepkován jako alarmista, dnes se jeho pohled stává spíše mainstreamem. Ukazuje, že zatímco v reálném světě děti úzkostlivě chráníme před každým odřeným kolenem a omezujeme jim prostor pro volnou hru, někdy je ani nenecháme samy cestovat hromadnou dopravou, v tom digitálním je bezstarostně necháváme napospas mnohem nebezpečnějšímu prostředí. Děti přitom přirozeně potřebují svůj vlastní prostor bez dozoru dospělých a možnost zažívat „bezpečné riziko“. Když jim ho nedopřejeme venku, logicky unikají na sítě.

Hlavní výhodou zvýšení věkové hranice na 15 let by byla ochrana křehkého dospívajícího mozku před návykovým designem platforem. Zjevnou nevýhodou je zatím iluzorní vymahatelnost. Než ale začneme debatovat o nových hranicích, měli bychom začít tím, že budeme vůbec dodržovat a vymáhat už ty stávající limity aplikací (často 13 let) a doporučení psychologů.