Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 26.6. v Hospodářských novinách pod názvem Moonwalk českého vzdělávání. Autor rekapituluje, jaké reálné dopady měly záměry koncepčních dokumentů Strategie vzdělávací politiky do roku 2020 (ZDE) a Strategie digitálního vzdělávání do rok 2020 (ZDE) ve školském terénu i ve školské legislativě.
S koncem školního roku se nabízí příležitost bilancovat. V případě českého vzdělávacího systému však musíme bilancovat, co se stalo a zároveň i nestalo, protože české vzdělávání ovládá pozoruhodný doublespeak. Vrcholným číslem doublespeaku v českém vzdělávání je podle všeho případ takzvané Strategie 2020. Ta je součástí eurounijního plánu na to, jak v sociální a ekonomické oblasti obstát lépe a dojít dále. Se vší skepsí, kterou můžeme k podobným ideovým dokumentům zaujmout, nutno konstatovat, že přijatá verze není vůbec špatná. S velmi dobrým zdůvodněním říká, že nejdůležitějším úkolem na dalších pět let je snižování nerovnosti v přístupu ke vzdělání a zvyšování kvalifikace učitelů.
České ministerstvo školství však za minulého vedení nastoupilo přesně opačnou cestu. Nejenže vůbec nezačalo s aplikací předpokládaných změn, ale takovými kroky, jako je státem řízená selekce v přijímacím řízení nebo omezení přístupu k učitelskému povolání na absolventy mnohdy pochybného pedagogického studia, dělá přesný opak. Bývalý ministr Chládek tančil svůj moonwalk: zdánlivě vpřed, ale ve skutečnosti vzad.
Dále máme Strategii digitálního vzdělávání, která má shodou okolností stejný horizont předpokládaného naplnění. I v tomto případě se jedná o rozumně sepsaný dokument. A tak v době, kdy se digitální dimenze stala rovnocennou, nebo dokonce dominantní součástí světa vezdejšího, však česká škola odučí v průměru jen tři procenta hodin s využitím digitechnologií, a zcela tak rezignuje na svou povinnost naučit děti jejich užitečnému, odpovědnému a smysluplnému používání. A na ministerstvu leží strategie, kterou nemá kdo uvést do praxe, protože na to úřad nemá potřebnou pracovní sílu.
Nebo třeba inkluze, která má být mimochodem řešením pro snižování nerovnosti v přístupu ke vzdělání. Po měsících bojů byla přijata slušně formulovaná novela školského zákona, aby nakonec dostali vše do rukou lidé, kteří inkluzi programově nepodporují, naopak jí brání. A co teprve kariérní řád, který má být mimochodem řešením zvyšování kvalifikace učitelů. Plán zařadit na začátku mezi „kvalifikované“ všechny, kteří učí déle než dva roky, je vlastně popřením jeho smyslu. Dílčí pozitiva, která se během roku udála, jako třeba legislativní záchrana lesních školek nebo už zmiňovaná novela školského zákona, se pak jeví jako bezvýznamná. Tanečník Chládek nakonec špatně odhadl délku jeviště a s velkým humbukem z něj spadl. Na jeviště přišla nová tanečnice, snad i s novou choreografií. Pevně v to doufejme, protože moonwalk už se v českém vzdělávání poněkud omrzel.
Nevim, mne to prijde furt to same dokola… A pritom taky takovy moonwalking. „…nebo omezení přístupu k učitelskému povolání na absolventy mnohdy pochybného pedagogického studia,“ Neni prave to omezeni predpokladem pro „zvyšování kvalifikace učitelů“ zminene v prvnim odstavci? To „mnohdy pochybne studium“ plati i pro Hejneho fakultu? Tuhle vytku bych bral od nekoho kdo systematicky kritizuje nedokonalost akademickych akreditaci, neschopnost statu zajistit kvalitu VS vzdelavani… (a ne adoruje kazdou – mnohdy pochybnou – alternativu) „aby nakonec dostali vše do rukou lidé, kteří inkluzi programově nepodporují…“ – to je jako kdo? Trochu maoisticky pristup, urcovat, kdo ma delat reditele ktere sekce… Více »