Nejde jen o služební zákon. Jde o to, kdo tu ještě bude chtít pracovat pro stát

Současné snahy vlády o nahrazení služebního zákona novou normou vysílají lidem pracujícím pro stát jasný vzkaz: potřebujeme vás snáze ovládat a odvolávat. Jenže mnoho z nich dnes pracuje pro stát především kvůli pocitu smyslu a jistoty. Pokud jim ho vezmeme, odejdou.

Mám za to – možná navzdory všeobecnému mínění –, že být úředníkem je v Česku dost nevděčné povolání. Sám jsem jím byl. Když jsem před deseti lety nastupoval na ministerstvo školství, moji tehdejší spolužáci z práv si klepali na čelo. Zatímco oni začínali kariéru v advokátních kancelářích, já nastoupil jako „ministerský rada“ na resort školství. Ne proto, že bych neměl jinou možnost, ale proto, že mi práce pro stát dávala smysl. Věřil jsem, a stále věřím, že není nic důležitějšího než vzdělávání, a chtěl jsem být tam, kde se o něm rozhoduje. V průběhu let ve státní správě jsem tam potkal desítky podobně smýšlejících kolegů – velmi schopných a vzdělaných lidí, kteří jako hlavní měřítko spokojenosti v práci nemají výši platu, ale pozitivní dopad na společnost. Mnoho z nich nyní ze státní služby odchází.

Stále si myslím, že práce pro stát je naplňující a smysluplná. Kdybych ale končil vysokou školu dnes, do služeb státu bych zřejmě nenastoupil.
Důvodem pro takové rozhodnutí by pro mě byl postoj současné vládní koalice k úřednickému aparátu státu, který se projevuje v řadě kroků i vyjádření de facto od nástupu vlády k moci.

Jedním z nich je i návrh zákona o státních zaměstnancích, který je právě teď projednáván v Poslanecké sněmovně a má nahradit dosavadní zákon o státní službě. Ten platí od roku 2015 a jeho základním smyslem bylo profesionalizovat a odpolitizovat státní správu. Nová úprava má podle předkladatelů přiblížit postavení státních zaměstnanců běžnému pracovnímu poměru, zrychlit přijímání i odchody lidí ze státní správy a umožnit její zeštíhlení. Návrh podala skupina koaličních poslanců, vláda ho podpořila na začátku ledna tohoto roku. V dubnu prošel druhým čtením v Poslanecké sněmovně a nyní je před finálním schválením.

Debata se formálně vede o právní povaze vztahu zaměstnance a státu (soukromoprávní versus veřejnoprávní vztah). To ale zajímá jen pár teoretiků a vše nasvědčuje tomu, že předkladatelům zákona ani tak neleží v žaludku veřejnoprávní povaha služebního poměru, jako spíše úřednický aparát jako takový. Ostatně i způsob přípravy návrhu je nanejvýš pochybný: jde o poslanecký návrh, který neprošel standardním meziresortním připomínkovým řízením ani Legislativní radou vlády, přestože se dotýká desetitisíců lidí a samotného fungování státu . V tomto kontextu se vyjádření politiků vládních stran o deratizaci úředníků jeví jako freudovské podřeknutí, které odhaluje skutečnou motivaci ke zrušení zákona o státní službě.

Nejsem obhájce každého paragrafu současného zákona. Nemyslím si, že by sám o sobě českou státní správu zachránil nebo jí nějak výrazně pomohl. V mnoha ohledech nenaplnil očekávání, že vybuduje sebevědomý, profesionální a od politiky přiměřeně oddělený aparát. Alespoň na to ale aspiroval.
Skutečný problém současného návrhu je podle mě v tom, co předkladatelé výměnou jednoho zákona za druhý sledují. Lidem, kteří pro stát pracují nebo by pro něj jednou pracovat mohli, vysílají velmi srozumitelný signál: jste problém, jste přítěž, jste někdo, koho je potřeba ovládnout, znejistit a mít možnost snáze a rychleji propustit. Předkladatelé tomu říkají zvýšení flexibility. Já tomu říkám rezignace na budování kapacit státu.

Smutné je, že tímto rozkládáním státu si politici sami pod sebou řežou větev. A až ji dořežou, poletíme s nimi. Zažil jsem řadu ministrů. Většina z nich to se školstvím myslela dobře. Problém české státní správy není v tom, že by politici přicházeli se špatnými úmysly. Přicházejí bez aparátu, promyšleného zadání, bez dostatečné znalosti úřadu a ochoty věnovat řízení státu čas. Je proto důležité, aby přišli do prostředí, které jim pomůže formulovat a naplňovat jejich politický program. Místo toho ale dlouhodobě přichází do prostředí, které je často personálně poddimenzované a ve kterém ti dobří berou o polovinu méně, než by si vydělali jinde, a kde největší zločin je udělat chybu.

V české politice se dlouhodobě vyplácí mluvit o úřednících pohrdavě. Jako o anonymní mase lidí, kteří překážejí „skutečné práci“. Jako o líném aparátu, který je potřeba zeštíhlit (minimálně o 10 % před každými volbami). Jenže státní správa nejsou primárně razítka, formuláře a fronty na úřadech. Na ministerstvech pracují lidé, kteří připravují zákony, rozpočty, reformy, datové analýzy, evropské projekty a pravidla pro veřejné služby. Často rozhodují o tom, zda stát utratí stovky miliard z vašich daní smysluplně, nebo neúčelně. Je v zájmu nás všech, aby do státní správy přicházeli nejlepší možní profesionálové.

Vládní politici slibují efektivní vládnutí, přitom se svými kroky zbavují prostředků, jak efektivně vládnout. Ministr školství sice buduje odborné zázemí ministerstva podle nejlepších západních vzorů (a držme mu v tomto palce), ale zároveň je členem vlády, která podporuje schválení zákona, který další odborníky od služby státu spíše odradí.

Skutečné problémy státní správy jsou přitom úplně jinde než ve služebním zákoně. Státu v posledních letech utekla mzdová sféra a platy státních úředníků od roku 2020 setrvale reálně klesají. U zaměstnanců s nejvyšší kvalifikací a řídících pracovníků jsou platy skoro poloviční oproti mzdám v soukromém sektoru. Řada lidí dnes zůstává ve službách státu především proto, že mají pocit smyslu, důvěry a perspektivy. Když jim vezmeme i to, odejdou.

Kvalitní stát nevznikne tak, že budeme jeho zaměstnance veřejně ponižovat a oslabovat jejich jistoty. Vznikne tehdy, když začneme brát vážně, že státní správa je infrastruktura demokracie. Není vidět jako dálnice nebo nemocnice, ale když se rozpadne, poznáme to všichni.

Komentář vyšel 25. května 2026 v Hospodářských novinách.