Když dítě usedne do lavice, může být pozdě. Sociální pedagog patří i do mateřské školy

Mateřské školy dnes pracují s výrazně rozmanitějšími kolektivy než dřív. Na rodiny dopadají důsledky inflace, růstu životních nákladů i bytové krize, což zvyšuje stres a může omezovat prostor, který mají rodiče pro podporu rozvoje svých dětí. Některé děti navíc vyrůstají v prostředí s omezeným přístupem ke knihám, hrám a podnětům, které jsou pro rozvoj klíčové – ne proto, že by rodiče nechtěli, ale protože jim samotným chybí prostor a síly. Přibývá situací, kdy školy pracují s dětmi s opožděným vývojem řeči, náročným chováním, jazykovou bariérou nebo zkušeností s odlišným kulturním a sociálním prostředím. A platí přitom nepříjemný paradox: děti, které podporu potřebují nejvíc, do mateřské školy často nastupují nejpozději.

Mateřská škola jako místo, kde si někdo všimne první

Mateřská škola je jedním z mála míst, kde dochází ke každodennímu a dlouhodobému kontaktu dítěte, rodičů a pedagogů. A právě pravidelnost kontaktu umožňuje zachytit změnu. 

Jak to vypadá v konkrétní škole, ukazuje naše členská organizace ZŠ a MŠ Přerov nad Labem, kde jsou pod jednou střechou spojené dětská skupina, mateřská i základní škola pro děti od dvou do patnácti let. Zástupkyní ředitelky a zároveň sociální pedagožkou a mediátorkou je tu Radka Tomášková. Díky tomu, že si všimla, jak se s dítětem nebo v rodině něco mění, se jí opakovaně podařilo pomoct dřív, než se z toho stal větší problém: chlapci s podezřením na opožděný vývoj řeči pomohla zajistit ranou péči v době, kdy jsou poradny přehlcené. Chlapci s postižením kyčle, kterého spádová školka odmítla, vyjednala osobního asistenta. A klukovi, který se doma zavíral do skříně, protože tam měl jediné soukromí, ve školce vytvořili vlastní místo na jeho věci – a poradili totéž udělat rodičům i doma.

Podpora, ne oprava

Sociální pedagog není člověk, kterého zavoláte, až když je dítě „problémové“, aby ho napravil. Je to člověk, který pomáhá mateřské škole problém zachytit, porozumět mu a najít k němu cestu podpory. Sociální pedagog přitom nenahrazuje sociální službu, psychologa ani speciálního pedagoga. Jeho specifická role spočívá v tom, že je přímo součástí vzdělávacího prostředí a může dlouhodobě propojovat každodenní zkušenost dítěte ve škole s rodinnou situací a sítí podpory mimo školu.

V Platformě pro včasnou péči jsme přesvědčeni, že podpora dítěte vede přes podporu rodiny, a čím je dítě mladší, tím to platí silněji. Rodina přitom nemá být objektem péče – má být partnerem. Přesně to dělá v mateřské škole v Přerově sociální pedagožka: nehledá viníka, hledá s rodinou řešení. Když je potřeba zapojit rodiče, nesejde se výchovná komise v přesile pěti dospělých ze školy proti jednomu rodiči. Sejde se menší skupina u stolu – třídní učitelka, asistent, sociální pedagog, rodič – a každý si odnese konkrétní úkol. I rozvedení rodiče, kteří se dlouho nedokázali domluvit na ničem, si nakonec rozdělili aspoň to, kdo koupí tenisky a kdo krabičku na svačinu. Zní to jako maličkost. Pro fungování rodiny to maličkost není.

Stejně důležitá je role sociálního pedagoga směrem k učitelkám samotným. Nikdo po nich nemůže chtít, aby byly zároveň pedagožkou, sociální pracovnicí nebo průvodkyní rodiny systémem podpory. Když si učitelka všimne, že se s dítětem něco děje, ale sama to nedokáže vyřešit, neznamená to selhání – naopak, všimnout si, že dítě potřebuje pomoc, je známkou dobré pedagogické práce.

Dobrá praxe naráží na otázku financování

Přes všechny výsledky naráží Přerov na stejnou bariéru jako většina škol, které se o podobnou roli pokusí: na sociálního pedagoga se oficiálně nedostávají peníze. Pozice je „pro školství moc sociální a pro sociální sféru moc pedagogická“ a propadává mezi resorty. V Přerově ji sociální pedagožka dlouhodobě zvládá v rámci svého úvazku a volného času – tedy fakticky nad rámec placené práce. Menší školy jsou v tomto ještě zranitelnější; nemají kapacitu si podobnou roli „dovolit“ jako neformální nadstavbu.

Přitom nejde o to, aby měla sociálního pedagoga na plný úvazek každá mateřská škola zvlášť. Modelů, které fungují, už máme zmapovanou celou řadu – sdílená pozice pro víc škol, regionální tým, spolupráce se zřizovatelem. V Chrudimi funguje sdílená sociální pracovnice pro pět mateřských škol najednou.

Proč na tom trvat

Nejde o to čekat na jeden moment, kdy budeme moct s jistotou ukázat, že konkrétní intervence zabránila konkrétnímu problému. Jde o logiku celého vývoje dítěte: významná část předpokladů pro pozdější školní úspěch se vytváří ještě před první třídou. Když dítě nastoupí do školy s potřebami, které bylo možné zachytit už v mateřské škole, startuje zbytečně z nevýhodné pozice. 

Výzkumy navíc ukazují, že náklady vynaložené na podporu v předškolním věku se společnosti vrací až desetinásobně – v podobě lepšího vzdělání, zaměstnání i zdraví dětí, které dnes vyrůstají v méně příznivých podmínkách. To není argument jen pro rodiny, které se v takové situaci ocitají. Je to argument pro celou společnost, která tyto náklady jednou ponese – ať už jako investici teď, nebo jako řešení důsledků později. Potřebujeme vytvořit takové prostředí, ve kterém dokážou spolupracovat rodina, mateřská škola, sociální a zdravotní služby i další odborníci.

Právě proto v Platformě pro včasnou péči prosazujeme, aby sociální pedagog dostal stabilní systémové ukotvení a financování ve školách s vyšším podílem dětí ze znevýhodněného prostředí. S podporou Evropské unie jsme rozjeli projekt, ve kterém spolu s mateřskými školami, jejich zřizovateli a resorty MŠMT a MPSV mapujeme bariéry, testujeme modely spolupráce a ověřená řešení převádíme do praxe.

Dítě nepotřebuje jeden dokonalý systém. Potřebuje, aby lidé kolem něj spolupracovali – rodina, škola, sociální i zdravotní služby. Sociální pedagog v mateřské škole je jedním ze způsobů, jak tuto spolupráci v praxi nastavit dříve, než bude pozdě.