Novela školského zákona dostala zelenou. Jaké změny přináší?

Žáci chodí do dílny s úsměvem. To je pro mě největší odměnou, říká vítězka GTP CZ 2025 Eliška Havránková

Proaktivita v oblasti moderní projektové výuky řemesla, umožnění žákům spolupráce s institucemi, účast na tuzemských i zahraničních stážích nebo profesní rozvoj. To vše zajistilo v letošním ročníku Global Teacher Prize Czech Republic učitelce zlatnictví Elišce Havránkové z Akademie Světlá nad Sázavou první místo.

Životem mladé učitelky ve zlatnické dílně se protíná jako červená nit celoživotní náklonnost k řemeslu. „Přestože řemeslo spojuje několik mých zálib, jako jsou manuální činnost, historie, umění a kreativita, tak trávení času o samotě v dílně mě nikdy úplně nenaplňovalo. Jsem společenský člověk, pro kterého je sdílení jediná forma života. Když přišla nabídka na pozici učitelky odborného výcviku ve zlatnické dílně, byla to pro mě příležitost a výzva. Teď už dobře vím, že teprve spojení řemesla, časté komunikace a kolektivu mladých lidí ve školství mi přináší každodenní pocit radosti,“ říká Eliška Havránková.

Prošla jste řadou stáží a restaurátorských dílen, máte v řemesle vysoké kvalifikace. Co bylo tím zlomem, kdy jste si řekla: chci začít učit?
Původně jsem se věnovala zlatnictví a restaurování a představovala si, že jednou budu někde v muzeu, s nadsázkou řečeno, oprašovat památky. Ale když jsem byla v posledním ročníku vysoké školy, zavolali mi z Akademie ve Světlé nad Sázavou, jestli bych nevzala záskok za kolegyni na mateřské. Nastupovala jsem v prosinci, do už rozjetého školního roku. A teprve tehdy jsem zjistila, že tohle je ta cesta, která mi sedí nejvíc.

Zpočátku jsem měla obavu, že když začnu učit takhle mladá, když mi bylo něco přes pětadvacet, tak se pro mě ta řemeslná stránka zastaví. Že se nebudu dál rozvíjet, protože budu jenom předávat to, co už umím. Ale opak je pravdou. Díky tomu, že žáci nosí do dílny své vlastní návrhy šperků, které před nimi nikdo nedělal, musíme spolu vymýšlet nové technologické postupy úplně od nuly. Jako běžný zlatník nebo restaurátor bych si na takovou škálu věcí vůbec nesáhla, tam pořád dokola opravujete řetízky nebo vyrábíte snubní prsteny. Tady jsem v kontaktu s autorskou tvorbou každý den.

Díky tomu se mi už i stalo, že se mě zlatníci z praxe ptají, jestli jsem někdy něco nezkoušela, nebo jestli s tím už nepřišel nějaký student. Žáci se nebojí pracovat s netradičními materiály, používají třeba plastické hmoty nebo kombinují kov se sklem. Výhodou naší školy je i to, že tu máme spoustu různých oborů, od truhlářů po brusiče, máme školní hutě, kde se taví sklo, máme umělecké vitráže. Každé z těchto řemesel má i třeba odpolední kroužky, moji studenti tak chodí po výuce třeba do brusírny skla a pak ty komponenty kombinují do šperků. Taková zkušenost jim otevírá dveře k dalším oborům – a mně vlastně taky. Zároveň nám chodí i různé zakázky zvenčí. 

Můžete přiblížit některé zakázky nebo projekty, kterých jste se měla možnost se studenty zúčastnit, ať už ve spolupráci s institucemi a organizacemi u nás, případně se zahraničním přesahem?
Nedávno jsme například spolupracovali s Národním muzeem na výstavě Nejstarší šperky a ozdoby těla. Kurátorka nás oslovila, žáci navštívili výstavu, pak měli za úkol vytvořit buď šperk inspirovaný nějakým exponátem, nebo úplně nový, ale jen z materiálů, které byly dostupné v paleolitu. Takže jsme brousili kosti, prosívali hlínu a dílna vůbec nevypadala jako zlatnická. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, protože škola je obecně takové trošku umělé prostředí, a vždy to tak bude.

Co se týče zahraničních zkušeností, naši žáci se například zúčastnili mistrovství světa v kování v Itálii, kde jeden rok dokonce i vyhráli. V Česku máme velkou výhodu v tom, že se tady umělecká řemesla vyučují už na středních školách, což v zahraničí není běžné. Tam se často jedná jen o soukromé workshopy, mnohdy placené. Takže když se pak potkáme na soutěžích, naši šestnáctiletí žáci stojí vedle padesátiletých mistrů a oba se od sebe navzájem učí. Soutěže mají jasné zadání, které žáci znají s předstihem, ale na samotnou realizaci mají na místě jen dvě až tři hodiny. To je skvělý trénink práce pod tlakem, týmové spolupráce a improvizace. Ne vždy jde všechno podle plánu, ale právě v těch vypjatých chvílích se člověk nejvíc naučí. Žáci si zažijí i to, že už za ně nikdo nic nezachrání a prostě musí najít řešení. A to jsou zkušenosti, které je rozvíjejí nejen profesně, ale i lidsky.

Celý rozhovor Patricie Martinů čtěte na webu EDUinu.