Mladí chtějí svůj hlas: Jak jej nechat zaznít nejen v prostředí škol a jak vyšší míra participace pomůže celé společnosti

České děti se dlouhodobě ve školách cítí nejméně šťastné v rámci zemí OECD, do školy se těší jen 9 % žáků. Tuto hořkou statistiku připomněla v nedávné diskuzi nazvané příznačně „Wellbeing ve škole: O nás bez nás“ Markéta Beková, šéfredaktorka magazínu EduRevue. Že by jednou z příčin mohla být i přetrvávající nižší míra demokracie či autonomie v českých školách, a že existuje pozorovatelný vztah mezi participací a duševní pohodou mladých, nastínil i osobní příběh Báry Stárek, ředitelky spolku Díky, že můžem. Nynější výrazná tvář platformy, která zprostředkovává řadu příležitostí, kdy se mladí lidé mohou zapojovat a reálně tak ovlivňovat svět kolem sebe, popsala, že dříve nebyla aktivní studentkou. Do dění se prý nezapojovala i proto, že byla „seknutá přes prsty“ a nedokázala se přes to přenést, naopak si vypěstovala až odpor ke škole. Její spoludebatérka Martina Friedlová z katedry psychologie FF v Ostravě připustila, že „jedna poznámka někdy zablokuje vzdělávací proces mladého člověka na celá léta“. Stárek přiblížila studium v zahraničí, kde se setkala s velkou mírou participace, kdy učitel byl hlavně v roli mentora/průvodce. Díky tomu zjistila, že někdo má zájem ji vyslechnout, a to ji přivedlo k vlastnímu zájmu vyslechnout ostatní a něčemu tím třeba i pomoci. 

Jak se tedy mění klima školy, když žákům a studentům dáme možnost skutečně ovlivňovat dění? A proč by měli mladí lidé o věcech, které se jich týkají, nejen mluvit, ale i spolurozhodovat? Tak byla orámovaná debata, kterou v rámci letošního Týdne pro wellbeing uspořádal 5. února v Ostravě Národní pedagogický institut ČR.

Pusťte si záznam této debaty:

Není wellbeingu bez participace

V kontextu školního prostředí je participace definována coby systematická možnost žáků vyjadřovat se k utváření života ve škole a aktivně se na tomto utváření podílet, tj. něco měnit. Žák, který participuje, se zapojuje do rozhodovacího procesu školy. Vybavíme ho tak potřebnými dovednostmi a schopnostmi, které využije nejen ve svém profesním životě, a přispějeme ke zlepšení klimatu školy. Participace je totiž součástí jednoho ze tří pilířů systémové podpory wellbeingu. A myslí na ni i česká legislativa, školský zákon v § 21 odst. 1 písm. d) ukotvuje právo žáků a studentů na zakládání samosprávných orgánů.

Řada mezinárodních organizací a vlád už přijala model participace dle Laury Lundy, odbornice na dětská práva (v rámci Týdne pro wellbeing přijela i do Česka). Ta v článku z roku 2007 definovala čtyři klíčové body – prostor, hlas, publikum a vliv. Zejména poslední dva změnily způsob, jak byla do té doby participace chápána. Důležitým aspektem je totiž reálný vliv na rozhodování, Lundy argumentuje, že samotná možnost vyjádřit názor bez zpětné vazby a dopadu na rozhodnutí k wellbeingu nepřispívá, naopak může posilovat frustraci a nedůvěru. 

Foto: Kateřina Lánská

Ve spojitosti s wellbeingem a zlepšováním klimatu školy o participaci hovoří také Strategie 2030+. Ta konstatuje, že míra zapojení žáků do procesu participace v posledních letech narůstá – přibývá třeba žákovských parlamentů, nezřídka ale fungují spíše formálně. Výroční zpráva ČŠI 2024/25 v meziročním porovnání základních škol rovněž uvádí zvyšující se podíl institucí, které umožňují žákům podílet se na chodu školy prostřednictvím žákovského parlamentu či podobného orgánu (téměř 45 %). A vzrůstá podle ní i počet škol, kde si jednotlivé třídy vytvářejí vlastní pravidla chování (78 %). Tematická zpráva ČŠI (Participace žáků a studentů na fungování a rozvoji školy, 2017) však upozorňovala, že jsou to především pedagogové, kdo navrhuje a řídí aktivity, i když při rozhodování zohledňují názory žáků – ti jsou tak zapojeni spíše pasivní podporou, jsou jakýmsi poradním hlasem. Strategie 2030+ si proto klade za cíl „posilovat schopnost žáků v oblasti participace“. Stát chce více motivovat žáky k podílení se na dalších akcích škol, posílit participaci rodičů například v podobě školských rad a zajistit školám dostatečnou metodickou podporu. A právě žákovské parlamenty jsou pak podle dalšího účastníka diskuze Jana Valtra, člena Panelu mládeže MŠMT, jednoduchým principem, od něhož je možné s participací začít. Je to podle něj „ustálený koncept, který funguje na hodně školách. Má to setrvačnost, není to jednorázová aktivita“.

O mladých bez mladých?

Debata se nejednou stočila k připomínce, že ne vždy je hlas mladých lidí skutečně zastoupen a vyslyšen. Matěj Prokop, člen kabinetu na MŠMT, vzpomněl na vypovídající situaci, kdy na ministerstvu řešili problematiku mládeže a seděli tam její údajní zástupci, dle Prokopa všichni starší 30 let. Jako jeden ze svých cílů si proto vytyčil jasně vymezit, že hlas mladých znamená hlas věkové kategorie 13 až 30 let. Valtr pak připojil svou dobrou zkušenost z veřejné správy, kdy jako zástupci mladých vstupovali mezi starší. „Když do toho jdou obě strany s otevřeným přístupem, tak je to úplně v pohodě.“ Výhodou je ale mít někoho, kdo dialog zprostředkuje, probere s oběma stranami případné obavy. „Já mám tu zkušenost jenom pozitivní,“ pokračoval, „nikdy jsem se nesetkal s tím, že by někdo neposlouchal můj hlas jenom proto, že jsem mladý, nebo proto, že jsem někam vstoupil a byl jsem tam nevítán.“ Stárek sice připouští, že ve vylučování mladých z debat o nich samotných se něco hýbe dobrým směrem, ale sdílela svou zkušenost z veřejných institucí, jejichž pozvání přijala: „Čtvrtina z toho byla čistě pro fotku, PR, někde stát, nebylo to o poslouchání a zájmu. A je to opravdu nepříjemné, hlavně když jsou to instituce, ke kterým vzhlížíme a chceme jim pomáhat.“ Dotýká se tak fenoménu tzv. tokenismu, možného úskalí snah o participaci, kdy zástupci většiny (v tomto případě starších) zapojují zástupce menšiny (mladých) pouze symbolicky – jako gesto –, aniž by jim dali skutečnou pravomoc rozhodovat, a tedy změnili dosavadní, pro menšinu nevyhovující praxi..

Foto: Kateřina Lánská

Jak tedy rozproudit funkční mezigenerační dialog? Martina Viktorie Kopecká, farářka a další účastnice diskuze, se zamýšlí nad dopadem toho, jak se pedagog staví k chybě. „Já bych kdysi jako žačka ocenila, kdyby pedagogové přiznali, že si v něčem úplně nevědí rady, že něco zkouší, že mají nějaký záměr, ambici. Abychom spolu mohli vytvářet ten proces, aby to nebylo vždycky jen to, že učitel je na piedestalu.“ Jako důležité vidí i sdílení mezi kolegy či řediteli. I podle Friedlové je klíčové, jak pedagog uchopí svou osobnost, zda trvá více na pravidlech než na kontaktu. Sama očekává a vítá odpovědi studentů, případně se jich ptá, co je v aktivitě blokuje. „Máme se dívat na mladé tak, že je to nastupující generace a my jsme facilitátoři jejich příběhu. (…) Jak moc si dovolíme jít do kontaktu, jak si troufneme i my položit otázku: Můžu ještě něco dělat lépe? Co ještě potřebujete?“

Jak zajistit systémové zapojení všech

I ty nejlepší snahy o aktivní zapojení žáků a studentů však někdy troskotají na nízkém zájmu méně aktivních, introvertnějších lidí na participaci. Jak tedy zařídit, aby se zapojili opravdu všichni? Friedlová míní, že záleží na přístupu toho, kdo určuje pravidla prostředí a „kdo pozve ty řekněme trošku introvertní či jinak zajímavé lidi do diskuze“. V rámci výuky tak třeba „vždy můžeme dát přímý dotaz tomu, kdo se sám nepřihlásí, ignorovat chvilku ty, kdo se hlásí stále a na vše mají názor, a učit je, že každý má jinou krásu, svůj dar a navzájem se doplňují, podobně jako se doplňují mladší a starší“. 

Stárek nabídla svou zkušenost ze spolupráce se školami. Jak připomněla, spolek Díky, že můžem se věnuje hlavně tématům demokracie, participace a tomu, jak změnit svět, a právě tyto oblasti jsou na gymnáziích obsáhnuté, ale chybí na středních průmyslových školách a učilištích. Pojmenovala tak problém, který zachytila i data ČŠI. Z nich vyplynulo, že „aktivněji se do rozhodovacích procesů zapojují žáci gymnázií oproti žákům středních odborných škol“. Nejméně aktivní jsou pak žáci nematuritních oborů při SOŠ. Tento nepoměr ČŠI vyhodnotila jako negativní, neboť právě tito absolventi mají i menší zájem o účast ve volbách a jiných občanských aktivitách. „Zjistili jsme, že je způsob, jak se tam dostat, ale znamená to o dost víc času a peněz. (…) Snažíme se otevírat projekty i mimo Prahu a daří se nám to díky studentům, kteří nám pomáhají. Prokázalo se, že čím více dáme možnost se zapojit, tak se studenti zapojí a začnou to dost dělat sami,“ potvrzuje posilující se účinek participace Bára Stárek. A Kopecká vnesla ještě jeden aspekt – spolupráci s rodiči. „I oni jsou součástí pole, kde má dítě prosperovat a být vzděláváno,“ zdůrazňuje a vybízí k vytváření komunity, neboť „když vnímám, že nejsem izolovaná jednotka, bude mě zajímat, jak se mají druzí lidé, jak já mohu přispět a spoluvytvářet podmínky pro lepší život“.

Čerstvou a převážně pozitivní zkušenost z praxe přinesl Matěj Prokop. Zajímalo ho, jak zajistit participaci mladých ve veřejném prostoru na systémové úrovni. Na MŠMT tak vznikl Panel mládeže – poradní orgán reprezentující mladé lidi s rozmanitým sociálním pozadím, kteří se podílejí na tvorbě politik. Zatím dvouletý program se už podařilo rozšířit i na další resorty, ale potenciál pro jiné úřady a třeba menší města je dle Prokopa mnohem větší. Hlavním výstupem Panelu je publikace Koncepce podpory mladých lidí v České republice 2025–2030, meziresortní strategický dokument, který má systémově zaštítit podporu participace a aktivního občanství. Prokop připomněl i další úspěch v oblasti zapojení mladých, kdy se v rámci tzv. velké novely školského zákona podařilo prosadit snížení věkové hranice pro členství ve školských radách na 15 let (po dosažení tohoto věku tak mohou do školských rad volit i být voleni). „Bylo to jedno z nejštěpivějších témat zákona. Pro některé lidi byla představa, že by se mládež mohla dostat do školské rady, úplně nemyslitelná.“ 

Titulní strana pozičního dokumentu Hlas mladých ve vzdělávání

S výzvou k podpoře systémového uchopení participace aktuálně přišla iniciativa Partnerství pro vzdělávání 2030+ ve spolupráci s organizacemi mládeže a studentských spolků. Upozorňují, že se dlouhodobě ukazuje, že „hlas žactva a studentstva je v rozhodnutích často přítomen jen okrajově nebo formálně“. Participace mládeže by přitom měla být základní podmínkou spravedlivého, bezpečného a funkčního vzdělávání. Vysvětlují proto principy skutečné participace a přinášejí i řadu konkrétních námětů pro školy, systémové aktéry a studující.

Od wellbeingu k demokracii

Podobně jako těžko budeme pečovat o wellbeing ve škole bez participace, stejně tak těžko bez ní budeme mít demokracii. Participace a demokracie jsou spojené nádoby, důrazem na aktivní zapojení mladých lidí do spoluutváření nejen vzdělávacího prostředí tak lze posilovat občanskou společnost. Jana Ticháčková, vedoucí oddělení politiky mládeže při MŠMT, před časem na Kulatém stole SKAV a EDUinu s titulem Hlas mladých ve vzdělávání varovala před klesající důvěrou ve veřejné instituce zejména u mladé generace. Přitom vzdělávání je podle ní jednou z prvních oblastí, kde si mladí ověřují, jak funkční demokratické procesy jsou.

Jak komplexní přínos může spolurozhodování dětí a žáků pro celé společnosti mít, zkoumala zpráva OECD z roku 2024. Posilování takových kompetencí a dovedností, které podpoří děti v tom být informovanými občany, může přinést silnější demokracii. „Dobré věci se dějí, když děti zplnomocníme jednat v záležitostech, které jsou pro ně důležité a relevantní,“ konstatuje zpráva. Mají-li totiž žáci opravdovou příležitost participovat na tvorbě školních politik, přispívá to pozitivně ke školnímu klimatu a sociální soudržnosti. Také ČŠI doporučila školám podporovat žákovské parlamenty a podobné orgány, neboť „zapojením žáků do rozhodovacích procesů školy se nejen posiluje jejich pocit sounáležitosti a odpovědnosti, ale také se rozvíjí sociální a občanské kompetence žáků“.

Že by právě škola mohla být jakousi dílnou, kde se žáci mohou učit bezpečně se zapojit a zároveň pedagogové zkoumat, jak nechat zaznít jejich hlas, se skloňovalo i na ostravské debatě. A jak by tedy diskutující skrze participaci ve třídě zlepšili wellbeing žáků? Valtr radí otevřít téma na rovinu přímo ve třídě, pedagog by měl jasně formulovat, že od žáků chce větší aktivitu. Friedlová souhlasí, že je třeba přijít a zeptat se, ale také „dobře ošetřit prostor, dát si na to dostatečný čas, zacílit otázku učitele vůči třídě na konkrétní témata“. Podle Báry Stárek je klíčová podpora a sdílení, tedy najít jiného učitele či ředitele, který už má v participaci praxi a může poskytnout určité know-how.