Jak v dětech pěstovat chuť ke čtenářství a pisatelství? Napříč předměty a s podporou celé školy, míní oceněný učitel Tomáš Otisk

Čtenářská gramotnost je jedním z problémových míst českého školství – podle šetření PISA i České školní inspekce nemá základní úroveň čtenářské gramotnosti čtvrtina žáků 5. ročníku a 17 procent žáků 9. ročníku základních škol. Dvě třetiny chlapců v 9. ročníku říkají, že čtení nemají v oblibě, a téměř třetina žáků knihy nečte ani neposlouchá v audioformě vůbec. Čím si to vysvětlujete?

Doba se mění a tlak digitálních technologií je velký. Problém, proč děti málo čtou, ale začíná často ještě než přijdou do školy, už v rodinách. Pokud rodiče dětem nečtou a ani sami ve svém volném čase nečtou, nemohou jít dětem příkladem a vytvářet v nich vztah ke čtení. Když se děti doma s knihou nesetkají, pak je škola jedinou příležitostí k tomu, aby se mohly rozečíst.

V naší škole jsme si to uvědomili už před více než deseti lety. Hodně jsme pracovali na tom, aby se knížky k dětem dostaly: máme třídní knihovničky a pravidelné dílny čtení v každé třídě. Když děti nastupují do prvního ročníku, hovoříme s rodiči o tom, proč je čtenářská gramotnost klíčová pro celé vzdělávání. Pravidelně se s rodiči setkáváme i na „kavárničkách“ s knihou, kde si vyzkouší dílnu čtení, a vysvětlujeme, proč je čtení pro děti důležité.

Myslím si, že to je jedna z cest k tomu, aby bylo čtení pro děti radost. Možná žiju v nějaké „bublině“ – když po přestávce přijdu do třídy, některé děti si mnohdy ještě čtou knihy pod lavicí. Máme i čtenářské koutky, kam si chodí o přestávce přečíst knížku. U nás ve škole tedy tento problém příliš nevnímáme.

Říkáte, že žijete v „čtenářské bublině“, muselo však určitě zabrat nemalý čas, než jste si ji ve škole vybudovali?

Ano, trvalo to několik let. Je potřeba, aby tomu věřilo zejména vedení školy. Zároveň je ale třeba nadchnout a přesvědčit i jednotlivé učitele. Prošli jsme řadou vzdělávání v oblasti kritického myšlení, které nám pomohlo přinést metody rozvoje čtenářské gramotnosti do hodin. To ale nestačí. Abychom dokázali čtenářskou gramotnost rozvíjet dlouhodobě, musíme na tom neustále pracovat a spolupracovat napříč celým pedagogickým sborem.

Platí to i o znalosti samotných knih. Když jsme díky projektu z evropských fondů mohli nakoupit do školy pět set nových knih, rozložili jsme si je všechny ve sborovně a začali třídit do jednotlivých ročníků. Abychom o nich mohli s dětmi mluvit a věděli, do jakých tříd je dát, museli jsme si jich mnoho sami přečíst. Dost jsme si při tom i rozšířili čtenářské obzory.

Důležitým prvkem v rozvoji čtenářské gramotnosti je ale také to, aby děti četly nejen beletrii, ale pracovaly i s autentickými texty z nejrůznějších oborů.

Jak čtenářskou gramotnost propsat do všech předmětů? Jsou obory, kde texty na první pohled příliš nepřevažují?

Přirozeně se větší množství historických zdrojů a autentických textů nabízí například v dějepisu nebo zeměpisu. Ale myslím si, že i v „tvrdších“ předmětech, jako matematika nebo fyzika, najdeme mnoho příležitostí, jak dětem obor prostřednictvím čtení více přiblížit. Můžeme číst v hodinách texty spojené s přírodou a ukázat si na nich, kde se předmět v praxi aplikuje.

Když například na letošní zimní olympiádě český rychlobruslař Metoděj Jílek vyhrál zlatou medaili, přinesl jsem do hodiny článek z novin s časy jeho jednotlivých jízd. Žáci si časy vypisovali a porovnávali je. Šlo o práci s vyhledáváním informací, jejich posuzováním a porovnáváním v reálných situacích. Zvyšuje to zvědavost dětí a motivaci pro hledání textů ve světě kolem sebe.

Na druhém stupni pak pracujeme třeba se slevovými letáky. Srovnáváme ceny, přepočítáváme, jestli jsou slevy opravdové, a sledujeme, zda se nás někdo nesnaží uvést v omyl například textem napsaným drobným písmem. Taková práce buduje nejen čtenářskou gramotnost, ale i kritické myšlení a mediální gramotnost.

Jak jste dílny čtení a psaní budovali, naráželo to zpočátku na nějaké překážky?

Naráželi jsme na to, že učitelé češtiny mají na druhém stupni třeba jen čtyři vyučovací hodiny týdně. Ze začátku bylo těžké je přesvědčit, že se vyplatí jednu z nich věnovat čtení, i když čtení žákům pomáhá i v mluvnici a ve psaní. Podařilo se pro to získat pár nadšených učitelek češtiny, které pak ukazovaly i ostatním ze sboru, jak se jim daří, jak se děti rozečítají, a zvaly si je do hodin, aby se přišli podívat.

Na prvním stupni byl proces podobný. Učitelky, kterým to začalo fungovat, si s dětmi tvořily záznamy z četby, sdílely počty přečtených stran a navzájem se inspirovaly. Cesta k rozvinutí čtenářských dílen ve škole podle mě vede přes dobrou praxi: když to funguje u jednoho dvou učitelů, postupně se to šíří celou školou. Klíčová je ale podpora vedení a fungující pedagogické sdílení ve sboru.

Skrze projekt Pomáháme školám k úspěchu, kde se hodně inspirujeme praxí jiných škol po republice, jsme se postupně dostali i k dílnám psaní. Zaváděli jsme je před zhruba šesti lety, a tak už máme třídy, které si jimi prošly po celý druhý stupeň. Psaní rozvíjí spoustu dovedností, ale má zejména velký vliv i na rozvoj dobrých vztahů ve třídě. Jsme sídlištní škola, nemáme žádné výběrové žáky, máme i spoustu žáků s rodinnými problémy, kdy chodí do školy s obavami či starostmi. V dílnách psaní se z nich ale mohou vypsat a učitelé a spolužáci jim více naslouchají. Sdílení ve třídě je dobrovolné, když někdo nechce číst před ostatními, přečte si text třeba jen vyučující. Děti ale psaní věnují spoustu energie a záleží jim na tom, co napíší a jak to přijmou spolužáci. Dlouhodobé pisatelství tak podle mě silně pomáhá odolnosti dětské psychiky, učí je zpracovávat a prožívat vlastní emoce.

Foto: Kateřina Lánská

Vnímáte u ostatních zapojených škol na Třinecku, že je situace u nich odlišná?

Právě dílny čtení a psaní jsou pro školy, které v projektu teprve začínají, první zásadní změnou. Vidí, jaké proměny se dějí v jednotlivých třídách a jak jim to pomáhá s budováním čtenářské gramotnosti. To je taková hlavní nosná myšlenka celého projektu.

Zároveň nezůstáváme jen u toho, snažíme se v těchto školách měnit celkovou kulturu učení, aby učitelé nebyli osamocení a měli oporu, ale aby se také skutečně dívali na to, co se v jejich třídách děje, a vyhodnocovali dopad svého učení. Myslím, že se nám daří propojovat zkušenosti, sdílet je navzájem a zapojené školy posouvat.

Spoluzakládal jste čtenářský festival ČteFesT. Je to také způsob, jak dostat vášeň ke čtení za hranice jedné školy?

Festival vznikl hlavně díky Místním akčním plánům (MAP), kde se propojili lidé z různých oborů. Ve skupině pro rozvoj čtenářské gramotnosti, ve které jsem byl, jsem se setkal s knihovníky z třinecké knihovny, a to zejména s Marikou Zadembskou, která je dodnes ředitelkou ČteFesTu. Měli jsme naprostou volnost i finanční podporu s jediným zadáním: vymyslete něco, co pomůže čtenářství na Třinecku. Do té doby jsme připravovali jen různé menší aktivity, jako třeba náslechové hodiny pro učitele. Chtěli jsme ale přijít s něčím, co by ovlivnilo rodiče i děti: přivést do Třince autory knih a udělat z něj na chvilku hlavní město čtení. Název festivalu byl pro náš kraj přirozený – slovo fest v nářečí znamená „hodně“.

Myslím, že se nám to díky spojení zkušeností z knihovny a ze školy za šest let fungování povedlo. Jedna z linek programu se týká budování vztahu ke čtení u dětí, druhou je program pro veřejnost a dospělé v Třinci a okolí. Během posledního ročníku se jedné z besed účastnilo třeba i přes dvě stě lidí, z čehož jsme měli opravdu radost. Součástí festivalu je i takzvaný Inspiromat, den pro knihovníky a pedagogy, a konference pro odbornou veřejnost.

Původní a hlavní smysl ale byl vždy ten, aby autoři besedovali na školách, nebo aby školy přicházely do knihovny za nimi. Dnes do Třince jezdí třeba Petr Horáček až z Anglie, Karin Lednická a spousta dalších současných autorů. Ze čtenářského i pisatelského pohledu je pro děti úžasné setkat se se spisovateli a klást jim otázky. Tím, že se k nim přiblíží, se pro ně knihy stávají reálnější a vztah k nim může nabýt úplně jiného rozměru. Často se na tato setkání v hodinách dopředu připravují, přečtou si jejich knihy a autoři jsou pak kolikrát překvapení, kolik toho o nich děti vědí.

Má to vliv i na vztah ke knihám v rodinách? Vidíte za ta léta nějaký posun?

Myslím si, že ano. Někdy děti přivedou na besedy rodiče, nebo přijdou domů z dopoledního čtení s autorem a nadšeně o tom vyprávějí a zaujmou i samotné rodiče. Zároveň jsou tu rodiny, které rády čtou; ty tyto akce aktivně vyhledávají a kupují pak dětem knížky třeba pod vánoční stromeček. 

I když je to podle mě jednou z akcí, která přispívá ke zvyšování čtenářství, nedokážeme ovlivnit všechny děti. Když v rodinách chybí podpora ke čtenářství, prosazuje se jen velmi těžko.

Je Třinecko, příhraniční region s polskou menšinou, v tomto specifické prostředí?

Určitě. Děti tu často rozumí polsky a klidně si v polštině přečtou i knížku. Máme tu školy s výukou v polském jazyce. Děti jsou tu více otevřené světu, není pro ně tolik důležité, odkud člověk pochází a jakým jazykem mluví.

Rodiny z polských menšin se o čtení hodně zajímají, jsou hodně aktivní a jako komunita si zachovávají své vlastní tradice a je tam zvyk setkávat se při různých příležitostech. Akce jako ČteFesT se postupně rozrůstají i do polského Těšína a získáváme tak i přeshraniční komunitu.

Foto: Kateřina Lánská

Je to ale zároveň region s vyšším podílem dětí ze znevýhodněného prostředí. Data dlouhodobě ukazují, že to silně souvisí s vyšší mírou nedostatečné čtenářské gramotnosti. Vnímáte to i na Třinecku?

Nejsme na tom tak špatně jako třeba některé jiné oblasti, ale ano, sociální rozměr tu také hraje roli. Žáci v naší škole jsou z nejrůznějších prostředí, z pěstounských rodin, z rodin, kde to doma není snadné. Pro nás je ale důležité, aby tyto děti dostávaly ve škole příležitosti a měly motivaci pro učení i čtení. Škola jim může nabídnout to, co by v rodinném zázemí třeba vůbec nezažily. Dáváme příležitost každému ve všem a snažíme se, abychom děti motivovali a vyslechli. Ale vím, že jsou školy například s více plnými třídami, kde je náročnější se každému věnovat individuálně.

Všechny děti ale potřebují zažít úspěch. Najít něco, v čem jsou dobré, v čem dokážou vynikat. To je obrovský úkol pro učitele a myslím si, že je to v dnešní době jedna z základních dovedností, kterou potřebují mít: přijímat děti takové, jaké jsou; hledat v nich jejich silné stránky, které jsou často skryté a na první pohled nejdou vidět; zajímat se o to, co dělají ve svém volném čase; snažit se jim nekazit chuť k učení; neupozorňovat jenom na chyby, ale hledat to dobré.

Na vaší škole jste působil nejprve jako učitel v neobvyklé aprobaci matematika-výtvarná výchova, nyní jste deset let zástupcem ředitele. Je něco, co vás na této roli překvapilo oproti vašim očekáváním?

Chtěl jsem se stát zástupcem, abych měl větší vliv na to, jak se u nás učí, jaká je atmosféra ve škole, jak přistupujeme k dětem. Možná jsem si naivně myslel, že to bude jednodušší. Jako řadový učitel vidíte, co by ve škole šlo změnit, a myslíte si, že by stačilo, kdyby se o to někdo postaral. Ono to ale tak snadné není. Role zástupce má sice velký vliv na směřování školy, ale přímý dopad v jednotlivých třídách je práce na dlouhou trať a závisí především na přístupu konkrétních vyučujících. 

Překvapilo mě také, jak těžko se věci někdy prosazují, jak dlouho trvá cokoliv změnit a kolik to stojí energie. Zřizovatel školy se především zajímá o to, aby škola měla vše administrativně v pořádku, ale chybí podpora kvality výuky. Aby se škola mohla pedagogicky rozvíjet, musíme se zapojovat do vzdělávacích projektů a čerpat evropské fondy.

Je to nekonečný proces, protože hledáme stále další a další možnosti, jak se zlepšovat. Určitě ještě nejsme na konci cesty a bude ještě trvat, než budeme opravdu tak dobrou školou, jakou bych chtěl, abychom byli.

Působil jste i jako koordinátor ŠVP. Jak vaše škola přistupuje k tvorbě nového ŠVP podle – byť odložené – revize RVP pro základní vzdělávání? Čekáte na další informace, nebo již jednáte?

Změnu RVP silně vnímáme a sledujeme, ale rozhodli jsme se vyčkat a naskočit na ni až v roce 2027, v nejzazším možném termínu. Odložení nám dává více času se ním seznámit. Procházíme nové očekávané výstupy a zjišťujeme, kde budou změny větší a kde menší. Intenzivně se věnujeme dvěma základním gramotnostem, které jsou v RVP novinkou: čtenářské a pisatelské a logicko-matematické.

Jak hodnotíte, jak je čtenářská a pisatelská gramotnost v novém RVP definována?

Vím, že to vznikalo pod časovým tlakem, takže je dobře, že teď snad bude prostor pro případné úpravy. Celkově ale vnímám velmi pozitivně, že dílny čtení a psaní, o nichž jsme dlouho přesvědčovali ostatní, se stávají součástí závazného dokumentu.

Teď je jen potřeba zapracovat na tom, aby tomu školy porozuměly. Díky tomu, že se někteří kolegové z Pomáháme školám k úspěchu podíleli na definování této gramotnosti, tak je nám blízká. Zjišťujeme, že jsme jako škola v téhle oblasti i napřed, a můžeme tak třeba i inspirovat okolní školy. Doufám, že vznikne prostor na to ostatním školám vysvětlit, v čem základní čtenářská a pisatelská gramotnost spočívá, i ze systémové roviny.

Máte už plán, jak na zavádění nového RVP připravit pedagogický sbor?

Je to otázka, kterou řešíme společně s kolegy vedoucími pracovníky z jiných škol – jak sbor motivovat, aby změny neproběhly jen na papíře, ale skutečně se propsaly do výuky.

Důležité je podle mne zaměřit se na klíčové kompetence a jejich rozvoj, ale zároveň neztrácet rozvoj znalostí. Bez znalostí se také dnes neobejdeme, nemůžeme bez nich kriticky myslet v kontextech. Revize RVP je podle mě příležitostí učit děti pro budoucí svět, nemůžeme zůstávat jen u toho, co fungovalo před dvaceti lety.

Říkáte, že sdílíte mezi sebou s dalšími školami strategie, jak změnu podpořit. Cítíte, že pro to máte i dostatečnou systémovou podporu?

Komunikace ohledně revize RVP byla za předchozího ministra školství nedostatečná, teď se to určitým způsobem zlepšuje. Tato změna je hodně o komunikaci, musí se důkladně vysvětlit, proč se dělá. V tomto je ještě na čem pracovat. Potřebujeme, aby učitele nepřesvědčovalo jen vedení školy. Ministerstvo musí samo jasně a srozumitelně říct, proč ke změně dochází. Sdílet dobrou praxi uvnitř školy nebo mezi školami je jedna věc, ale dostat to do všech škol v republice je úkol na jiné úrovni.

Odkladem zavedení jsme získali trochu času, vadí mi ale přetrvávající nejasnosti. Potřebujeme jasné odpovědi: budou se měnit očekávané výstupy? Budou závazné počty hodin pro jednotlivé předměty? Jaké bude doporučené učivo? Dokud to nevíme, je příprava obtížná. Pocit, že se v dokumentu pořád ještě něco mění, té změně nepomáhá.