Vzdělávací Jaro ve Velké Británii

Nabízíme překlad stěžejních částí článku Debry Kidd, který vyšel v The Guardian 23. dubna 2013. Upozorňuje na alarmující situaci britských pedagogů, kteří houfně odcházejí ze své profese. Je to důsledek rostoucího důrazu na státní testování žáků, které vede k tomu, že učitelé „učí pro testy“ a obávají se výsledků testování, protože jsou podle něj hodnoceni. Více než na výuku a děti myslí na kontrolu inspekce. Článek může být varováním pro ostatní vzdělávací politiky. Autorem překladu je John Crikey. Zde najdete originální článek v The Guardian.

Náš vzdělávací systém potřebuje radikální a bezprecedentní změnu a tato změna musí přijít z uskupení, které není ovlivněno nestabilitou stranické politiky. Zdá se, že vzdělávání našich dětí se stalo oblíbeným fotbalem politiků. Každý ministr přichází do úřadu rozhodnut změnit věci k lepšímu, často motivován pouze potřebou zviditelnit se. Výsledkem je systém, který zápasí s neustálou změnou. Každý ministr tvrdí, že existuje problém, který je potřeba vyřešit. Poté uvede své „řešení“ v platnost. Učitelé řešení přijmou, ale než jej mohou začít efektivně používat, přichází další ministr s dalším řešením. Takhle tomu je již velmi dlouhou dobu. Cena, kterou platíme, je vysoká a již začínáme vidět následky. Učitelé opouští profesi v tisících. Mnoho z nich je výborných, ale už toho všeho mají dost. Dle zprávy UNICEF patří naše děti mezi nejnešťastnější na světě. Národní úřad pro statistiku tvrdí, že 20 % všech dětí každý rok trpí duševní nemocí. Něco se musí změnit.

Ve svém projevu Mick Waters, bývalý ředitel kurikulární sekce  QCA, volal po vzdělávacím jaru. Ve skutečnosti se už ledy začaly hýbat. Petice učitelů se objevila na první stránce vydání deníku The Independent a Channel 4 o nich odvysílal reportáž. Tito učitelé nyní organizují petici pro rodiče, kteří chtějí být přímo informováni o výsledcích výzkumu bez interpretace politiků.

Myšlenkou Micka Waterse není pouhé vyjádření protestu, je to zejména zaměření se na řešení. Tvrdí, že nynější systém vzdělávání selhává ve dvou hlavních oblastech. Jednou z nich je politický kapitál, který je možno z problematiky vytěžit. Tou druhou je efekt vysoké míry osobní odpovědnosti (v plnění vzdělávacích cílů, pozn překl.) na integritu profese. Jako odpověď na první problém nalézá řešení v nezávislé organizaci, která by kontrolovala vzdělávání, podobně jako NICE (National Institute for Health nad Care Excellence) vede zdravotnictví.

Představme si na chvíli organizaci, která ukotvuje změny v osnovách a pedagogické vedení ve faktech, nikoli v ideologii. Organizaci, která by zajistila, ať už se volbách stane cokoliv, potřebnou míru kontinuity a konsistence. Bylo by to bezprecedentní. Zastavilo by to nynější absurdní systém, kdy děti ani nemají čas ukázat, zda je vládní iniciativa účinná, protože další už je na cestě. Není to pouze výborná myšlenka, je to nezbytné – naše děti a profese si nezaslouží nic menšího.

Jinde ve svém projevu se Mick zaměřuje na učitelskou profesi. Poukazuje na nešťastné dopady systému, kterého prioritami jsou výsledky a cíle. Argumentuje tím, že školy, vedeny touhou uspět v testování, udělají vše pro to, aby se zdály být excelentní, byť tomu tak ve skutečnosti nemusí být.  Dodává, že toto vede k neetickému chování ve školách.

Velká většina učitelů (v Británii) vstupuje do škol ze dvou důvodů. Maji rádi děti a mají rádi svůj předmět. Pro mnoho z nich se, po roce či dvou, stane cílem ani ne tak co děti potřebují, či co by měli zlepšit v rámci svých vědomostí, cílem je Ofsted (něco jako ČŠI v kombinaci s Cermatem, pozn.překl.)  Je to jako bychom my jako učitelé ve fotbalovém zápase utíkali za rozhodčím místo za míčem.

Dopady výše zmíněného jsou devastující. Davy šesťáků podstupují SAT testy a studují dle osnov, které se skládají výlučně z toho, co může být měřeno, a GCSE studenti (něco jako naši deváťáci pozn. překl.), kteří tráví hodiny nácvikem toho, jak udělat testy. Když školy navštíví Ofsted (obdoba ČŠI, pozn překl.) je hůř, nastává panika. Slyšela jsem příběhy o učiteli, který ve třídě učil tu samou hodinu stejným způsobem stále dokola, než přišel inspektor.  Tento učitel podplatil děti, aby ho neprozradily. Je to spíše výjimka, ale když je v sázce mnoho, lidé dělají zoufalé věci.

Mick Waters má pravdu. Potřebujeme nekompromisnost. Potřebujeme se neustále snažit o zlepšení. Můžeme tak však činit s integritou. Tvrdí, že může být nezbytné re-akreditovat učitele, nikoliv na základě výsledků, nýbrž na základě jejich odhodlání k trvalému profesnímu růstu a k celostnímu pojetí prospěchu dětí. Co lze proti tomu namítat?

Je načase, abychom se spojili; rodiče, učitelé, pedagogičtí a kurikurální odborníci spolu s dětmi, a začali řídit celý cirkus. Naše děti nejsou pouhým politickým fotbalem, a proto musíme zajistit, aby se inovovalo s integritou. Nenechme politického strašáka, aby nám nadále sypal písek do očí. Utváříme dnes vzdělávací jaro a požadujeme jednu jednoduchou věc. Ukotvěme naši profesi ve faktech a ne v politice. Jinými slovy, sledujme míč.