Plošný zákaz mobilů školám nepomůže. Jen vytvoří dojem, že se něco řeší

Na úvod je dobré připomenout, že školy už dnes mají pravomoc používání mobilních telefonů regulovat a většina z nich to také dělá. Některým se navíc daří pracovat s mobily smysluplně i ve výuce a současně nabízet žákům o přestávkách jiné atraktivní alternativy. Jenže taková řešení nejsou zadarmo. Vyžadují nejen peníze, ale i čas, energii a promyšlenou práci.

Obávám se, že školy, které dnes potřebují nový zákon, stejně nebudou schopny s mobilními telefony pracovat tak, jak by bylo potřeba. Nebudou pořizovat stolní fotbálky, vymýšlet nové aktivity ani vytvářet prostředí, které bude pro žáky o přestávkách přitažlivější než displej mobilu. Spíš se nechají uchlácholit představou, že zákonný zákaz problém vyřeší za ně. Jenže nevyřeší – pouze ho přesune jinam, podobně jako se to stalo u pamlskové vyhlášky. Děti nebudou „koukat do mobilů“ ve škole, ale o to víc je to k nim může táhnout doma a po vyučování. A to ani nemluvíme o chytrých hodinkách a dalších technologiích, se kterými zákaz nepočítá a které mohou mobily v boji o dětskou pozornost velmi rychle nahradit.

Zákaz není totéž co promyšlená regulace

Politici rádi využívají toho, že veřejnost často nerozlišuje mezi zákazem a regulací. Mluví proto o rázně znějícím „zákazu“ a obvykle dodávají, že v mnoha jiných zemích už mobily ve školách dávno zakázali. Jenže to není přesné. Ve většině případů jde o regulace, ke kterým tyto země dospěly postupně a po delší debatě.

Například Nizozemsko od ledna 2024 zavedlo celostátní dohodu „ne, pokud ne pro vzdělávací účely“, která vznikla ve spolupráci s učiteli, vedením škol, rodiči i žáky. Současně si předem připravilo způsob měření dopadů, další vyhodnocení proběhlo až po více než půlroce implementace a konečné zveřejněné hodnocení bylo součástí delší monitorovací řady. Anglie nejprve zvolila nelegislativní cestu a ještě v únoru 2026 ji metodicky posílila. Teprve následně v dubnu 2026 pod politickým tlakem oznámila přechod ke statutárnímu ukotvení. V zahraničí tedy ve skutečnosti nepostupují tak rázně a rychle, jak se nám politici často snaží namluvit.

Metodiku nelze vyhodnotit po několika měsících

Stejně tak je špatně vyhodnocovat efekt metodiky po necelém pololetí. Školy měly rozjetý školní rok, mnohé z nich už měly nastavená funkční pravidla, a ministerstvo jim najednou v průběhu druhého pololetí poskytlo metodiku. Ta je podle mého názoru po všech stránkách velmi kvalitní, ale rozhodně není koncipována jako jednorázový příkaz. Nabízí spíš výchozí bod a rámec pro rozhodování o tom, jaký režim bude konkrétní škole vyhovovat.

Po školách autoři metodiky chtějí, aby nejprve zmapovaly vlastní situaci, definovaly cíle, zvolily přiměřený model regulace, pravidla srozumitelně komunikovaly a následně je pravidelně vyhodnocovaly. Upozorňují také, že při výběru variant je nutné zohlednit věk žáků, specifika školy, bezpečnost, sociální klima, vzdělávací využití zařízení i praktické dopady jednotlivých modelů. U některých opatření navíc metodika otevřeně popisuje jejich vysokou organizační a personální náročnost, finanční náklady i potřebu alternativních komunikačních postupů pro mimořádné situace. To všechno ale zkrátka není možné smysluplně vymyslet, zavést do praxe a ještě vyhodnotit během jedné poloviny školního roku.

Je to, jako kdybychom přišli s novými pravidly fotbalu uprostřed druhého poločasu rozehraného zápasu. Bez předzápasové přípravy, bez nacvičených situací a bez jednotného výkladu pro všechny rozhodčí. A pak bychom podle posledních deseti minut zápasu prohlásili, že nová taktika selhala. Je jasné, že i kdyby ta pravidla byla dokonalá a tisíckrát lepší než cokoli předtím, při takovém způsobu zavádění by je nikdo nemohl férově hodnotit jako funkční změnu k lepšímu.

Plošný zákaz školy nespasí, těm dobrým může uškodit

Většina z nás dnes nejspíš nepochybuje o tom, že používání mobilních technologií ve škole musíme regulovat. Mobily, tablety i chytré hodinky přinášejí dětem vedle nesporných možností také řadu rizik. Právě proto bychom ale měli nechat prostor školám, aby hledaly pravidla, která budou odpovídat jejich podmínkám.

Těm, kteří už dnes dokázali vymyslet a zavést funkční řešení, bychom měli pomáhat a podporovat je v tom, aby mohli inspirovat ostatní. Neměli bychom jim házet pod nohy klacky v podobě zbytečně direktivního zákona a nutit je opouštět to, co funguje, kvůli zákazu, který navíc ve skutečnosti ani není úplný, už teď se v návrhu počítá s výjimkami. Spíš než na školy, které jsou v drtivé většině schopné nastavovat a přizpůsobovat pravidla používání mobilních telefonů rozumně a v souladu s potřebami rodičů i žáků, bychom se měli soustředit na podporu rodičů a na utváření prostředí mimo školu. Právě tam totiž děti často tráví s mobilem v ruce mnohem více času, navíc často bez toho, aby rodiče skutečně věděli, co na něm dělají.

V tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že by zákon měl kromě populistického uklidnění veřejnosti přinést nějakou skutečně zásadní změnu. Ostatně na straně 5 návrhu se výslovně uvádí:

„Výjimky ze zákazu budou platit pro případy, kdy dítě nebo žák mobilní telefon nebo jiné zařízení potřebuje ze zdravotních důvodů (např. monitoring glykémie) nebo pro naplňování speciálních vzdělávacích potřeb (např. jako kompenzační pomůcku). Škola nebo školské zařízení bude moci povolit používání mobilních telefonů nebo jiných elektronických komunikačních prostředků (např. tabletů) za účelem vzdělávání (vyžaduje-li to obsah nebo forma konkrétní vzdělávací aktivity).“

Ve výsledku tak návrh působí spíš jako další klacek pod nohy školám a ředitelům, kteří již dnes problematiku aktivně a zodpovědně řeší. A podobných „změkčovadel“ je v návrhu více.