Lidové noviny: Prostě tu společně žijeme a společně se vzděláváme, říká Vladimír Foist

zdroj. ČT

Publikujeme rozhovor Petra Kamberského s Vladimírem Foistem, ředitelem základní školy v Poběžovicích, který vyšel pod názvem Proč mají děti vyrůstat s cejchem? v sobotních Lidových novinách (24.1.). Krátké video z poběžovické školy najdete ZDE. Hodinový dokument o tom, jak se učí v Poběžovicích, natočila v roce 2009 Česká televize a najdete ho ZDE.

Základní škola v Poběžovicích na Domažlicku je proslulá už nejen mezi kantory – děti jsou zde bílé i snědé, s poruchami učení i autistické, z obyčejných rodin i z těch, které smysl školní docházky příliš nechápou.

„Společné vzdělávání jsme si nevymysleli někde u stolu. Je to nutný důsledek toho, s čím jsme se všichni v tomhle místě potýkali,“ říká ředitel školy Vladimír Foist.

Vy jste původně odkud?

Já pocházím z tradiční chodské vesnice Postřekov, vzdálené od naší školy asi devět kilometrů. Představuje dodneška takovou tradiční, rázovitou chodskou obec se zachovalou kulturou a zachovalými tradicemi. Ale Poběžovice, kde je naše škola, jsou pravý opak – ležíme na hranicích, v Sudetech, do německých měst je blíž než do českých. Tedy veliké německé hornické sídlo, po válce vysídlené, zaplněné částečně přistěhovalci. Na samé hranici, takže tu dodnes máme ulici Pohraniční stráže a ulici Budovatelů, ale má to samozřejmě i své výhody – náš kraj je krásný a díky železné oponě je příroda tady volná a divoká. Já jsem původem pedagog, mám vystudovanou biologii, tělesnou výchovu, angličtinu a školský management. Nějakou dobu jsem učil, vyrazil jsem na zkušenou do zahraničí, měl jsem i dobrodružnou éru v životě, protože mým koníčkem je lezení a speleologie, takže jsem pracoval pro hasičský záchranný sbor, ale pak jsem se zase vrátil do školství. Pracoval jsem v podobně postižených lokalitách, takže když jsem přišel do Poběžovic, měl jsem poměrně jasnou představu, jak se pustit do transformace školy.

Koho napadlo vystavět vzorovou inkluzivní školu na samém konci světa?

Já skoro nepoužívám slovo inkluzivní, říkám, že děláme společné vzdělávání. Ale důležité je něco jiného: my jsme si nic nevymysleli, natož v kavárně. Tohle je projekt, který vzniká zespoda, z lokality, ze školy. Máme tu rodiny na pokraji bídy, z toho vyplývající děti s nezájmem o vzdělávání a následné excesy a další věci, které vedly k vandalismu, alkoholismu mezi dětmi. Tohle se stále zhoršovalo a my jsme s tím přece museli začít něco dělat. Teď už to je minulost (šikana a alkoholismus, nikoli chudoba a sociální vyloučení), ale před osmi lety jsme tu měli reálnou situaci, kterou bylo třeba vyřešit. A řešili jsme ji tím nejnormálnějším způsobem – pojďme si říct, co je pro ten kraj důležité, postavit to tak, aby se v té škole dalo normálně žít a dýchat.

Začnete být na gaunery hodný, přitáhnete do školy handicapované a všechno je v pořádku, vlk se pase s beránkem?

Ale vůbec. Řešili jsme věci jako kyberšikanu učitele – zesměšňovali paní učitelku a dávali to všude možně. Alkoholismus mezi dětmi. Lehké drogy. Poběžovice se staly jedním z center, kam mladiství dealeři směřovali. My jsme tomu museli nějakým způsobem zabránit, vytěsnit je pryč. Ze začátku jsme se neubránili spoustě represivních opatření. Postupně jsme tu represi stahovali a mohli jsme začít s výchovou, se společným vzděláváním. Až nakonec komunita humanitním přístupem trochu načichla a začal se prosazovat.

Jak? Prostě to uděláte?

Nezačnete dítě předem vylučovat a stigmatizovat. Nevyřazujete ho ze života jen proto, že má nějakou „diagnózu“, ať už psychologickou, nebo „sociální“. Když se dítě projevuje patologicky, tak zjistit tu příčinu a pomoct příčinu řešit a dát mu to, co je zapotřebí. To znamená – začali jsme posilovat výkon té práce. Nejdřív jedním asistentem na půl úvazku, pak jsme zvýšili na úvazek, pak jsme to natáhli na jeden a půl úvazku, pak na dva. Kde jsme dneska: máme 235 žáků, přitom 42 z nich má individuální vzdělávací plán. Klademe zásadní důraz na školní docházku s minimem absencí, snažíme se pracovat metodou „tady a teď“.

Co to je?

Že tady a teď máme nějaké dítě, tak se pokoušíme mu dát co nejvíc. Je to prostě dlouhá cesta postupných kroků. Samozřejmě že se dneska vyskytne situace „tento žák sem nepatří“ – ale musí zůstat v té skupině kantorů někdo, kdo řekne: Lidi, neblázněte, přece ho nevyčleníme ze společnosti jenom proto, že si s ním tady nevíme rady.

Jak se začíná s otevřenou školou?

První úkol je získat podporu místních učitelů a zejména zřizovatele – což je jeden z hlavních pilířů. S panem starostou máme od počátku úžasnou shodu na strategickém plánu, co chceme dělat. Jsme v pohraničí, které je neustále zanedbáváno, a máme tady populační složení, jaké máme, takže jsme ze všech ohledů na okraji. A z toho okraje se snažíme posunout – dát našim žákům šanci se z toho úplného okraje dostat. Potřebovali jsme od počátku zamezit segregaci a stigmatizaci, která na mnoha místech panuje a která mnohým dětem znemožňuje žít důstojný život. České školství má v sobě po 40 letech totality zakořeněnou celou řadu věcí, které jej ovlivňují dodnes.

Konkrétně?

Do základní školy chodil každý a každý jí rozumí. A rodiče často chtějí, aby to bylo přesně tak, jak to zažili oni – kdy ale byla role učitele v mnohém zásadně jiná. Kdy on povětšinou nepatřil k těm, který demokracii a toleranci šířil, ale spíše byl prodlouženou rukou autority. Mnozí tito rodiče dodnes těžce chápou koncept „otevřené školy“, kde dáváme prostor dětem a zaměřujeme se hlavně na vztahy jako na zcela podstatný faktor, který ovlivňuje nejen výkon ve škole, ale i další uplatnění ve společnosti. Jeden žák, který k nám přestoupil, to krásně popsal: „Tady u vás ne mne nikdo nekřičí.“ Ve škole se tvoří budoucnost tohoto kraje. Když si na sebe děti zvyknou, začnou se respektovat se svými dovednostmi i handicapy, mohou pak tady spolu žít jako jedna parta z jednoho kraje. My jsme si řekli, že vítězství bude ve chvíli, kdy se přestane řešit „ten je takovej, ten je onakej“. Přestanou se řešit Romové, přestanou se řešit sociálně vyloučení, zvykneme si na to, jací jsme. My se snažíme vypěstovat sounáležitost – nejen mezi sebou, ale s celým krajem.

Jak? Zní to elegantně, ale co to v reálu znamená?

Třeba děti natáčejí reportáže o tom, co se děje ve škole a v okolí, pro Českou televizi, je jich už více než stovka, projekt začal pod jménem Digináves. Snažíme se jim nabídnout co nejvíc prostoru, kde by byli úspěšní, od různých kroužků a oddílů až po věci směřující k profesnímu zaměření. Spolupracujeme s Hospodářskou komorou v Klatovech, takže kluci i holky mohou dělat na CNC strojích, sbor složený ze školních dětí reprezentoval Plzeňský kraj na celostátní přehlídce, máme taneční klub, ve kterém je přes padesát dětí, a kdybychom bývali sehnali sponzora, tak se naše děti mohly účastnit i mistrovství světa, protože dokázaly držet krok i s přímo uměleckými školami a tanečními kluby. Krom keramiky máme i kováře a tak dál a tak dál, od sportu až po tradiční chodské paličkování. Posilujeme školní vzdělávací program projekty, které souvisejí s regionálními tématy.

Co je větší stres? Když člověk uvízne v jeskyni, v nějaké úzké plazivce, nebo když se tady srazí s úřadem, s naštvaným rodičem?

Zlatá plazivka. Tam je člověk závislý jen na sobě, co si navaří, to si sám sní. Zatímco tady, kde se snažíme ukázat, že i v těchto ne úplně jednoduchých podmínkách lze vybudovat skutečně otevřenou a humanitní školu, proti vám toho stojí opravdu moc.

Třeba?

Jednoduchý příklad – každý školní rok začínáme s neskutečným stresem, protože jsme už předem v třeba půlmilionové ztrátě. Přestože nám stát a v podstatě zákon nařizují, abychom dětem se specifickými vzdělávacími potřebami poskytli potřebnou pomoc, tak nám na to dá jen část peněz. Takže nám krajský úřad přidělí asistenta, ale dá na něj jen šedesát až pětasedmdesát procent peněz. Obecně se předpokládá, že to dofinancuje zřizovatel, ale tady na to obec dlouhé roky prostě absolutně neměla.

Takže útoky hospodských mudrců na inkluzivní vzdělávání vás asi štvou.

Já nerad mluvím o inkluzi. My tomu říkáme společné vzdělávání. Považuji to za úplně normální, přirozený lidský přístup. Jsem prostě přesvědčený, že děti, které žijí a vyrůstají v nějaké lokalitě, mají spolu také chodit do školy. A naše profesní čest by nás měla vést k tomu, abychom pro to udělali maximum. Pomoci dětem, pomoci jejich rodinám. Navíc si myslím, že veškerá diskriminace, veškeré rozdělování dětí podle toho, kolik jsou schopné pojmout vědomostí a jak vysoké jim vyšlo skóre v inteligenčním testu, tak to je záležitost, která většinou stojí na velmi vratkých pilířích.

Chcete říct, že psychologické testování je na nic?

Ne. Chci jen říci, že velká část poruch, s nimiž pracujeme, je definována jako vývojové poruchy. To znamená, že pokud dítě dostane dostatek času, dostatek prostoru a dostatek pozitivní motivace, tak my tady po letech můžeme říct, že některé poruchy úplně vymizely, že ty děti se pak zcela bez problému začleňují do společnosti.

K čemu to vlastně všechno je? Proč se nemají učit šprti se šprty a pomalí s pomalými?

Učí se pochopitelně každý jinak rychle – stejně se věnujeme nadaným dětem. Tady jde o to, aby děti nevyrůstaly vyloučené, izolované – ani ty rychlejší v matematice, ani ty pomalejší. Pokud začínáte život s nálepkou druhořadého občana se stigmatem absolventa zvláštní nebo praktické školy, tak jste vystrčen, označkován. Jedna z hlavních kompetencí, kterou má dnes škola naučit, je umění na sobě pracovat, přizpůsobit se nové práci, chuť být lepší, najít si nějaké místo. A to jim dokážeme dát, pokud rychlost a styl práce přizpůsobíme jejich možnostem a schopnostem. Nejmenší problém jsou děti a žáci. To myslím smrtelně vážně. S nimi se vždycky nějakým způsobem dá cesta najít. Věci okolo jsou neskonale složitější – a to nám pomáhá spousta neziskovek a organizací, od Člověka v tísni přes Open Society Fund až po Agenturu pro sociální začleňování, Ligu lidských práv nebo třeba Diakonii.

Jak to tedy děláte, že se vám daří?

To nejsou žádné tajné recepty, ale tisíckrát ověřené zkušenosti. Za prvé týmová práce, za druhé osobnost učitele, za třetí spolupráce s místní komunitou – tyhle tři body vytvoří schopnost přijmout a vzdělávat každé dítě bez rozdílu.

Takhle to je jednoduché?

Samozřejmě že jsou jasné limitující faktory, dneska v prvé řadě ekonomické. Pro spoustu ředitelů, kteří se snaží o nějakou transformaci, není jednoduché přesvědčit ani klasicky vedený pedagogický sbor, aby si začal do hodin pouštět asistenty. Učitelé jsou pod obrovským stresem, pořád se někomu zodpovídají, a pustit si dalšího člověka do hodiny, který vás může kontrolovat a všímat si případných chyb nebo selhání, je vlastně velmi nepříjemné – ale přitom spolupráce učitele a asistenta je naprostý základ. S tím se hodně pereme.

Neutíkají vám děti, jejichž rodiče chtějí mít co nejlepší výsledky v testech při přijímačkách?

Ne, neutíkají. Ano, občas někdo odejde na víceleté gymnázium, ale to snad z každé školy. A o testech, přijímačkách a vůbec hodnocení – to je na samostatný rozhovor. Celé je to v tom, že se rozhodnete – jsme v tomto regionu největší škola, spoléhá na nás spousta lidí. My přece nebudeme ti, kteří budou rozhodovat, jestli to dítě v životě má mít šanci, nebo ne. My mu ji prostě dáme.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

6 komentářů k "Lidové noviny: Prostě tu společně žijeme a společně se vzděláváme, říká Vladimír Foist"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Josef Soukal
Josef Soukal

Pěkný rozhovor. Myslím, že podobnou paní ředitelku jsem poznal na začátku své učitelské dráhy. Je třeba chuť, nasazení, nápady, to bezesporu. A systémová podpora – nedovedu si představit, že by podobně měly shánět peníze desítky či stovky dalších škol.
Pro zajímavost – průměr 18 žáků na třídu, bez tří výjimek (26-27 žáků) se dostáváme na necelých 16.

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
…velká část poruch, s nimiž pracujeme, je definována jako vývojové poruchy. To znamená, že pokud dítě dostane dostatek času, dostatek prostoru a dostatek pozitivní motivace, tak my tady po letech můžeme říct, že některé poruchy úplně vymizely, že ty děti se pak zcela bez problému začleňují do společnosti….. Vývojové poruchy nejsou odstranitelné.Kéž by,ale prostě nejsou. Je možné je částečně kompenzovat, více či méně.jde o poruchy učení,ale taky třeba řeči apod. Pan učitel to myslí dobře,ale držme se faktů. Jinak již dlouho je zcela normální, že děti s vývojovými poruchami učení jsou běžně zařazovány do normálních škol.Tedy opět nic nového. Tak… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář

„Vývojové poruchy nejsou odstranitelné.“
To byste se divila, kolik jsme jich u nás „vyzmizelo“! Tedy podle naší PPP.

Milada
Milada

Pane řediteli, strašně děkuji za Vaše názory na „společné vzdělávání“ (možná spíše učení?:-)). Jen kdyby bylo více takových ředitelů a učitelů, kteří neříkají, že inkluze není možná, ale provádějí ji zcela samozřejmě a přirozeně. Až bude takových ředitelů většina, vůbec nebudu mít obavu o budoucnost společnosti.
Ještě jednou díky, šiřte své názory dále a přeji Vám i nadále spoustu sil (a dost finančních prostředků). Hlavně se nenechte otrávit byrokracií, různými šťouraly a pochybovači, případně závistivci, co si musí za každou cenu rýpnout.

Lujda

Samozřejmě fandim, spousta práce nad rámec. Jak dlouho to člověk vydrží? Jen mě tak napadá – je to inkluze nebo integrace?

karvaiova
karvaiova

Toto je spis integrace.

wpDiscuz