Svět podle Sotoláře

Publikujeme text Tomáše Feřteka, který reaguje na komentář Zdeňka Sotoláře uveřejněný pod názvem Svět podle Feřteka na webu Česká škola (ZDE).  Zdeněk Sotolář v něm polemizuje s některými výroky Tomáše Feřteka, které popisují stav vzdělávání na druhém stupni základních škol, uveřejněnými v článku Jiřího Macha na zpravodajském webu Novinky.cz Třetina učňů vzdělání nedokončí. Nudí je to (ZDE).

I když jsem zvolil kvůli přehlednosti osobně laděný titulek, nebude polemika s textem Svět podle Feřteka osobní. To, co píše pan Sotolář, si myslí mnoho učitelů. Velmi pravděpodobně nadpoloviční většina.  Ve zkratce: Vzdělávání na základních školách je spravedlivé, všichni mají stejnou šanci a je dobře, že ti, kteří včas usoudí, že na maturitu nemají, jdou na učiliště.  Kdo tvrdí, že to tak není, věci nerozumí. Jenže i tak je hodně lidí, kteří naopak souhlasí s tvrzením, že problém českého školství je asi nejvážnější na druhém stupni základních škol. Tam se zakládá na problémy, které pak sklízíme na středních školách a na pracovním trhu.

Pro odpověď využiji dvě pasáže z eseje, který si objednal časopis Vesmír a vyjde v jeho březnovém čísle. Vznikl na začátku prosince, nejde tedy o přímou reakci na Sotolářův text, spíš o hlubší vysvětlení toho, co je řečeno v článku na Novinky. cz, na nějž se autor odvolává.

Achillova pata základních škol

Na druhém stupni základních škol se zakládá na většinu problémů, které v našem vzdělávacím systému máme. Část dětí odejde na víceletá gymnázia, čímž třída přichází o přirozené lídry, od nichž se lze učit. A děti se vždy nejvíc a nejefektivněji naučí vzájemnou komunikací. Pilné paní učitelky, které dělaly třídu přívětivou a barevnou, zmizí, zůstanou žáci postupně procházející pubertou do dospělosti, kterým velmi často chybí motivace k učení a práci. Ta vnější motivace – hodná a stále připomínající paní učitelka, co dává jedničky a tiskne do sešitu koťátka a králíčky – zmizela, zůstaly jen známky a pocit, že to, co se ve škole děje, nedává mnoha žákům žádný velký smysl.

Druhý stupeň české základní školy je pravděpodobně nejslabším místem systému. Zatímco na prvním stupni se vyučování formami i obsahem zásadně proměnilo, na druhém stupni je to spíš výjimečné. Tady si nejméně víme rady s tím, jak s žáky zacházet a jak je motivovat, když cukr a bič, známky a pochvaly, odměny a tresty, zjevně přestávají fungovat.

…..

Středoškolský úhor a nespokojení studenti

Pokud navštívíte dejme tomu deset středních škol v rozpětí od učilišť po gymnázia, až na výjimky nemáte pocit, že by se tu něco podstatného změnilo. Školní sešity našich dětí a vnuků se v některých předmětech až nebezpečně podobají těm našim.  Část gymnazistů má štěstí na inspirativnější školy, a pokud ne, pohání je obvykle rodina, která do jejich vzdělání investuje a nutí je, aby dosahovali slušných výsledků. Velký podíl žáků na učilištích a středních odborných školách se ale jenom snaží přežít do závěrečných zkoušek nebo maturity. Obvykle proti stylu výuky neprotestují, už si ověřili na druhém stupni základní školy, že to nemá smysl. Je prostě třeba vydržet a to zajímavé, co se v životě děje, přenést mimo školu, velmi často do globální internetové sítě. Nelze se pak divit nízkým vzdělávacím výsledkům části studentů, ať už v mezinárodních šetřeních typu PISA mezi patnáctiletými, nebo v rámci státní maturity na konci středoškolského studia. Obojí data ukazují totéž, obrovské rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími a stále slábnoucí vliv škol na konečnou kvalitu absolventů.

…..

Tvrzení, že ve „Feřtekově světě není vůbec místo pro učňáky“ nemá faktickou oporu v tom, co píšu. Naopak, osobně si myslím, že i v dalších letech bude na učiliště chodit přibližně třetina dospívajících. A nejde o to, aby tam nechodili, ale o to, aby jich během studia třetina neodpadla (o těch byl citovaný článek na Novinkách) a z těch, co studium uzavřou, neskončila čtvrtina nebo třetina na úřadě práce. Ono „odsunutí stranou“, které se nezdá panu Sotolářovi, probíhá v dvojím smyslu. Jednak opravdu fyzicky – v běžné sedmé osmé třídě najdete tyhle děti obvykle ve dvou posledních lavicích, kde se obvykle nikdo moc nehlásí. Ale především motivačně. Někteří ti žáci si připadají jako „vzdělávací zbytek“, ti chytřejší odešli jinam, a v systému, který preferuje intelektuální excelenci, mají jen malou šanci zažívat ve škole úspěch. Ve výsledku jsou to ti, kteří se neradi učí, ve škole znuděně přežívají a na učiliště jdou hlavně proto, že je to poslední volba, jež jim zbyla. A podle toho pak vypadá jejich úspěšnost. Nejsou to všichni, ale je jich s přibývajícími roky stále více. Jenže řešit jejich problémy až na učilištích je pozdě. Proto mi připadá jako klíčový právě druhý stupeň základní školy.