V sérii Česko v mezinárodních datech EDUin přibližuje důvěryhodné zahraniční analýzy věnující se vzdělávání a zasazuje je do českého kontextu. V prvním článku Škola nemá připravovat jen na první práci. Jaké dovednosti budou potřeba v budoucnu analytička Nikola Šrámková a vedoucí komunikace Lucie Šnajdrová především na základě analýzy Cedefopu popisovaly organické proměny současného i budoucího trhu práce a s tím související potřebné dovednosti, které by si měli absolventi odnést ze středního vzdělávání. Tentokrát spolu s Terezou Vengřinovou, která se dlouhodobě věnuje sociální dimenzi vysokoškolského vzdělávání a studentům první generace, analyzovaly nízký podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v české populaci oproti zemím OECD a popsaly, jaké důsledky to má a bude mít právě pro konkurenceschopnost Česka.

Nejde přitom o snižování nároků ani o mechanické zvyšování počtu absolventů, ale o to, zda vzdělávací systém dokáže využít potenciál lidí, kteří mají pro další studium předpoklady, a zda jim vytvoří podmínky pro úspěšné dokončení bez ohledu na rodinné zázemí, typ předchozí školy nebo finanční situaci. Nestačí proto sledovat, kolik lidí studuje, ale také kdo má ke studiu přístup, s jakými podmínkami studuje a kolik z nich studium dokončí.

OECD

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je mezinárodní organizace sdružující převážně hospodářsky vyspělé země, která mimo jiné analyzuje a porovnává jejich veřejné politiky. Každoročně vydává publikaci Education at a Glance, která prostřednictvím mezinárodně srovnatelných ukazatelů porovnává vzdělávací systémy jednotlivých zemí. 

Česko zůstává pod průměrem OECD

Podle dat Education at a Glance 2025 má v České republice terciární vzdělání 27 % dospělých ve věku 25–64 let, zatímco průměr zemí OECD je 42 %. Česko tak patří mezi země s nejnižším podílem terciárně vzdělaných dospělých. Jak upozorňuje také MŠMT, tento rozdíl může být do budoucna problémem zejména v situaci, kdy se zvyšuje poptávka po kvalifikovaných pracovnících. 

Graf 1: Podíl dospělých ve věku 25–64 let s terciárním vzděláním

Zdroj: úprava vlastní podle dat OECD ve zprávě Education at a Glance 2025.

Ve statistikách za celou dospělou populaci ve věku 25–64 let se stále promítají starší generace, pro které vysokoškolské studium nebylo tak běžné a dostupné jako dnes. Až po roce 1989 se kapacity na českých vysokých školách začaly výrazně rozšiřovat. Jen v roce 1991 vzniklo pět nových univerzit a současně rostly kapacity a počty studujících i na již existujících vysokých školách. Lze tak mluvit o určitém historickém vzdělanostním dluhu: i když mladších absolventů vysokých škol přibývá, celkový podíl terciárně vzdělaných dospělých se mění pomaleji. 

Aktuálnější pohled nabízí věková skupina 25–34 let. Pokud by nízký podíl terciárně vzdělaných lidí byl především důsledkem historického vývoje, u mladších generací bychom měli vidět postupné přibližování k průměru OECD. Česko skutečně prošlo výraznou vzdělanostní expanzí. Studie IDEA při CERGE-EI například ukázala, že alespoň bakalářského vzdělání dosáhlo 32 % lidí generace Y oproti 13 % generace X. Současně výrazně poklesl podíl vyučených. Mezigeneračně tedy počet vysokoškolsky vzdělaných lidí výrazně vzrostl. Data OECD ve zprávě Education at a Glance 2017 však ukazují, že tento růst nestačí k dohánění ostatních vyspělých zemí. Zatímco v roce 2015 absolvovalo terciární vzdělání přibližně 31 % českých mladých dospělých oproti 41 % v OECD, v roce 2024 to bylo přibližně 33 % oproti 48 %. Český podíl se tedy v posledních letech pohybuje kolem třetiny, zatímco průměr OECD dál roste. Nízký podíl terciárně vzdělaných lidí proto nelze vysvětlovat jen minulostí. Český vzdělávací systém současný rozdíl nesnižuje dostatečně rychle. 

Graf 2: Podíl osob ve věku 25–34 let s terciárním vzděláním

Zdroj: úprava vlastní, podle dat OECD ve zprávě Education at a Glance 2025 a Education at a Glance 2023.

Graf 3: Rozložení úrovní dosaženého terciárního vzdělání mezi osobami s terciárním vzděláním ve věku 25–64 let (2024)

Zdroj: OECD, zpráva Education at a Glance 2025.

Proč na podílu vysokoškoláků záleží?

Cílem vzdělávací politiky nemá být maximalizování počtu vysokoškolských diplomů bez ohledu na kvalitu vzdělávání nebo na to, jaké znalosti a dovednosti absolventi skutečně získají. Důležité je, zda má Česko dostatek lidí s kvalifikací a kompetencemi, které bude v dalších desetiletích potřebovat. Český trh práce už dnes nenaráží pouze na nedostatek pracovníků, ale také na nedostatek lidí s odpovídající kvalifikací a na nesoulad mezi tím, co lidé umějí, a tím, co zaměstnavatelé hledají, což OECD označuje za jeden ze závažných problémů českého trhu práce. S demografickým vývojem navíc bude lidí v produktivním věku ubývat: počet obyvatel ve věku 20–64 let má podle projekce do roku 2060 klesnout téměř o čtvrtinu. Pokud tedy bude lidí na trhu práce méně, o to více bude záležet na tom, jakou mají kvalifikaci, zda dokážou pracovat s novými technologiemi, průběžně se učit a měnit profesní zaměření a reagovat na změny.

Český HDP na obyvatele v paritě kupní síly se již nachází méně než 10 % pod průměrem Evropské unie, zatímco hodinové náklady práce podle Eurostatu zůstávají výrazně nižší, takže další ekonomické přibližování nemůže dlouhodobě stát především na levnější práci a vysoké zaměstnanosti, ale bude stále více záviset na produktivitě, inovacích a na tom, zda se české firmy budou posouvat k činnostem s vyšší přidanou hodnotou. OECD zároveň upozorňuje, že počet absolventů terciárního vzdělávání v Česku nedrží krok s poptávkou a že poptávka po terciárně vzdělaných pracovnících bude dále růst. 

Foto: Anna Šnajdrová

Vyšší vzdělání má přitom měřitelné přínosy i pro samotné absolventy: u mladých lidí bez dokončeného středoškolského vzdělání dosahuje dlouhodobá nezaměstnanost podle ČSÚ 9,5 %, zatímco u vysokoškolsky vzdělaných 2,4 %, a s vyšším vzděláním jsou zpravidla spojeny také vyšší příjmy, širší možnosti profesního uplatnění a menší zranitelnost při změnách na trhu práce. Přínosy však nekončí u jednotlivce. Morettiho studie (USA) například ukázala, že vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v místní ekonomice souvisel s růstem mezd i u pracovníků s nižším vzděláním, což autor vysvětluje mimo jiné vyšší produktivitou a šířením znalostí a inovací mezi firmami a pracovníky. Vzdělání tak může přinášet užitek nejen samotným absolventům, ale i širší společnosti. Jeho význam přitom nelze posuzovat pouze podle zaměstnanosti nebo výše příjmů, protože se spolu s technologickými a společenskými změnami proměňuje také charakter práce a stále více profesí vyžaduje schopnost pracovat s informacemi, vyhodnocovat zdroje, komunikovat, řešit složitější problémy a průběžně se přizpůsobovat novým podmínkám. Tyto kompetence samozřejmě nevznikají pouze na vysokých školách, terciární vzdělávání je však jedním z hlavních prostředí, kde je lze systematicky rozvíjet u významné části populace. Pokud tedy Česko potřebuje více vysokoškolsky vzdělaných lidí, je namístě ptát se, proč jich současný systém připravuje relativně málo? 

Nejde jen o počet absolventů, ale také o oborovou skladbu studijních programů a kvalitu přípravy

Část veřejné debaty vychází z představy, že české vysoké školy produkují především absolventy humanitních a společenskovědních oborů, data tomu ale neodpovídají. Podle Education at a Glance 2025 tvoří mezi terciárně vzdělanými dospělými v Česku největší skupinu absolventi STEM oborů, tedy přírodních věd, techniky, inženýrství a matematiky, kterých je přibližně třetina. Místo jednoduchého dělení oborů na „užitečné“ a „neužitečné“ proto dává větší smysl sledovat, ve kterých profesích a oblastech odborníci skutečně chybějí, zda mají vysoké školy odpovídající kapacity a kolik studentů dokáže studium dokončit; význam vysokoškolského vzdělání navíc nelze poměřovat pouze okamžitou poptávkou zaměstnavatelů, protože vedle technických, zdravotnických či přírodovědných profesí společnost potřebuje také lidi, kteří rozumějí institucím, společnosti, komunikaci, kultuře nebo práci s informacemi.

Graf 4: Obor studia u osob ve věku 25–64 let s terciárním vzděláním (2024)

Zdroj: úprava vlastní, podle dat OECD ve zprávě Education at a Glance 2025.

Kde Česko ztrácí vzdělávací potenciál?

Na první pohled může být odpověď jednoduchá: kdo chce a má potřebné schopnosti, na vysokou školu se přihlásí. Data ale ukazují, že vzdělávací dráha není určována pouze schopnostmi a úsilím jednotlivce. Podle OECD dosahuje v Česku terciárního vzdělání přibližně 60 % mladých dospělých, pokud má alespoň jeden z jejich rodičů terciární vzdělání. U mladých lidí, jejichž rodiče mají nejvýše středoškolské či jiné neterciární vzdělání, je to přibližně 30 %.

Graf 5: Podíl osob ve věku 25–34 let s terciárním vzděláním podle nejvyššího dosaženého vzdělání rodičů (2023)

Zdroj: úprava vlastní, podle dat OECD ve zprávě Education at a Glance 2025.

Rodinné zázemí tedy výrazně souvisí s tím, jak daleko člověk ve vzdělávacím systému dojde, přičemž rozdíly nevznikají až ve chvíli, kdy se rozhoduje o podání přihlášky na vysokou školu. Rodina ovlivňuje už volbu základní a střední školy, možnosti přípravy na přijímací zkoušky, vzdělanostní aspirace, přístup k informacím i finanční možnosti, v nichž člověk studuje. Výběr lidí, kteří nakonec na vysokou školu vstoupí, proto není pouze výběrem podle talentu a motivace, ale také nerovných podmínek, které se vytvářejí v průběhu celé předchozí vzdělávací dráhy. Pokud chceme zvýšit podíl terciárně vzdělaných lidí, nestačí proto rozšiřovat kapacity vysokých škol, ale je nutné sledovat, kde a proč se žáci ze vzdělávání ztrácejí už dříve. 

Významnou roli hraje také typ předchozího vzdělávání. Absolventi gymnázií a středních odborných škol vstupují na vysoké školy s rozdílnými zkušenostmi a přípravou. Analýzy PAQ Research ukazují, že absolventi odborných škol mají nižší úspěšnost v přijímacím řízení, zejména u žádanějších a selektivnějších studijních programů. Zároveň roste podíl maturantů odborných škol, kteří chtějí ve studiu pokračovat, a systém středního odborného vzdělávání tak čelí jiné situaci než v době, kdy byla jeho hlavním cílem především příprava na bezprostřední vstup na trh práce. Pokud mají jeho absolventi mít reálnou možnost pokračovat na vysoké škole, nestačí, že jim maturitní vysvědčení formálně umožňuje podat přihlášku; potřebují také takovou všeobecnou a akademickou přípravu, která jim umožní obstát v přijímacím řízení a následně zvládnout samotné studium. I proto se otázka nízkého podílu vysokoškolsky vzdělaných lidí nedá řešit pouze na úrovni vysokých škol, protože část rozdílů vzniká už během předchozích stupňů vzdělávání. 

Studium bez školného nemusí být reálně dostupné

Velkým benefitem českého vysokého školství je, že většina studentů neplatí školné. Formálně bezplatné studium ale ještě neznamená, že je skutečně dostupné pro každého, kdo má pro vysokoškolské studium předpoklady. Náklady na bydlení, stravu, dopravu, studijní materiály a běžný život mohou být vysoké, zvlášť pokud student nemůže zůstat v místě bydliště a musí se kvůli škole přestěhovat. Pro mladé lidi z rodin s nižšími příjmy je proto často rozhodující, zda je rodina dokáže během několika let studia finančně podporovat, zatímco přímá pomoc studentům, kteří takové zázemí nemají, zůstává v Česku poměrně omezená.

Výsledky analýz Centra pro studium vysokého školství ukazují, že studenti bez dostatečného finančního zázemí při studiu častěji pracují. Práce sama o sobě nemusí být problémem, a může naopak přinášet zkušenosti využitelné při dalším studiu i po jeho dokončení. Pokud však zabírá příliš velkou část týdne, omezuje čas na přípravu, účast ve výuce, odpočinek i zapojení do akademického prostředí. Většina studentů navíc pracuje mimo svůj obor studia. U části studentů se pak finanční tlak může promítnout do změny oboru, přechodu na kombinovanou formu studia nebo jeho předčasného ukončení. 

„Naprostá většina studentů při studiu pracuje a některé obory při práci studovat nejdou. Takže nejdou studovat medicínu, techniku, protože to se zvládnout nedá, ale volí nějaký jiný, třeba ekonomický obor, kde typicky nemusí trávit ve škole tolik času. Nebo nejdou studovat vůbec,“ vysvětlil pro Deník.cz Šimon Stiburek z Institutu pro rozvoj vysokého školství.

Studenti první generace nemají stejné zázemí pro orientaci na vysoké škole

Rozdíly ve výchozích podmínkách jsou dobře patrné například u studentů první generace, tedy těch, jejichž rodiče nemají vysokoškolské vzdělání, přičemž v českém prostředí rozhodně nejde o okrajovou skupinu: podle dat EUROSTUDENT VII tvořili studenti první generace více než polovinu studentů bakalářských i navazujících magisterských programů. 

Při nástupu na vysokou školu přitom nemohou vždy čerpat z rodinné zkušenosti s tím, jak akademické prostředí funguje – a nejde jen o znalost formálních pravidel, ale také o orientaci v méně zřejmých očekáváních: jak si organizovat studium, kdy se obrátit na vyučujícího, kde hledat pomoc nebo jaké možnosti podpory škola nabízí. Přechod na vysokou školu pro ně proto může být náročnější, zvlášť pokud současně pracují nebo mají další rodinné povinnosti, a významnou roli hraje i to, zda vysoká škola komunikuje srozumitelně, zda jsou potřebné informace snadno dostupné a zda studenti vědí, na koho se v případě problémů obrátit. Přijetím na vysokou školu tak otázka dostupnosti nekončí; rozhodují také podmínky, v nichž se student může do studia zapojit a úspěšně jím projít. 

Nestačí studenty přijmout, důležité je i dokončení studia

Nízký podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí totiž nesouvisí jen s tím, kolik uchazečů se na vysoké školy hlásí a kolik jich školy přijmou, ale také s tím, kolik studentů studium skutečně dokončí. V Česku dle dat Evropské komise dokončilo do roku 2023 bakalářské studium 58 % studentů, kteří v roce 2018 nastoupili do bakalářských programů na veřejných vysokých školách, zatímco dalších 36 % studium nedokončilo a ani se do studia nevrátilo jiným způsobem (např. změnou oboru). Důvody předčasných odchodů bývají různé a často se kumulují, například student může po nástupu zjistit, že zvolený program neodpovídá jeho představám, může narazit na nedostatečnou přípravu ze střední školy, finanční obtíže, náročné skloubení práce se studiem. Roli může sehrát také to, zda student dokáže včas najít informace a pomoc.

Foto: Anna Šnajdrová

Ne každý odchod ze studia je přitom neúspěchem, jemuž by měla škola zabránit, protože změna programu, školy nebo volba jiné profesní či vzdělávací cesty může být pro studenta správným rozhodnutím. Problém vzniká tehdy, když ze studia odchází člověk, který má předpoklady i motivaci pokračovat, ale narazí na překážku, kterou bylo možné včas zachytit a řešit. Vysoké školy proto potřebují lépe vědět, kdy a proč jejich studenti odcházejí, protože jinou reakci vyžaduje odchod během prvních týdnů, jinou opakovaný neúspěch v klíčovém předmětu a jinou ukončení studia krátce před jeho závěrem. Pomoci může přesnější informování ještě před nástupem, přípravné a adaptační kurzy, mentoring, kvalitní studijní a kariérové poradenství, psychologická podpora nebo cílená finanční pomoc, vždy podle toho, s jakým typem problému se studenti skutečně potýkají. 

Více absolventů neznamená nižší nároky

Debata o počtu vysokoškoláků někdy vytváří falešnou představu, že máme na výběr jen ze dvou možností: buď zachováme vysoké nároky a vysokoškolské studium zůstane dostupné menší části populace, nebo přijmeme více studentů a smíříme se s poklesem kvality. Takové rozdělení ale neodpovídá tomu, jak se vysoké školství v posledních desetiletích proměňovalo. Martin Trow popsal vývoj od elitního (určeno pro úzkou část společnosti) přes masové až k univerzálnímu systému, v němž se s rozšiřováním přístupu mění i společenská role terciárního vzdělávání, jeho podoba a očekávání spojená s tím, komu a k čemu má sloužit. Pokud přitom šance na dosažení vysokoškolského vzdělání stále výrazně souvisejí s rodinným zázemím, typem střední školy nebo finanční situací, znamená to, že část vzdělávacího potenciálu společnosti vůbec nevyužíváme. Vyšší dostupnost proto nemusí znamenat snižování náročnosti.

Máme tedy vysokoškoláků příliš mnoho? Mezinárodní data ukazují, že ne. Česká republika má ve srovnání s většinou zemí OECD nízký podíl terciárně vzdělaných lidí a ani mladší generace tento rozdíl zatím nedohání dostatečně rychle. Z toho ale neplyne, že řešením je jednoduše přijmout na vysoké školy více lidí. Český vzdělávací systém by měl lépe využívat potenciál těch, kteří dnes ke studiu nenastoupí nebo je nedokončí kvůli finančním, sociálním či vzdělávacím překážkám, a vytvořit podmínky, v nichž o jejich vzdělávací dráze nebude v takové míře rozhodovat rodinné zázemí nebo ekonomická situace. Právě tady má Česko potenciál pro zlepšení a růst.

Další zdroje: 

• Fellner, M. (2025). Pitfalls in applying intersectional frameworks to social inequality: A systematic review of research on first-generation students. Equality, Diversity and Inclusion: An International Journal. Advance online publication. DOI: 10.1108/EDI-09-2024-0417. 

• Dean, P. (2025). Class cultures and social mobility: The hidden strengths of working-class first-generation graduates. Rutgers University Press. 

• Machovcová, K., Škanderová, T., Vengřinová, T., Zumrová, B. (2025). Becoming a student: Management of transition to higher education among first-generation students. European Educational Research Journal, 24(6), 716–737. DOI: 10.1177/14749041241304151. 

• Hündlová, L., Šmídová, M. (2020). Netradiční studenti a studentky vysokých škol: Studie z šetření EUROSTUDENT VII. Centrum pro studium vysokého školství. 

• Education at a Glance 2025: OECD Indicators. Dostupné na webu OECD. 

• Education at a Glance 2025: Czechia – Country Note. Dostupné na webu OECD. 

• Education at a Glance 2023: OECD Indicators. Dostupné na webu OECD. 

• OECD Economic Survey: Czechia 2025. Dostupné na webu OECD. 

• Education at a Glance 2025: Podíl vysokoškolsky vzdělaných Čechů je stále nízký, MŠMT. Dostupné na webu MŠMT.

• Statistiky vysokého školství. MŠMT. Dostupné online na webu MŠMT.  

• Social and Economic Conditions of Student Life in Europe. EUROSTUDENT VII Synopsis of Indicators 2018–2021. Eurostudent. Dostupné online na webu EUROSTUDENT. 

• Marek, D. Vzdělanostní dluh se stává limitem české ekonomiky a polarizuje trh práce. Hospodářské noviny. Dostupné na webu Hospodářských novin. 

• Lidé s nižším vzděláním by zpětně chtěli studovat déle. STEM/MARK. Dostupné na webu STEM/MARK. 

• Rodriguez, V. Medici jsou hlavně z bohatých rodin. Nechápou své chudší pacienty. Aktuálně.cz. Dostupné na webu Aktuálně.cz. 

• Úspěšnost při přijímacím řízení na VŠ: Přehled o úspěšnosti absolventů středních škol při přijímacím řízení ke studiu na vysokých školách. NPI. Dostupné na webu infoabsolvent.cz.  

• Úspěšnost při přijímacím řízení na VŠ – skupiny oborů: Přehled o úspěšnosti absolventů skupin oborů středních škol při přijímacím řízení ke studiu na vysokých školách ve vazbě na zvolené programy vysokých škol. NPI. Dostupné na webu infoabsolvent.cz. 

• Trhlíková, J., Novotná H. Přechod absolventů středních škol na trh práce I. etapa – šetření 2021. Srovnání situace absolventů učební a maturitní úrovně vzdělání. NPI. Dostupné na webu infoabsolvent.cz. 

• České univerzity jsou hrdé, když vyhodí spoustu studentů, míní odborník. Vysokéškoly.cz. Dostupné na webu vysokeskoly.cz.

• Pikálková, S., Vojtěch, J., Kleňha, D. Úspěšnost absolventů SŠ ve vysokoškolském studiu, předčasné odchody ze vzdělávání – 2014. NPI. Dostupné na webu infoabsolvent.cz. 

• Keller, J., Hruška Tvrdý, L. (2008). Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna. Sociologické nakladatelství. 

• European Commission. (2026, June 15). New working group aims to create more housing for students and youth. Housing. Dostupné na webu Evropské komise.