Ministr školství pod tlakem premiéra navrhuje zrušení závazných výživových norem. Nejde přitom o technický detail ani o zbytečnou byrokracii: tato pravidla ovlivňují každodenní stravu téměř 1,6 milionu dětí a mají oporu přímo ve školském zákoně. O podobě norem lze vést spor, jejich nahrazení pouhým doporučením by ale znamenalo zásadní ústup státu od odpovědnosti za zdraví dětí.
Jan Vöröš Mušuta 20. 11. 2026
Premiér Andrej Babiš chce odstranit závazné výživové normy pro školní jídelny, jak popsaly Hospodářské noviny. Ministr pro sport, prevenci a zdraví (sic!) změnu obhajuje jako omezení zbytečné regulace. Ministerstvo školství už připravilo návrh změny vyhlášky a Robert Plaga požádal o výjimku: chce vynechat meziresortní připomínkové řízení. Jeho dopis adresovaný ministru spravedlnosti záměr popisuje jednoznačně: „Návrh ruší výživové normy školního stravování.“ Spěch zdůvodňuje potřebou vyjasnit jídelnám pravidla před zářím 2027, kdy mají být nové normy povinné.
Nabízí se jednoduché politické čtení: premiér si změnu přál a ministr školství mu nechtěl kvůli jídelnám odporovat. Deník N popsal tlak Babiše a Motoristů na ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, který původně nesouhlasil. Plaga veřejně oznámil, že výsledná podoba vyhlášky bude záviset na požadavcích Ministerstva zdravotnictví. Jako by školní obědy byly záležitostí, za kterou ministr školství vlastně nenese odpovědnost.
Výživové normy sice přímo nesouvisí se vzděláváním, jejich zrušení však paradoxně zasáhne do každodenního života dětí více než tolik diskutované revize rámcových vzdělávacích programů (RVP). Pokud ministr Plaga považuje školní stravování za okrajovou součást své odpovědnosti, chybuje v úsudku.
Pravidla pro jídelny zasahují početnější skupinu než rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání.
Především jde o mimořádný rozsah. Ve školním roce 2024/2025 bylo ke školnímu stravování zapsáno téměř 1,6 milionu dětí a žáků. Pro srovnání: základní školy, o jejichž rámcovém vzdělávacím programu se roky debatuje, navštěvuje přibližně milion žáků. Pravidla pro jídelny tedy zasahují početnější skupinu než rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání.

Nabízí se jednoduché politické čtení: premiér si změnu přál a ministr školství mu nechtěl kvůli jídelnám odporovat. /Foto: Alice Hrubá/
Školní jídelna navíc neslouží jen k tomu dostat do dětí kalorie – může rozšiřovat dětské obzory podobně jako vyučování. Nabízí příležitost poznat potraviny a způsoby jejich přípravy, se kterými se dítě doma nesetkává. Zvláštní význam to může mít tam, kde rodinný rozpočet nebo jiné okolnosti pestrost jídelníčku omezují. Že se preference dětí mohou postupně měnit, ukázala i studie ve čtrnácti amerických školách v nízkopříjmových oblastech: chutnější příprava jídel s pomocí profesionálních kuchařů a jejich opakované nabízení po sedm měsíců zvýšily skutečnou konzumaci ovoce a zeleniny. Naučit děti přijímat pestřejší stravu vyžaduje čas a dobrou kuchařskou práci. Tento závěr potvrzují i pozorování v Česku.
Studie ve čtrnácti amerických školách v nízkopříjmových oblastech ukázala, že chutnější příprava jídel s pomocí profesionálních kuchařů a jejich opakované nabízení po sedm měsíců zvýšily skutečnou konzumaci ovoce a zeleniny.
Na výživových normách záleží, protože přímo ovlivňují, jak se děti stravují. To se paradoxně nedá říct o RVP a jeho vlivu na to, co a jak se děti učí. Česká zkušenost se zaváděním RVP ukázala, že přepsání kurikulárních dokumentů může skončit převážně formální změnou. Tomáš Janík upozorňoval na omezený přínos reformy pro kvalitu výuky a na potřebu soustavné podpory učitelů. Dvořák, Starý a Urbánek zase při víceletém sledování jedné základní školy popsali, jak škola procházela skutečnými změnami, ale národní reformu naplňovala pouze formálně. Samotný nový kurikulární text zkrátka ještě nezmění zkušenost dítěte ve třídě; zrušení výživových norem ale otevírá prostor pro libovůli při sestavování jídelníčku.
RVP je velmi obecné a v praxi nevymahatelné. Výživové normy v podobě spotřebního koše ve vyhlášce o školním stravování jsou naopak velmi konkrétní a Česká školní inspekce jejich dodržování striktně kontroluje. Pokud by stát požadavky na školní jídelny formuloval stejně volně, jako formuluje požadavky na obsah vzdělávání pro školy, tak bychom místo výživových norem měli jen obecnou proklamaci: vařte zdravě. A naopak, pokud bychom stejnou formu, jakou mají výživové normy, aplikovali na RVP, bylo by v RVP napsáno, co a kdy se děti mají učit.
Převládající názor kurikulárních expertů je, že obecnost a nízká vymahatelnost kurikula (tedy našeho současného RVP) jde na úkor výsledků vzdělávání. MŠMT si to uvědomuje, a proto v případě připravovaného RVP přistupuje k jisté regulaci ze strany státu a v již přichystaném dokumentu avizuje změny, které školy více omezí (začlenit doporučené učivo přímo do samotného RVP). Obdobně postupuje ministr Plaga v oblasti regulace mobilů ve školách, kdy spolu s premiérem navrhuje plošný zákaz používání mobilů (s výjimkami). Způsobem pokus–omyl jsme totiž v těchto případech došli k poznání, že systém se nedá řídit přes apel na osobní odpovědnost jednotlivců-učitelů, že si správně vyloží obecně formulované kurikulum, případně ředitelů, že budou všichni regulovat používání telefonů. Proto neobstojí sugestivní argumentace ministra Plagy, kterou zveřejnil na svém Facebooku, kde obhajuje rušení výživových norem právě tím, že školní jídelny přece nechtějí dětem ublížit a závaznou vyhlášku nepotřebují.
Ministr Plaga utahuje regulaci škol v oblasti kurikula a využívání mobilních telefonů a odpovědnost za školní stravování přehazuje na Ministerstvo zdravotnictví. Protože ví, že rušení výživových norem nedokáže obhájit.
Jenže výživové normy jsou tu právě proto, aby kvalita školního stravování nebyla jen na osobní zodpovědnosti každé vedoucí školní jídelny. Protože ano, asi všechny mají dobré úmysly, ale všechny zároveň stojí před těžkými rozhodnutími – jak uvařit co nejlevněji, aby se nemusela zvedat úplata za stravování. Jak vařit co nejjednodušeji, aby se ulehčila práce bídně placených kuchařek. Jak vařit co nejchutněji, aby děti jídlo nevracely. Pokud z této rovnice vypadne, „jak uvařit tak, abych plnil výživové normy“, logicky, i při vší dobré vůli a osobní odpovědnosti, převáží ostatní systémové tlaky. A ministr Plaga toto velmi dobře ví.
Proto utahuje regulaci škol v oblasti kurikula a využívání mobilních telefonů a odpovědnost za školní stravování přehazuje na Ministerstvo zdravotnictví. Protože ví, že rušení výživových norem nedokáže obhájit.
Odstranění závazných výživových norem naštěstí nelze právně vyřešit pouhým škrtem ve vyhlášce. Školský zákon v § 122 odst. 4 výslovně stanoví, že školní stravování se řídí výživovými normami. A § 121 odst. 2 ukládá Ministerstvu školství, aby je v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví stanovilo prováděcím předpisem podle věkových skupin strávníků. Pokud chce vláda tento princip opustit a ponechat pouze nezávazná doporučení, musí změnit také zákon (toho si MŠMT musí být vědomo, i když v dopise ministra Plagy o změně zákona nic není). Ať už se změna zákona stane řádnou legislativní cestou (to nějakou dobu trvá), nebo tzv. přílepkem k již navržené novele školského zákona (to zas může ohrozit schválení jiných změn), odpovědnost nakonec budou muset převzít i poslanci a senátoři, případně i pan prezident.
Až se tato debata v parlamentu povede, měli bychom si ujasnit závažnost rozhodnutí a nenechat nejzávažnější rozhodnutí v oblasti veřejného zdraví od dob covidu pouze na laickém pocitu premiéra a ministra pro sport, prevenci a zdraví.