„Digitální dudlík“? Když dítěti dávám ke konzumaci obsah, kterému nerozumí, ale zabaví se jím, zakládám na komplexní problém, říká odbornice

„Snažíme se vysvětlit, že podstatou dobré kyberprevence je nejen znalost rizik, ale i přínosů digitálních technologií,“ říká Adéla Lábusová, lektorka programu Internetoví Úžasňáci, který učí učitele, jak pomáhat dětem bezpečně se pohybovat v online prostředí. O reálných rizicích, se kterými se v něm mohou potkat, přednášela na konferenci Digitální wellbeing dětí, stejně jako o řadě mýtů, které si rodiče i učitelé s online prostředím spojují.

Text: Radka Hrdinová
Foto: Kateřina Lánská, archiv SKAV

Co všechno se dá zařadit pod pojem digitální výchova nebo vzdělávání? Vysvětlování, jak se v online světě chovat bezpečně, nebo funkční dovednosti, tedy jak používat technologie?

Obojí, a navíc je klíčový rozvoj kompetencí nebo dovedností. Co je podstatné pro prevenci v online prostředí, není až tak odlišné od toho, co děti potřebují v reálném světě – důležité je kritické myšlení nebo obecně rozvoj mentálních procesů. Jedině to umožní rozpoznávat faleš a podvod, jako jsou fake news, dezinformace nebo phishing. Vedle toho můžeme jmenovat rozvoj socio-emočních dovedností, seberegulaci, prostě kompetence související s rozvojem osobnosti a odolnosti a vztahu k druhým lidem a společnosti. V rámcových vzdělávacích programech je to zařazeno jako občanské kompetence. Když děti nebudou umět pracovat se svými pocity v reálném světě, těžko je to budeme učit jen při hraní PC hry.

Máme se bát vlivu, který má online prostředí na dnešní mladou generaci? Bude nějak zásadně jiná?

Já si to nemyslím. I když vyrůstají obklopení technologiemi, nejsou to jiné bytosti. Přemýšlejí stejně, mají podobné problémy. Vzpomeňte si, co se v naší době říkalo o vlivu televize. Možná se jen málo mluví o tom, že se užívání kyberprostoru mění s věkem a že narůstá v době, kdy pomáhá sytit specifické vývojové potřeby. Mimochodem, technologie nebo sociální sítě nepoužívají jen mladí lidé. Jak vypadá pracovní den zhruba poloviny dospělé populace? Ráno si v práci sednou za počítač, cestou z práce napíší zprávu a doma si sednou k televizi. Před obrazovkou jsme všichni, záleží na tom, co, proč a jak s ní děláme. To je klíč.

Na konferenci věnované digitálnímu wellbeingu jste v rámci své přednášky ukazovala výsledky výzkumů, podle nichž má užívání technologií ve škole i mimo ni do určité míry pozitivní dopad na učení dětí. Nad tuto míru ale začne škodit. Jak poznat bod zlomu?

Na to bohužel není jednoduchý návod. Nedá se ani řídit podle doby, kterou dítě stráví u obrazovky, tedy podle tzv. screentime. Nedá se jednoduše říct, že pro všechny je dobré hrát hry maximálně dvě hodiny denně – je to individuální a z výzkumů dokonce vyplývá, že i nadměrné hraní může být v některých situacích přínosné, pokud ho zasadíme například do kontextu týraného dítěte. Je to sice extrémní příklad, ale ukazuje, že záleží na individuálních podmínkách. Vyžaduje to vždy pochopení potřeb konkrétního dítěte.

Jak tuto rovnováhu hledat?

Dobře to popisuje Michaela Slussareff v knize Hry, sítě a porno, kde vysvětluje vztah „obecné versus individuální potřeby“ na konkrétních příkladech. Také vysvětluje, co je pro výchovu typické obecně, totiž že hodně záleží na začátku. Kdy a jak se dítě poprvé dostane před obrazovku může být klíč k tomu, co se s ním děje, když je mu patnáct. Líbí se mi pojem „digitální dudlík“. Když dítěti dávám ke konzumaci obsah, kterému nerozumí, ale zabaví se jím, zakládám na komplexní problém, se kterým se později bude obtížněji pracovat. Je důležité věnovat pozornost především tomu, co, proč a kdy v online prostředí dítěti zprostředkovávám.

 

„Ideální ale je, když roli „policajta“ zaujmeme až tehdy, když jsme nějakou dobu dělali průvodce.“ (c) archiv SKAV

 

Co tím myslíte?

První doporučení je, že obrazovka nemá být způsob, jak se zbavit nudy. Pro rozvoj sebepojetí a myšlení je důležité, aby se dítě učilo samo zabavit. Tyto chvíle jsou důležitým zdrojem stimulace mysli a učení. Děti se tak učí vnímat podněty a pracovat s nimi. Když tuto schopnost otupuji, může to později podporovat závislost, i když je tu samozřejmě řada jiných faktorů. Také „rychlé“ animované příběhy nejsou zrovna studnicí rozvoje. Děti ještě nemají dostatečně rozvinuté kognitivní funkce, aby chápaly děj, ale přitom je rychle se hýbající obrázky zabaví.

Takže nejde ani tak o to, zda jim pustit animovaný film, ale jaký vybrat?

Ano, a také v jakém věku. Zásadní je, co se děje v „reálném“ světě. Protože základ pro to, aby se dítě nechovalo rizikově v online světě, se vytváří především zde, tedy v IRL – in real life, jak říkají děti. Záleží na tom, jak motivuji dítě pro jiné činnosti, ať jsou to kroužky, společné výlety, čtení knížek nebo to, že si doma povídáme. Když vytvářím prostředí, kde se dítě cítí dobře, přitahuji ho od obrazovky do „reálného“ světa. Podle výzkumů technologie ovlivňují wellbeing nejvýše do jednoho procenta, což znamená, že hledáme-li například příčinu rostoucího počtu sebevražd nebo depresí, musíme pozornost obrátit zřejmě jinam než k technologiím, pravděpodobně spíše do IRL.

Patří digitální technologie do školy?

Jednoznačně. Umět ovládat online svět a pohybovat se v něm je nutnou součástí adaptace na současné podmínky. Mohu si zvolit jinou cestu a je to v pořádku, pokud je to vědomá volba. Znamená to ale horší šanci na uplatnění. Lidé přes digitální přístroje komunikují, hledají si práci a pracují. To prostě nejde obejít.

Vaše organizace se zabývá prevencí rizikových jevů v online světě. Na co se nejvíce soustřeďuje?

Nezaměřujeme se jen na online rizika, ale na celou škálu rizikového chování. Co se týká kyberprevence, hodně ráda bych zmínila své kolegyně Agátu Hrdličkovou a Veroniku Kynclovou. Ještě než jsem přišla do Jules a Jim, měly už promyšlenou, nastudovanou a na základě praxe ověřenou celou koncepci kyberprevence, ze které zde představuji jen střípky. Důležitá z hlediska dospělého je role průvodce. Základem je provázení, kdy dospělý sdílí s dětmi, co skutečně online dělají. Znamená to vést s dětmi otevřený dialog, pouze nekritizovat, neříkat, co dělají a jak je to špatně. Věnovat jim čas, třeba i tak, že si s nimi zahrajeme hru nebo se podíváme na video jejich oblíbeného youtubera. Když jde dítě ven, chtějí rodiče vědět, kam jde a s kým se tam potká. Co dítě dělá, když si sedne za obrazovku, už je tolik nezajímá, řeší se především čas. Přitom výsledky výzkumů jasně ukazují, že čím více rodiče sdílí s dětmi jejich užívání kybersvěta, tím menší je u dítěte pravděpodobnost rizikového chování.

Důležitá je i role, kterou nazýváme „policajt“, protože to znamená hlídání hranic. Ideální ale je, když roli „policajta“ zaujmeme až tehdy, když jsme nějakou dobu dělali průvodce. Pokud v prevenci, třeba i s dobrým úmyslem, zaujímáme pouze roli „policajta“, je to neúčinné. Děti vědí, co od nich chceme slyšet, například že si nemají psát s cizími lidmi. Stejně to ale budou dělat. Učit se navazovat vztahy mimo rodinu je důležitý vývojový úkol a online komunikace k tomu poskytuje množství dobrých příležitostí. Důležitá je především důvěra, to je základ kyberprevence. Vypůjčím si příměr od jmenovaných kolegyň: průšvih není, když si dítě píše s cizím člověkem, ale když ten cizí člověk je jediný, komu důvěřuje. To vystihuje podstatu problému.

Jak tuhle důvěru vybudovat?

Když přijdeme do školy, ptáme se dětí hned na začátku, v čem vidí přínosy online světa. Krásně to funguje také díky tomu, že jsou děti překvapené, že je od začátku nesoudíme, nehrozíme a nekritizujeme. Na to nejsou zvyklé, důvěra se díky tomu vytváří rychle. Z pozice průvodce se potom už dá ptát na to, kolik z přátel na facebooku je jejich přáteli i v reálném světě. Rizika spojená s online prostředím jsou reálná a děti potřebují řadu věcí vědět, pokud se v něm mají pohybovat bezpečně.

Co konkrétně potřebují vědět?

To bychom museli projít postupně všechny fenomény. Když zůstaneme u sociálních sítí, potřebují znát jejich základní mechanismy, jak fungují algoritmy. Potřebují rozumět možnostem nastavení. Také by měly vědět, že komunikace, která nemá neverbální složku, je jiná. Těch věcí ale zase není tak moc.

Podívejte se na záznam konference Digitální wellbeing:

 

Malá revize RVP změnila pojetí informatiky a digitální gramotnosti. Pomůže to?

Zapojování technologií a informatiky do výuky je důležité. Tu rovinu, o které mluvíme, tedy jakou roli hrají technologie v životě mladých lidí, jak je ovlivňují a jak se k nim vztahují, ale informatika tolik neřeší. V RVP mi stále chybí rozvoj kompetencí digitálního wellbeingu. Nemusíme přitom vymýšlet něco nového, jako první krok by stačilo soustředit se na rozvoj socio-emočních dovedností, který v RVP již je, a vztáhnout ho i k online prostředí. Možná to znamená spíše vysvětlovat souvislosti. V rámci třídnických hodin můžeme zaměřit pozornost na práci s emocemi a seberegulaci. A opět nejen ve vztahu k technologiím, ale z hlediska toxického jednání obecně. To, jak dokáži nahlédnout, že ubližuji někomu v reálném světě, ovlivňuje přeci jednání i v online světě.

V tom online prostředí je takové chování přece jen snazší…

Určitě ano, mohu snáz najít oběť, snáze se manipuluje. Snáze ubližuji, když nejsem přítomna bezprostřední reakci. Internet má tři základní znaky: je anonymní, asynchronní a neverbální. Děti je potřeba naučit, co to znamená. K vysvětlení toho, nakolik komunikace bez neverbální složky otevírá prostor manipulaci, stačí pár hodin. V Internetových Úžasňácích (program Jules a Jim – pozn. red.) se mi líbí aktivita, kde děti na větě „To je super!“ dávají dohromady, co všechno může znamenat a jak moc záleží na kontextu. A jak je jiné, když ji vyslovím s odpovídající emocí a nebo ji napíšu do sms.

Představa, že stačí ošetřit riziko kyberšikany, je tedy mylná?

To je základní problém prevence a jejího začlenění do chodu školy obecně. Škol, kde prevenci skutečně realizují, přibývá. Je to dobře, protože škola v tom může udělat hodně, stejně jako může hodně udělat pro dítě, které nemá doma naplněné základní potřeby. Mezi rizikovým chováním v reálném světě i v online světě a mezi wellbeingem dítěte je přímá souvislost.

Chcete-li se dozvědět více, podívejte se na stránky organizace Jim a Jules, web projektu Internetoví Úžasňáci nebo na bezplatný online kurz o práci s náročným chováním a traumatem u žáků Příběh Jany. Aktuálně se Adéla Lábusová podílí na přípravě online kurzu a lekcí pro výuky: Labyrint sítě a ráj srdce, dostupný bude koncem školního roku.

Rozhovor je součástí aktuálního vydání týdeníku bEDUin.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz

Připojit se s



Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments