Hospodářské noviny: Učitel projevující názor, výjimka potvrzující pravidlo?

Publikujeme text Josefa Kvasničáka, učitele na Gymnáziu Jana Keplera v Praze, který vyšel 5. 12. na zpravodajském webu Hospodářských novin pod názvem Souhlasím, že můj syn/dcera uslyší názor učitele (ZDE). Autor v něm upozorňuje na situaci a přístup učitelů k pravidlům, která vymezují jejich „manévrovací prostor“ ve školách. A otevírá zajímavou otázku, v čem tkví učitelská zodpovědnost.

Dva gymnazisté utíkali do jídelny a přetlačovaná skončila v prosklených dveřích. Stal se ošklivý úraz. A rozbily se dveře. Vedení mé bývalé školy okamžitě nařídilo: studenti do čtrnácti let budou na oběd chodit v doprovodu učitele. Prima. V patnácti jsou trestně odpovědní a ve čtrnácti nedokážou chodit po chodbě. Na poradě namítám, že ze studentů děláme drezírovaná zvířátka. Ředitel ale má své zkušenosti a prý je to kvůli inspekci. Zákaz, regulace, nařízení, to je naše znamení.

„Souhlasím s tím, aby můj syn/dcera v polední pauze chodil/a na školní hřiště bez pedagogického dozoru.“ Proč bezpečnost hřiště neposoudíme sami? „Seznámil jsem se s programem třídního výletu a beru na vědomí, že se ho můj syn/dcera zúčastní v celém rozsahu.“ Nechtělo by to ještě souhlas se zadáváním domácích úkolů? Nebo že učitel může dítě něco naučit? My učitelé často působíme, jako bychom potřebovali mít na všechno svolení. Prý je to potřeba kvůli agresivním rodičům, kteří jdou škole po krku. Ale neskrývá se za tím víc? Třeba neschopnosti stát pevně za svým?

S bývalými kolegy jsme jednou diskutovali, o co se na naší škole chceme snažit. V diskusi jasně převládl názor, že cílem naší práce je „aby to tu všechno stále probíhalo v té klidné, rodinné atmosféře“. Ano, i cesta může být cíl, ale že by cílem vzdělávání mělo být to, aby nějak proběhlo, to nezní moc přesvědčivě. Když jsem se s kolegy bavil o tom, že učiva a vyučovacích hodin je příliš mnoho, často jsem se setkal s názorem, že méně jich být nemůže. Proč? Protože „by se to nedalo stihnout“. Zřejmě ta rodinná atmosféra.

Ve školství zkrátka nepřemýšlíme o tom, jak děti formujeme a jak bychom je formovat měli. Ukazuje se to třeba na vnitřních zákazech a nařízeních, kterými si ředitelé pojišťují své alibi. „Na školních akcích je zakázáno dávat žákům rozchod,“ i toho je česká škola schopna, stane-li se někomu při rozchodu úraz. Co tím sdělujeme dětem o pravidlech? Že kvůli nešťastné náhodě nebo jednomu nezodpovědnému dítěti zavedeme hloupé omezení pro všechny ostatní. Že pravidla tu nejsou pro dobro všech, ale pro pohodlí těch, kteří je vydávají. Že bude bezva, až konečně budeme moct pravidla porušovat, jen co nás přestane někdo hlídat.

Učitelé by se měli proti takovým pravidlům bouřit. Naše typicky učitelská tendence podřizovat se sice vypadá pěkně ctnostně jako pokora a loajalita k pravidlům, to ano, ale ona je současně i srabáctvím. Slabošstvím, které děti dobře vnímají. A za které plusové body rozhodně nezískáváme.

Sebevědomí, které z nás učitelů vyzařuje, není nic moc: schováváme se za haldy souhlasů se vším možným, bojíme se kritiky školské inspekce, o vzdělání si myslíme, že jeho smysl místo nás garantují osnovy a učebnice. A když někdo navrhuje nějakou změnu, nejčastěji reagujeme zděšenou námitkou, že novoty nic nezlepší.

Kdo z nás ale někdy měl opravdu dobrého učitele, ví, že to byl učitel s názorem, učitel odvážný formulovat své postoje, učitel, který rozuměl světu po svém a dokázal se postavit za to, co chápal jako správnou věc – navzdory jiným osobnostem, navzdory předpisům, navzdory jakékoliv formální autoritě.