Přizpůsobte předvolby souhlasu

Soubory cookie používáme, abychom vám pomohli efektivně se pohybovat a provádět určité funkce. Níže naleznete podrobné informace o všech souborech cookie v každé kategorii.

Soubory cookie, které jsou kategorizovány jako „Nezbytné“, jsou uloženy ve vašem prohlížeči, protože jsou nezbytné pro umožnění základních funkcí webu.... 

Always Active

Technické cookies jsou pro správné fungování našeho webu nezbytné, proto není možné je vypnout. Bez nich by na našich stránkách např. nešel zobrazit žádný obsah nebo by nefungovalo přihlášení při vkládání komentářů

No cookies to display.

Personalizační cookies se starají o to, abychom vám mohli doporučovat ke čtení další články, které máte rádi. Součástí jsou i cookies třetích stran, se kterými EDUin na doporučování článků spolupracuje.

No cookies to display.

Díky analytickým cookies víme, které texty mají naši čtenáři nejraději a jaké články jsou u nás nejčtenější. Součástí jsou i cookies třetích stran, jejichž vydavatelem jsou instituce jako Google aj.

No cookies to display.

Výkonnostní soubory cookie se používají k pochopení a analýze klíčových výkonnostních ukazatelů webových stránek, které pomáhají poskytovat návštěvníkům lepší uživatelský zážitek.

No cookies to display.

Marketingové cookies pomáhají informovat Vás třeba na sociálních sítích o nových článcích a EDUcastech a nabízet vám to zajímavé, co jste ještě nečetli nebo neslyšeli. Součástí jsou i cookies třetích stran, jejichž vydavatelem jsou instituce jako Facebook, Seznam.cz, Google a další.

No cookies to display.

Hudba dětem pomáhá poznat sebe sama a cítit, že někam patří, říká Aleš Benda

Speciální pedagog a učitel hudební výchovy, který se umístil mezi finalisty Global Teacher Prize Czech Republic 2025, shrnuje svůj přístup k výuce i žákům samotným jako otevřený, improvizační, estetický či etický. „Nebojím se být ale i líný, uvolněný, hravý, upřímný, pohodový a veselý. Proč? Protože děti právě tohle ode mě čekají, a protože jsou to nejvzácnější, co v téhle zemi a na světě máme,“ doplňuje.

AH_07566 (1)

foto: Alice Hrubá

Cesta Aleše Bendy k učitelství jako by byla už daná předem, ač říká, že si to dříve nedokázal představit – jediné, co chtěl, bylo být umělcem. To se mu také povedlo. Pět let cestoval s orchestrem po celém světě. Skoro celá jeho rodina však pocházela z učitelského zázemí. Nejvíce jej ovlivnila jeho maminka, učitelka na prvním stupni, a to zejména svým empatickým a obětavým přístupem k dětem se znevýhodněním. „Často jsme měli také různé děti doma, jednoho, dva, ale klidně i celou třídu v panelákovém bytě. Její žáci od nás nikdy neodcházeli s prázdnou,“ vzpomíná.

Výsledky letošní ceny Global Teacher Prize CZ:

  1. Eliška Havránková, Akademie Světlá nad Sázavou, střední škola a vyšší odborná škola
  2. Anna Babanová, Základní škola Křesomyslova, Praha
  3. Ondřej Nejedlý, Základní škola Kunratice

Otevřenost a improvizace, to se u kreativního předmětu jako hudební výchova přímo nabízí. Jak ale kladete důraz i na estetično a etiku? To už si v praxi dokážu představit trošku hůř.
Estetika je pro mě v hudební výchově úplný základ, stejně jako improvizace. Ta se ale týká hlavně tvoření dětí, ne tolik mě samotného. Já si sice něco připravím, ale třída na to může zareagovat jinak, než čekám. Takže v další třídě zkusím něco jiného – jenže zase to dopadne jinak, protože každá skupina je jiná. Už je trochu znám, tuším, jak reagují, ale stejně mě často překvapí. Díky skvěle vybavené hudebně můžeme opravdu improvizovat, třeba rovnou zkusíme jiný nástroj, jinou harmonii. Vzniká to přímo na místě. Když děti tvoří a mají společně dojít k nějakému výsledku, estetický dojem tam prostě je. A právě k tomu společně směřujeme.

A co se týče etiky, ta se netýká jen hudby, ale celého mého působení ve škole. Jsem školní speciální pedagog, poradce, terapeutický průvodce, třídní učitel. Snažím se najít cestu právě k hodnotám, vztahům a k tomu, co se děje mezi lidmi. A to se pak stejně vrací i do té hudebky. Když spolu děti hrají, musí se slyšet, vycházet si vstříc. Každý není dokonalý. Jsme běžná základka, máme sice hodně nadaných dětí, ale ty nůžky jsou velmi rozevřené. Každý má ale svoje místo. Každý se nějak podílí na společném výsledku. Orffův systém, se kterým pracuji (propojení hudby, pohybu a slova, kdy se klade důraz na kreativní hudební rozvoj dětí, pozn. red.), je na tom vlastně postavený – každý může něčím malým přispět. A mně přijde, že tohle není jen „malé“, pro každého to má svou hodnotu, a právě tím vytváříme společné dílo. A tak je to vlastně i ve společnosti.

Takže myslíte, že když se děti nebojí přispět svojí troškou a spolupracují jako celek, mohou to pak aplikovat i v jiných situacích ve svém dalším životě?
Určitě. Děti, které jsou hodně nadané a chápou věci rychle, mohou pak přistoupit ke složitějším věcem. Zároveň ale vědí, že vedle nich je někdo, kdo to tak nemá, ale může být zase výjimečný jinde. A to je právě ono, takhle to přece funguje i venku. Každý jsme dobrý na něco jiného a v hudbě se to krásně zrcadlí. Když jste na běžné škole, která není výběrová, je to hodně pestré, je takový odraz společnosti.

Jak v tomto heterogenním celku probouzíte vášeň k hudbě nejen u těch, kteří k nástrojům přirozeně tíhnou?
Začínám pohybem. Hudba je s pohybem přirozeně spojená a my začínáme úplně jednoduše, třeba jen pohybem prstů, v rámci takového warm-upu. Ale už tam to začíná tvořit nějaký obraz. Dál přejdeme ke hře na tělo, kdy děti třeba něco vytleskávají rukama a postupně to začne znít jako hudba. Jsou to úplně mikrodetaily, nejmenší okamžiky, třeba jen pohyb palcem. Když už rozpohybujeme tělo, tak k tomuto základu přidáváme zvuk. Potom můžu říct konkrétní slovo a pak se to celé rozpohybuje. Mám moc rád techniku, kdy se jedno dítě pohybuje a druhé popisuje, co to první dělá, třeba slovem nebo melodií. A pak přidáme nástroj a další děti a celé se to začne vrstvit. Najednou vzniká hudba. A ony jsou její součástí.

Na běžné základce jsme limitováni tím, že máme jednu hodinu týdně, děti jsou různě nadané, někdo má vztah k hudbě z domova, někdo vůbec. Ale tímhle způsobem se zapojí všichni. A postupně se zlepšují. Když ovládnou pohyb, hlas, tělo, přidáme nástroje, a pak už to jede. A jak se učí improvizovat a skládat, dostaneme se i k poslechu. Najednou ocení, že nějaký autor složil skladbu, protože si pamatují, jak dlouho jim trvalo dát dohromady vlastní krátkou melodii. Nesázím moc ale na těžkou vážnou hudbu, spíš se snažím o žánrovou pestrost. A hodně dětem vycházím vstříc i skrz moderní žánry. Ale je to taky tím, že mě to baví. Nechci zůstat zaklesnutý v klasice nebo v tom, co bych chtěl já. Škola je pro mě prostor vzájemného ovlivňování: i já se od dětí učím, a to je důležité. Ale je to různé. Některá třída zvládne udělat hodinu s Mahlerem a reflektovat ji, jiná tam vůbec nedojde. Snažím se, aby to bylo šité na míru. Ne aby každý musel všechno.

Přichází za vámi děti samy s vlastními žádostmi, co by se chtěly třeba naučit hrát?
To je ten nejhezčí proces. Já vím, že to zní jako klišé, ale pro mě je důležitý jak proces, tak výsledek. Děti třeba přijdou a řeknou: „Mohli bychom zkusit tenhle hlasový modulátor?“ A já na to: „Jasně, pojďme to zkusit!“ A ony začnou experimentovat. To je objevování. Ale zároveň pak narazí na to, že něco nezní správně, a pak řešíme proč. Třeba že to nepasuje do harmonie. A děti si to vlastně zjistí samy, dojdou si k těm pravidlům vlastní cestou.

„Každý jsme dobrý na něco jiného a v hudbě se to krásně zrcadlí.“

Často s dětmi vystupujete na různých školních akcích, slavnostech, koncertech. Je to zase trochu jiný typ práce, že?
Do těchto hudebních skupin většinou vybírám děti, které se chtějí věnovat hudbě víc do hloubky a jsou ochotné na sobě pracovat i ve svém volném čase. Těm se pak můžu věnovat individuálně a intenzivněji. A výsledky jsou skvělé, máme skvělou kapelu, která hraje na různých školních akcích, slavnostech nebo vernisážích. Ty děti jsou tvořivé, nadané, a kdybych měl víc času, třeba čtyřicet hodin denně, založil bych klidně víc takových kapel. Myslím, že by se do toho spousta dalších dětí pustila ráda. Mým přáním je, aby nás ve škole bylo víc, kdo by se hudbě věnoval a vedl další skupiny, protože to zázemí, které máme, je opravdu špičkové.

To zní dost časově náročně, když pro hudební výchovu máte k dispozici jen jednu hodinu týdně. Jak se s tímto limitem vyrovnáváte?
Je to velké omezení. A když do toho připočteme ještě různé rozvrhové kolize, suplování nebo absence, je ten prostor opravdu malý. O to víc se snažím, aby v té jedné hodině bylo co nejvíc kontaktu, práce, sdílení. Mám s dětmi hodně silný vztah. Známkuji minimálně, sice musím kvůli systému, takže dávám jedničky, ale nejde mi o klasické hodnocení. Důležité je, že se spolu neustále bavíme, komunikujeme a máme vztah, který přetrvává i mimo tu jednu hodinu týdně. A krásné je, že děti si o tu hudebku samy říkají, že by ji chtěly častěji, proč ji nemáme dvakrát týdně. Tak to mě vždycky zahřeje.

Věříte, že účast v kapele má nejen velký význam pro rozvoj dovedností, ale i pro duševní stránku a osobní rozvoj dítěte. Můžete to trošku přiblížit?
Když jsem měl jsem vloni v září příspěvek na konferenci Společnosti pro hudební výchovu na Pedagogické fakultě UK, prezentoval jsem zde, že hudba nerozvíjí jen dovednosti, ale má obrovský přesah do psychosociálního vývoje dětí. Součástí byly i videorozhovory se žáky, kde sami popisují, co jim hudba dává a jak ji vidí – nejen jako zážitek, ale jako něco, co jim pomáhá lépe poznat sebe sama, zvyšuje jim sebevědomí, učí je pracovat s trémou, vystupovat před lidmi. Když dítě přijde na pódium, musí se potkat samo se sebou a se vším, co umí i neumí, s pochybnostmi, s očekáváním druhých. A to je velmi cenná zkušenost. 

Děti, které byly součástí kapely a dnes jsou třeba na střední škole, mi zpětně říkají, jak je to posunulo v komunikaci a řešení konfliktů. Zpěvačka z mé úplně první kapely Sound Breakers, kterou jsem vedl, nejenže dodnes zpívá, ale je i kapelnicí. Musí nést zodpovědnost, moderovat emoce, vést tým.

Sám jsem prošel klasickou konzervatoří a působil v orchestru, takže jsem zažil trému, pracoval jsem s ní a vím, co to je. Děti, které takto vystupují, se s ní musejí také vypořádat a postupně vědí, jak na to. A to je pro mě důkaz, že to má smysl, když jim hudba přináší i tohle. 

Ve videích od dětí zazněla ještě jedna důležitá věc: je pro ně důležité, že hudbou přinášejí něco ostatním lidem. Není to pro ně povinnost nebo něco, co se od nich čeká. Když něco takového přinesou, dají do toho kus sebe, tak se jim něco od těch lidí vrátí.

EDUin v rámci léta přinese i rozhovory se všemi finalisty letošního ročníku Global Teacher Prize CZ. V sérii již vyšly tyto texty:

Eliška Havránková, Akademie Světlá nad Sázavou, střední škola a vyšší odborná škola

Anna Babanová, Základní škola Křesomyslova, Praha

Ondřej Nejedlý, Základní škola Kunratice

Pavel Daněk, Základní škola Labyrinth 

Myslíte tím pocit nějaké sounáležitosti nebo přínos společnosti?
Ano, a je to pro děti velká věc. Například když plánujeme akce, snažíme se je vytvářet sami a přemýšlíme, jak tím můžeme někomu pomoct. Když jsme před čtyřmi roky začínali, tak už druhý rok jsme udělali koncert, kam jsme pozvali libereckou kapelu z místního Jedličkova ústavu Rachot Band – něco jako The Tap Tap (pražská kapela studentů a absolventů škol Jedličkova ústavu, pozn. red.). Koncerty, které děláme, jsou tedy většinou charitativní a vždycky se jimi snažíme upozornit na nějaký problém.

Jedna moje kolegyně je zapojená do charitativní organizace Mary’s Meals, která poskytuje peníze na jídlo dětem v rozvojových zemích. A to je skvělé, protože pak můžeme přijít i za ostatními dětmi, které se koncertu účastnily třeba jako diváci, a říct jim, že díky tomu koncertu jsme vybrali 23 tisíc korun a zajistili tak jídlo na rok pro čtyřicet dětí. To je něco, co hudba dětem přináší, a to nejen těm, které hrají, ale i těm ostatním. A tím se dostáváme k tomu přesahu, k určité etické rovině. Krásně se to propojuje.

Jak často takové akce děláte?
Těch koncertů pořádáme víc, ale ten hlavní charitativní bývá zhruba jednou ročně. Někdy se také připojíme k jiné akci nebo nás někam pozvou. Myslím si, že dětem hodně dává, když třeba vidí účinkovat lidi z Jedličkova ústavu – někteří z nich jsou kvadruplegici, kteří přesto hrají, jsou součástí kapely… a je tam ten prožitek. Děti už jsou na to zvyklé, znají ty lidi osobně a díky tomu z nich pak třeba odpadne ten nepříjemný pocit nejistoty, jak se chovat. Protože už vědí, jak s nimi komunikovat, protože spolu stáli na jednom pódiu. To se mi na hudbě moc líbí, že má i takové možnosti. A že se to může dít už na základní škole.

„Duševní zdraví učitelů je alfou a omegou celého vzdělávacího procesu. Do budoucna se bez péče o něj neobejdeme.“

Věnujete se dlouhodobě také tématu duševního zdraví učitelů. Co patří mezi největší úskalí, která v tomto ohledu učitelská profese přináší?
Duševní zdraví učitelů je alfou a omegou celého vzdělávacího procesu. V hlavě to mám možná trochu idealizované: představuji si, jak by to mělo být, ale neznamená to, že toho sám vždycky dosahuji. Snažím se k tomu každý den krůček po krůčku přibližovat. Pracovat sám se sebou, šetřit si svoje duševní zdraví, hýčkat si ho. Protože ve chvíli, kdy učitel není v pořádku, tak si myslím, že všechny ty metody, didaktiky, nástroje… to všechno je k ničemu. Ten živý tvor, žák, se kterým pracujeme, okamžitě vycítí, že nejste v pohodě. A najednou mu tím něco předáváte, ať už v oblasti osobnostního nebo vzdělávacího vývoje, a zároveň se úplně vyždímáte.

Myslím si, že se do budoucna neobejdeme bez toho, abychom se tomuto tématu věnovali opravdu do hloubky. Říká se mi to možná snadno, ale mám za sebou psychoterapeutický výcvik, jeden kratší, a další zaměřený na arteterapii. A až díky téhle práci na sobě můžu říct, že jsem se přiblížil k tomu, že se sebou dokážu vědomě pracovat. Že si nenosím všechno domů, že si umím uvědomit, co potřebuji, a to ostatní nechat ve škole. Že se umím ocenit, ale zároveň dokážu zachytit i taková ta drobná místa nepohody: rozpoznat je, pojmenovat, říct si, co teď potřebuji, a dovolit si to.

Myslím, že právě v tom je základ. Nejsou to žádné velké zázraky. Školní supervize je skvělá věc, ale nemyslím si, že sama o sobě spasí celou situaci. Klíč je v těch drobných, každodenních krocích, ve všímavosti. V tom, že se zastavím a uvědomím si, co se mi vlastně děje. Dřív mě to dokázalo úplně semlít, když mě někdo ve třídě třeba naštval. Dnes už se v tom tolik nebabrám. Dokážu si říct: „Dneska jsem se špatně vyspal. Včera mě fakt vytočily moje vlastní děti.“ A pak si položit otázku: „Co si do té práce nesu já? Co si nesu do vztahu mezi mnou a tím dítětem?“ A to je hrozně důležité.

To asi vyžaduje sebe samého hodně dobře znát.
Ano, ale na jedné straně je to o duševním zdraví učitelů, ale zároveň na té druhé o duševním zdraví dětí. Můžu mít ve škole učitele, který je na tom duševně dobře, ale pak tam může být dítě, které potřebuje podporu, protože si nese nálož z domova či ze samotné školy, kde třeba prostředí nefunguje, jak by mělo, a všechno se mu začne hroutit.

Mám pocit, že náš školský systém se pořád nedívá na to skutečné jádro problému. Myslím, že by to bylo potřeba rozseknout, otevřít diskuzi a začít o duševním zdraví víc mluvit. Že je v pořádku chodit na psychoterapii. Že je v pořádku požádat o supervizi. A že je úplně normální nebýt v pohodě. Protože to se prostě děje, to se stává, ale musíme o tom komunikovat.

Platí to možná ještě silněji u speciálních pedagogů, jejichž práce bývá psychicky velmi náročná, často se setkávají s těžšími situacemi i trochu jiným druhem témat. Jak to vnímáte u sebe? Co vám pomáhá, kromě zmíněného psychoterapeutického výcviku, tím vším „proplouvat“?
V mé speciálně pedagogické praxi tvoří takových 70 až 75 procent práce reedukace dílčích funkcí žáků se specifickými poruchami učení – dyslexie, dysgrafie a podobně. A tam je to vlastně v pořádku. Můžu pracovat systematicky, sledovat pokroky a nakonec třeba dosáhneme i úspěchů. Například u menších dětí je to krásně vidět: když mám prvňáčky, druháky, třeťáky a nasadím určitá cvičení a máme možnost pracovat individuálně a ne ve velké skupině, jejich posun je znatelný. A to pak psychicky zvládám dobře, když vidím ten pokrok.

Ale pak jsou samozřejmě i mnohem těžší případy, kdy dítě přichází z prostředí bez jakékoli podpory. Často jde o vážné situace, kde se kumulují různé patologické jevy. A k tomu přibývá ještě krizová intervence – mám někdy pocit, že ji řeším snad každý den. Musel jsem se naučit, že když mi dítě začne vyprávět něco těžkého, snažím se být v tu chvíli opravdu s ním. Být u něj, ne u sebe. Samozřejmě že se ve mně něco děje, ty emoce tam jsou, ale v tu chvíli to musí jít stranou. Potřebuji vnímat jeho prožívání, jeho řeč těla, naladit se na něj, klidně i podvědomě napodobit gesta, držení těla, jen aby vědělo, že je v bezpečí.

Zjistil jsem, že tím mu můžu nejvíc pomoct. Víc pochopím, co mi říká, a můžeme se pak společně pokusit dojít k nějakému řešení, třeba ne hned, ale časem. A zároveň mě to i chrání. Nemusím se v tu chvíli utopit v jeho příběhu, přestože je třeba hodně těžký. Je to hrozné, ale moje role je být tam v tu chvíli pro něj, ne si to uvnitř sebe rozkládat. To je dovednost, kterou jsem se musel naučit a kterou jsem se učil už vlastně v průběhu, aniž bych o tom věděl.

AH_07562

Aleš Benda

Po absolutoriu na Pražské konzervatoři působil Aleš Benda jako kontrabasista v Karlovarském symfonickém orchestru a v Pražské komorní filharmonii. Po dobrovolnické službě v dětském domově na Ukrajině se však rozhodl pro dráhu pedagoga. Začínal jako asistent pedagoga na základní škole ve Vraném nad Vltavou a během této praxe vystudoval magisterský obor speciální pedagogika a absolvoval dva terapeutické výcviky. Dnes učí hudební výchovu a působí jako speciální pedagog na prvním a druhém stupni ZŠ ve Vratislavicích nad Nisou, vede školní kapelu Band O’Clock a lektoruje pro Českou Orffovu společnost. Podporuje také asistenty pedagogů prostřednictvím pravidelné metodické skupiny a přispívá do odborných učitelských periodik.

V oblasti speciální pedagogiky jste hodně aktivní i ve sebevzdělávácí a publikační činnosti. Co je pro vás v poslední době největší výzvou? Jaká témata v současnosti nejvíce hýbou touto oblastí?
Nedávno jsem absolvoval delší seminář zaměřený na duševní zdraví dětí, který se zároveň hodně dotýkal i duševního zdraví učitelů. A tam jsme si všimli efektu jakési „selektivní empatie“. Do té doby jsem si myslel, že empatie je přece univerzální. Buď jsem empatický, nebo nejsem. Empatizuji s vámi, to by znamenalo, že dokážu empatizovat s kýmkoliv jiným, ale u dětí se to najednou stalo selektivním. Že empatizují třeba jenom s kamarádem, s někým, s kým mají dobrý vztah nebo z koho mají nějaký prospěch. Ale pokud se něco špatného stane někomu jinému, ke komu ten vztah nemají, tak chybí i empatie.

A tohle jsme si na tom semináři uvědomili všichni – učitelé, ale i poradenští pracovníci – že se s tím v praxi skutečně potkáváme. Nevím, jestli to takhle bylo vždy, nebo jestli je to něco nového, co nějak souvisí se současnou dobou.

Ještě jsme si všimli jednoho jevu, který mi přijde zajímavý a možná do budoucna důležitý ke sledování. Vždycky ve třídě bývají nějaké skupinky dětí, co se spolu víc kamarádí, ale většinou tam bývá i někdo, kdo mezi těmi skupinkami tak trochu „lítá“. Má jednu kamarádku tady, druhou jinde, propojuje je. Ale v některých třídách teď běžně pozorujeme, že tohle propojení úplně chybí. Že tam jsou nejen uzavřené skupiny, ale někdy i úplně izolovaní jedinci. Je to úplně jiná dynamika.

Věříte i přesto pořád, jak jste uvedl v přihlášce do ceny GTP, že žijete svůj učitelský sen?
Kdybych teď žil svůj učitelský sen, vlastně by to bylo trochu smutné. Znamenalo by to, že už nemám kam růst, neměl bych tendenci na sobě pracovat. Ten sen pro mě spíš znamená mít zázemí, které si člověk zaslouží a které je důstojné pro kvalitní výuku. A to teď mám. Zažil jsem i opačné situace, takže si toho opravdu vážím.

Ale chci se pořád posouvat. Když kolem sebe máte kolegy, kteří jedou ve stylu „do důchodu to nějak doklepu“, snadno vás to semele. Klima sborovny má ohromný vliv. My jsme největší škola v Libereckém kraji, máme 60 pedagogů a 800 žáků, ale i přesto si myslím, že to máme dobře nastavené. Podporujeme se navzájem a fandíme si, ač jsme velký tým. A to je podle mě základ každého „učitelského snu“.

martinů_BW
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články