Proč MŠMT navrhlo a prosadilo zrušení známek na vysvědčení v nejnižších ročnících? Není to jen kvůli zpřísnění odkladů

Zrušení známek na vysvědčení prvňáků a druháků bylo schváleno v rámci poslaneckého návrhu, který snížil počet odkladů povinné školní docházky. Část veřejnosti se proto domnívá, že jediným důvodem je usnadnit dětem nástup do základní školy a zvládnutí prvních dvou ročníků. Toto opatření ale bylo naplánováno před tím, než se vůbec míra odkladů začala řešit.

Jeho hlavním cílem je aspoň pro mě změna postoje dětí ke vzdělávání a ke škole, odborně řečeno podpora jejich vnitřní motivace. Pokud se děti učí především proto, aby něco znaly a uměly, neptají se stále učitele, zda „je to na známky“, pracují samy na sobě a přijímají školu jako místo, které jim něco dává, nikoli jako nepříjemnou povinnost. Kvalitně motivované třídy se poznají třeba podle toho, že i po přijímacích zkouškách v 9. ročníku „fungují“ naplno. A skutečně to souvisí, a velmi výrazně, i se slovním hodnocením v 1. a 2. ročníku. Což říkám z osobní zkušenosti: v mé bývalé škole, kterou jsem dlouhá léta vedl jako ředitel, se v nejnižších třídách neznámkuje už skoro dvacet let.

Pokud se děti naučí učit pro známky, nebo jim je dokonce vnucujeme, jednoduše je „zkazíme“. Děti s pěknými známkami začnou být závislé na tomto typu ocenění; u dětí se špatnými známkami postupně vyvoláme pocit věčného neúspěchu, nechuť ke škole a rezignaci na vzdělávání.

Cíl? Udržet a rozvinout pozitivní vztah dětí ke škole

Existují ještě další důvody, proč neznámkovat: kromě již zmíněného hladkého přechodu mezi předškolním a základním vzděláváním i eliminace nebo aspoň zmírnění porovnávání dětí mezi sebou, snížení tlaku a nezdravého stresu, ale i to, že vypovídací hodnota slovního hodnocení je oproti známkám mnohem vyšší – pokud to učitelé umějí, samozřejmě. Není to ale žádná jaderná fyzika, zvládnout to jde.

Možná se nyní ptáte, proč se tedy po dvouletém „moratoriu“ má ve 3. ročníku vůbec začít známkovat. To je legitimní otázka a hned dodám, že školy začít známkovat nemusí, klidně mohou hodnotit slovně až do devítky. Od třetí třídy už ale známkovat mohou. Tady je třeba říct jedno: první dva roky školní docházky jsou pro vytvoření vztahu ke škole naprosto klíčové, kruciální. Co se v tomto období získá, už se tak lehce nepokazí, a naopak. Navíc si jako bývalý dlouholetý učitel uvědomuji, že u „puberťáků“ je to s tou motivací přece jen složitější. Ale všechna čest školám a učitelům, kteří to zvládnou beze známek i u nich.

Při přípravě změny jsme samozřejmě zjišťovali, jaká je v tomto ohledu situace v jiných zemích, i proto, abychom o ní přesvědčili poslance. Měli jsme možnost se zeptat států EU přes platformu Eurydice. Šetření proběhlo v roce 2023 a vrátily se nám odpovědi osmnácti zemí. Pouze v jediné z nich se v první třídě známkovalo. Byla to Francie a pokud se nemýlím, dnes už se tam též neznámkuje. V dalších dvou se známkovalo a zároveň povinně hodnotilo i slovně. Následovaly čtyři státy včetně České republiky, kde byly dovoleny obě možnosti, a ve zbylých 11 zemích se v nejnižších ročnících prostě neznámkovalo. Od té doby se počet neznámkujících zemí ještě zvýšil. Kromě toho víme i o mnoha dalších státech světa, ve kterých se v nejnižších ročnících neznámkuje. U Kanady to asi nikoho nepřekvapí, ale takové Japonsko někoho překvapit může. Známkovat v nejnižších ročnících opravdu přestává být „normální“.

O potřebnosti změny nikdo nepochyboval

Ke změně hodnocení v nejnižších ročnících se MŠMT zavázalo ve svém dlouhodobém záměru, což je strategický dokument vycházející ze Strategie 2030+. Z diskuzí pracovních týmů při přípravě Dlouhodobého záměru 2023–2027 toto opatření jednoznačně vyplynulo, bylo kvitováno v podstatě všemi odborníky, se kterými bylo konzultováno, a nakonec bylo jako součást novely školského zákona schváleno i poslanci parlamentu. O potřebnosti této změny nikdo nepochyboval, vyskytly se pouze obavy, zda to učitelé budou umět a zda dostanou potřebnou podporu, aby to zvládli.

Co tedy bude možné najít na vysvědčení místo známek? Buď slovní hodnocení formou souvislého textu (psaného tzv. popisným jazykem), nebo kriteriální hodnocení, které legislativně definujeme jako formu slovního hodnocení. Kriteriální hodnocení má obvykle podobu tabulky, v jejíž levé části jsou jednotlivá kritéria a v pravé míra jejich naplnění. Například: u „vyřeší jednoduché slovní úlohy“ mohou být tyto možnosti: ne, spíše ne, spíše ano, ano. Škála míry naplnění by měla být co nejméně podobná známkám, i proto by spíše neměla mít pět stupňů. Nemusí být slovní, může být i grafická. Někteří kritici namítají, že pak už se to známkám blíží. Dovolím si poznamenat, že jde o trochu povrchní pohled, protože pomíjí to podstatné: změnu v přístupu učitele k hodnocení. I tak ale existují oproti původní formě klasifikace jasné rozdíly, a to například v tom, že místo jedné známky z předmětu učitel uplatňuje více kritérií, přičemž kritéria jsou formulována činnostně – co žák dělá, dokáže. Nehodnotí se „čeština“, ale výsledky učení: žák „pozná a přečte písmena, slabiky a slova“ nebo „respektuje základní komunikační pravidla v rozhovoru“ či „píše správné tvary písmen a číslic“.

Jak už jsem řekl, hlavní změna se musí odehrát v hlavě učitelů. Těmi, kteří by to měli ve školách pomoci prosadit, jsou ředitelé. Pokud si učitel bude pod slovním hodnocením stále představovat známky, opravdu se nic podstatného nezmění, jen si pedagog přidělá práci. Možná jsem naivní, ale věřím, že takových učitelů bude nakonec minimum. Vždyť už dnes zhruba čtvrtina škol v těchto ročnících neznámkuje a jejich počet roste.

V mé škole jsme původně měli zavedený systém, že v „áčkách“ se známkovalo a v „béčkách“ hodnotilo slovně. Chvíli to vedle sebe fungovalo, ale po několika letech začaly paní učitelky z „áček“ samy chtít změnu. Tehdy jsme právě po mnoha diskuzích došli k systému, který se shodou okolností nyní zavádí i na úrovni státu: ve všech prvních a druhých třídách se začalo hodnotit slovně a v těch vyšších naopak známkovat. Laboratoř života ten model perfektně ověřila – jak jsem psal výše, běží úspěšně už téměř dvacet let. Zdůrazňuji, že jde o běžnou školu s „běžnými“ učiteli. Jen mě mrzí, že jsem tehdy o slovním hodnocení nevěděl tolik jako teď. Věřím, že bychom to byli bývali zavedli ještě lépe.

Změna otevírá dveře hodnocení, které podporuje učení

A ještě poslední poznámka: samotné zrušení známek je jen malý krůček. Věříme však, že otevírá dveře jinému pohledu na hodnocení, cestu k formativnímu přístupu k výuce i k hodnocení jako nástroji učení. Formativní přístup je postavený na tom, že každý žák zná cíle svého vzdělávání, ví, čeho má dosáhnout a jak na to jít. Třeba naučit se číst knihy a mít ze čtení radost. V rámci hodnocení mohu žákovi říct, kam už se dostal (zda čte správně, plynule a tak podobně), ale především – a to je ta formativní složka – se musí dozvědět, jakým způsobem má pokračovat, aby cíle dosáhl. Může se to dozvědět od učitele, ale také k tomu může dojít sám, což je úplně nejlepší, ale i nejtěžší. Tohle mu známky samy o sobě určitě neřeknou.