Komunální volby jsou trochu otloukánek. Přitom rozhodují o tom, jak se nám bude žít

Za necelé tři týdny půjdeme ke komunálním volbám, a tak je teď dobrá chvíle otevřít stranické programy a podívat se, co jednotlivé kandidátky nabízejí v oblastech, které mohou z radnice opravdu ovlivnit. A hlavně se jich na to ptát, protože program snese skoro všechno. Rovnou se přiznávám, že si nemyslím, že školství letošní komunální volby ve většině obcí rozhodne. Je to trochu zvláštní, protože pro spoustu lidí patří vzdělávání jejich dětí k věcem, na nichž jim opravdu záleží, u voleb ale nakonec často převáží to, co člověka štve každý den, třeba doprava, bydlení, chybějící sportoviště nebo stav veřejného prostoru. V Opavě, odkud pocházím, to bude například osud Slezanky a Bredy a s nimi spojená otázka, jak má v budoucnu vypadat centrum města. Vedle toho se bude řešit bydlení pro mladé, parkování, veřejný prostor a bezpečnost. Dost pochybuji, že se místní volební kampaň a debata mezi lidmi povede se stejnou intenzitou o tom, jak město pracuje se svými školkami a školami. A každé město má něco podobného. 

V Praze odhaduji, že větší prostor dostane doprava, bydlení či bezpečnost než každoroční průšvih s kapacitami veřejných středních škol. V menších obcích budou často rozhodovat konkrétní lokální témata, o kterých se místní dokážou přít deset let a člověk z jiného okresu vůbec netuší proč. To je ale na komunální politice vlastně důležité. Nemá řešit abstraktní spor, který se zrovna vede v Poslanecké sněmovně, ale konkrétní místo a život lidí, kteří v něm žijí. 

Školství nás zajímá tehdy, když se nás zrovna dotýká

Školství nás začne výrazně zajímat ve chvíli, kdy se týká přímo nás. Je proto trochu paradoxní, že ačkoliv si ho snad každá strana a hnutí píše do programu mezi své priority, samo o sobě bývá poměrně přehlíženým volebním tématem. Do centra politické pozornosti se dostane hlavně tehdy, když nastane problém, a jakmile akutní potíž pomine, pozornost zase opadne. Školství má zkrátka politickou smůlu. Velkou pozornost dostává ve chvíli, kdy začne hořet. Jenže dobrá práce obce se pozná mimo jiné podle toho, že požár vůbec nevznikne.

Pro mnoho rodičů se stane politickým tématem až ve chvíli, kdy zjistí, že jejich dítě nemá místo ve školce, nevejde se do spádové základní školy nebo že nabídka středních škol v okolí vůbec neodpovídá tomu, o jaké obory je zájem. V tu chvíli se začnou rozčilovat a vyzývat politiky k odpovědnosti. Jenže rodiče, kteří nakonec své dítě někam umístili, budou v říjnu hlavně rádi, že mají celou anabázi za sebou. A ti, které čeká za rok, zatím žijí v naději, že se situace do té doby nějak zlepší. Nedostatek míst ale není něco, co by se objevilo ze dne na den. Počet narozených dětí známe, můžeme sledovat stěhování lidí, novou bytovou výstavbu i počty dětí, které postupně přecházejí mezi jednotlivými stupni vzdělávání, stejně jako máme data o tom, o jaké středoškolské obory je dlouhodobý zájem. A přece se někde každý rok politici znovu tváří překvapeně. 

Další komplikací je, že české školství má systém odpovědností, ve kterém se běžný člověk nemusí vůbec snadno vyznat. Když se mluví o problémech českých škol, pozornost se většinou obrací k ministerstvu školství. Jenže lidé, které volíme do obecních zastupitelstev, mají na fungování velké části mateřských a základních škol velmi silný vliv. Obce rozhodují o jejich kapacitách a budovách, financují provoz, vybírají ředitele a mohou ovlivnit, jak se svými školami dlouhodobě pracují. I tomuto se věnují i materiály, které jsme před letošními volbami připravili v EDUinu.

To samozřejmě neznamená, že za všechno, co se odehraje uvnitř školy, odpovídá starosta nebo radní pro školství. Ředitelé mají velkou autonomii, stát nastavuje pravidla a financování školství je rozdělené mezi více aktérů. Pokud ale obec několik let rychle roste, stavějí se nové byty a vedení města přesto začne řešit chybějící školní místa až ve chvíli, kdy už není kam děti posadit, je zcela namístě se ptát, co dělalo předtím. Stejně tak má smysl vědět, jakým způsobem obec vybírá ředitele, jestli ví, v jakém stavu její školy jsou, zda jsou mezi nimi výrazné rozdíly, jak vedení města s řediteli komunikuje nebo jakou má vůbec představu o tom, kam by se místní školství mělo posouvat. Role zřizovatele opravdu nemusí končit tím, že zaplatí energie, opraví střechu a jednou za šest let vypíše konkurz. 

Stačí položit několik docela obyčejných otázek 

Takže milí voliči, otevřete si programy stran a hnutí, které u vás kandidují, a podívejte se, co v nich o školství vlastně je. Někde budete vybírat z několika kandidátek, jinde může být nabídka podstatně užší a v některých obcích kandiduje dokonce jen jeden subjekt. Ani tam ale není důvod rezignovat na otázky, co chtějí lidé, kteří mají obec další čtyři roky vést, skutečně dělat. Osobně bych byla docela opatrná u programu, který si pod školstvím vystačí s větou, že kandidující „budou podporovat kvalitní vzdělávání“. Proti kvalitnímu vzdělávání totiž, pokud vím, zatím nikdo kandidovat nezačal. Mnohem zajímavější je všechno, co se za takovou větou skrývá. Vědí kandidující, kolik dětí bude v obci za několik let a jestli pro ně bude dost míst? Vědí, které školy potřebují větší podporu, a podle čeho to poznají? Jak chtějí vybírat ředitele a co od nich očekávají? Budou se jich také průběžně ptát, co potřebují, nebo se společně uvidí až při příštím konkurzu? Mají nějaký plán pro školy, nebo jejich představa o vzdělávací politice začíná a končí rekonstrukcí jídelny? 

A u lidí, kteří už obec čtyři roky vedli, bych k tomu přidala ještě jednu jednoduchou otázku. Co se za ty čtyři roky skutečně změnilo? Ne co se připravilo, projednalo, deklarovalo a strategicky ukotvilo. Co se opravdu změnilo?

Ptejte se svých kandidátů

A pokud nevíte, na co přesně se ptát, máme pár tipů. V EDUinu jsme připravili materiál Ptejte se svých politiků, jak se starají o školy, v němž nabízíme deset oblastí, na něž je možné se kandidujících před volbami ptát. Patří mezi ně kapacity škol, jejich financování, spolupráce s řediteli, nebo připravenost škol na změny, které je čekají. Druhý materiál Třináctero zřizovatele je určený hlavně lidem, kteří obce vedou nebo je po volbách vést chtějí, a shrnuje oblasti, kterým by se podle našich zkušeností měl dobrý zřizovatel věnovat. Třetím zdrojem jsou Domácí úkoly: Jak zlepšit školství ve vašem regionu, které vznikly společně s dalšími organizacemi a obsahují konkrétní doporučení pro kandidující v komunálních volbách 2026. 

Školství nejspíš opět nebude tématem, podle něhož se letos rozhodnou komunální volby, a ani jím být nemusí. Byla by ale škoda zjistit až příští rok při zápisu do školky nebo školy, že lidé, které jsme na čtyři roky poslali na radnici, vlastně žádnou představu o místním školství neměli.